RNDr., CSc. Vladimír Albrecht

* 1947  

  • „Jelo se do Mohelnice, tam se přestoupilo. Z Mohelnice se jelo k té věznici Mírov. Tak to bylo samozřejmě jako v noci jet vlakem, pro malého kluka to bylo samozřejmě určité dobrodružství. No a jak to člověk vnímal? Na tom Mírově to byly takové kóje, takže já jsem tátu viděl jenom za takovou drátěnou mříží. Za ním stál bachař, my jsme byli... nemohli jsme si podat ruku, nemohlo se nic. Takže si pamatuju, jak mě vždycky - já nevím, buď tam byli tátovi rodiče, nebo máma - jak mě někdo zvednul, aby mě táta viděl, protože ta kóje byla takhle vysoko dřevěná. Nesmělo se mluvit o žádných závažných věcech, takže se říkaly takové: ,Co už umíš napsat, Vládíčku?‘ A takovéhle. A já jsem byl z toho vždycky strašně rozpačitý, co se tak má říkat. Bylo v tom vždycky velikánské napětí. No a celá ta věc skončila řekněme tak za tři čtvrtě hodiny, tak nás zase z té věznice pustili. Pak se čekalo na autobus a pak se jelo zase skoro celý den, tehdy to nešlo příliš rychle, zpátky do Prahy.“

  • „Tak holt takový obrázek, syn odvádí svého otce do komunistického kriminálu, tak já jsem ho doprovázel tam. Otevřely se dveře a bachaři všichni... bezmála jako: ,Pojď, ty starej brachu!‘ Byli spokojení, že se to na minutu přesně... No a já si pamatuju... teda ne pamatuju, za to se stydím i teď, že jako co měl dělat tehdy já nevím - sedmnáctiletý kluk? Měl jsem vzít železnou tyč a začít je tam mlátit, nebo co jsem měl dělat? Zkrátka z tohohle napětí, že se nedá dělat vůbec nic, a v člověku se to svářelo, tak jsem nebyl schopen, když se ta vrata - tam byla taková vrata, která se pomalu otvírala, bezmála jak v krematoriu, když se to zavírá a pak se to na poslední chvíli otevře, tak tam mi ještě takhle jeden mával, tak cynicky, jako že je to teda pěkná legrace, když jako odcházím. Já si pamatuju, že jsem prostě dostal hrozný záchvat. Brečel jsem, že jo, ale nemohl jsem dělat nic, tak jsem se toulal dvě hodiny, než mi oschly oči.“

  • „No a když jsme se s dědou vrátili z Vyšehradu, tak před barákem stálo několik Tatraplanů, to byl tehdy takový vládní vůz. Tam chodili lidi v kožených kabátech a prostě vynášeli stohy papírů všelijakých, nakládali to do těch Tatraplanů. My jsme s dědou chtěli jet, bydleli jsme ve čtvrtém patře, chtěli jsme jet nahoru výtahem, ale to nešlo, protože ten výtah oni plně okupovali. Tak děda, který už byl v té době věkovitý, tak prostě mu to trvalo dlouho. Když jsme vylezli, tak se ukázalo, že ti lidi... u nás byly otevřené dveře a ti lidi vynášeli věci z našeho bytu. Táta tam měl řadu všelijakých spisů, knih, tak tohle všechno, prostě úředník Ministerstva zahraničních věcí, nebo pracoval taky na statistickém úřadě. Tak tohle všechno oni brali a všechno to nosili dolů. Tak já se pamatuju jenom na to, že jsem tohle nemohl stále pochopit. Furt jsem se ptal, kde je táta, protože už to byla ta doba, kdy on normálně z té práce přicházel domů. Táta tam už nebyl.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 07.11.2018

    (audio)
    duration: 01:04:40
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Do třídy jsem chodil s bachaři mého otce

Vladimír Albrecht v roce 218
Vladimír Albrecht v roce 218
photo: PNS

Vladimír Albrecht se narodil 11. ledna 1947 v Praze. Když mu byly čtyři roky, jeho otce Oldřicha Albrechta zatkla StB a následně byl odsouzen na dvacet let vězení ve vykonstruovaném procesu s takzvanou Zelenou internacionálou. Trest si odseděl nejprve ve věznici Mírov a následně na Ruzyni a Pankráci. V roce 1964 byl za zvláštních okolností propuštěn na jeden den domů a teprve pár měsíců poté se dočkal skutečného propuštění na svobodu. Vladimír nesměl zpočátku z politických důvodů studovat, ale podařilo se mu večerně dodělat maturitu a v roce 1967 ho přijali na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Po absolvování pracoval ve Fyziologickém ústavu Akademie věd a po sametové revoluci v Technologickém centru AV, kde se snaží podporovat český výzkum v evropské konkurenci. Je ženatý a má tři děti.