„Posledním únikem informací jsou policejní spisy ze Sin-ťiangu. Obsahují fotografie, jména a další údaje. Tyhle informace zveřejnila organizace Victims of Communism Foundation ve Washingtonu D.C. Mnoho výzkumníků také analyzuje data čínské vlády a poskytuje informace. Nedávná zpráva uvádí, že pouze v loňském roce, v roce 2024, bylo 3,34 milionu Ujgurů transportováno na nucené práce. Čínská vláda tedy v podstatě využívá ujgurské otroky, jejich krev, pot a slzy, aby z této genocidy udělala pro sebe výnosný podnik. A také nás všechny, vás, mě a všechny ostatní, když používáme výrobky vyrobené ujgurskými otroky zapojenými do dodavatelských řetězců těchto společností, činí nejen spoluviníky této genocidy, ale také jejími umožňovateli. Umožňujeme tuto genocidu dnes a denně, když používáme bavlnu z Číny, rajčata z Číny a také mořské plody, automobily. Pokud jste si v posledních pěti, šesti letech koupili nějaké auto, čínská vláda záměrně použila produkty vyrobené ujgurskými otroky jako součásti vašeho auta. Pneumatiky, čelní skla nebo čalounění. Něco ve vašem autě vyrobili ujgurští otroci."
„Naposledy jsem viděla svou sestru Gulshan Abbas v roce 2016. A pak, v dubnu 2017, došlo najednou k hromadnému zatýkání Ujgurů. Slyšeli jsme, že asi milion Ujgurů bylo zadrženo a umístěno do koncentračních táborů. Spolu s nimi zmizelo z Hotenu 24 členů rodiny mého manžela. Jeho rodiče, všichni jeho sourozenci, jejich manželé a manželky, 14 jeho neteří a synovců. A pak, v září 2018, jsem se zúčastnila veřejné diskuse v Hudson Institute, jednom z think-tanků ve Washingtonu. V té době jsem už se svou sestrou ani nekomunikovala. Přestala jsem jí volat, protože jsem ji chtěla ochránit před tím masovým zatýkáním. Bála jsem se, že pokud s ní budu mluvit, čínská vláda se mi pomstí a něco jí udělá, ublíží jí. I když ji mám moc ráda a ráda s ní mluvím, zejména od té doby, co mi zemřeli rodiče. Byla pro mě jako matka, byla o pět let starší než já, lékařka v důchodu. Myslela jsem si, že když s ní nebudu mluvit, možná ji ochráním. Mýlila jsem se. 5. září 2018 jsem se zúčastnila veřejné diskuse o masovém zadržování Ujgurů. Mluvila jsem o situaci a podmínkách v táborech a nastínila osud svých příbuzných. Jen šest dní poté zmizela."
„Z rodinných důvodů jsem odstoupila ze své pozice v ujgurské redakci Rádia Svobodná Asie a přestěhovala se do Kalifornie. Žila jsem tedy v Kalifornii a jednoho rána mi zavolali a požádali mě o pomoc. Pochopila jsem, že vláda potřebuje mé jazykové služby, a souhlasila jsem. Odjela jsem tedy do Guantánama a překládala pro těch 22 Ujgurů. Hned po prvních výsleších si však americká armáda uvědomila, že tito Ujgurové byli ve špatnou dobu na špatném místě. Neměli nic proti USA ani jejich spojencům, utíkali před pronásledováním čínské komunistické vlády.“
„Jedinou zemí před 11. zářím, která (pokud jste byli muslimové) neřešila, zda máte platné vízum, byl Afghánistán. Takže skončili v Afghánistánu. A pak bylo těchto 22 Ujgurů zadrženo, protože je za peníze vydali pákistánští lovci odměn, když USA v té době Pákistáncům nabídly peníze za dopadení zahraničních bojovníků.“
„A tito lidé se nechtěli vrátit do Číny, a USA tak okamžitě začaly mít problém. Co s nimi? Nemůžete je poslat zpět do Číny, protože to by znamenalo popravu. A ostatní země je kvůli tlaku čínské vlády nechtěly přijmout. Nakonec tedy zůstali v Guantánamu poměrně dlouhou dobu.“
"Když jsem přijela do Pekingu, abych si vyřídila vízum do Spojených států, probíhaly tam protesty. Studenti se shromažďovali. Bylo to pro mě velmi emocionální, protože jsem si vzpomněla, jak jsme se tenkrát ten den shromáždili my. Téměř čtyři roky po našem protestu jsem znovu viděla tisíce a tisíce čínských studentů protestovat a ty transparenty, co drželi – za demokracii, za svobodu! Byl to opravdu úžasný pocit, vidět to. Byla jsem opravdu šťastná. Pak jsem přijela do Spojených států a stala se hrozná věc. Jen tři týdny po mém příjezdu. Ten večer, byla to sobota 4. června, jsem šla na maturitní slavnost. Zúčastnila jsem se místní středoškolské slavnosti, ve státě Washington. Když jsem se vrátila, Dr. Faulkner a jeho žena Lois Faulknerová byli zdrceni. Přivítali mě u dveří, když jsem se vrátila, a vzali mě do zadní místnosti, do obývacího pokoje, kde byla zapnutá televize. Oba mi dokola opakovali, jak je jim to líto. Přistoupila jsem k televizi a nemohla uvěřit svým očím. Nejprve jsem si myslela, že je to nějaký film, ne skutečná událost. Slyšela jsem ostrou střelbu, výstřely a křik. A krev. Bylo to hrozné. A jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo – pokud jsou schopni udělat tohle svým vlastním dětem... Byli to chanští studenti, chanské děti a byla to chanská vláda. Nebyli to ujgurští studenti, tibetští studenti ani studenti z jižního Mongolska. Byly to jejich vlastní děti."
„Sešli jsme se v jedné učebně na katedře fyziky a rozhodli jsme se, co uděláme. Nejprve jsme se rozhodli zahájit protest ve 14 hodin odpoledne následujícího dne, tedy 12. prosince. Poté jsme vyslali jednoho studenta na každou univerzitu. Poslali jsme je, aby informovali studentské vůdce, kteří mobilizovali další univerzity. Než se vrátili, uplynuly další 3–4 hodiny. Vedení univerzity se dozvědělo o našem plánu a snažilo se ho všemi silami zastavit. Když jsme se to dozvěděli, sešli jsme se znovu na katedře fyziky, bylo nás 7–8. A rozhodli jsme se, že protest přesuneme na ráno, na 8. hodinu. Kdybychom čekali do 14 hodin, nikdo by nemohl opustit školu. Znovu jsme vyslali další skupinu lidí, tentokrát na kolech, protože v tu dobu už autobusy a veřejná doprava nejezdily. Bylo devět, deset večer. Vyslali jsme další vlnu studentů na univerzity a znovu je informovali. A pak, v 8 hodin ráno, když jsme pochodovali na Náměstí lidu, kde sídlí vláda autonomní oblasti, viděli jsme studenty přicházet ze všech koutů náměstí. Ze šesti, sedmi, osmi různých směrů. Přicházeli v proudech. A než jsme se nadáli, kolem 8:30 nás tam bylo asi 15–20 tisíc studentů. Připadalo mi to jako moře lidí. Stáli jsme tam několik hodin a požadovali, aby s námi přišli jednat představitelé úřadů. Ale oni se rozhodli nás ignorovat, nikdo nepřišel.“
Rushan Abbas se narodila v roce 1967 v Urumči do rodiny univerzitních profesorů v době, kdy v Číně i její rodné Ujgurské autonomní oblasti zuřila kulturní revoluce. Dědeček, údajně protirevoluční živel, strávil tři roky v čínském vězení, rodiče pravidelně posílali na převýchovu. Když Rushan Abbas v osmdesátých letech studovala biologii na univerzitě v Urumči, byly poměry uvolněnější. Dne 12. prosince 1985 s úzkým okruhem přátel zorganizovala masovou studentskou demonstraci za svobodu a práva ujgurského lidu, napomáhala i s protestem roku 1988. Šlo o jedny z prvních projevů studentského hnutí za demokracii v celém východním bloku. V roce 1989 odjela Rushan studovat do USA, kde ji zastihla zpráva o masakrech na pekingském Náměstí nebeského klidu. Zůstala v Americe. Pracovala jako první zpravodajka v ujgurském vysílání Rádia Svobodná Asie. V roce 2002 tlumočila nespravedlivě vězněným Ujgurům na základně Guantánamo, v následujících letech vedla kampaň za jejich propuštění a přesídlení do bezpečných zemí. Když v roce 2017 spustila čínská vláda genocidu ujgurského národa, brala Rushan Abbas za svoji povinnost informovat o tom světovou veřejnost, protože “ticho je kyslík diktátorů”. V roce 2018 skončila v čínském koncentračním táboře i její sestra Gulshan, za jejíž svobodu od té doby Rushan neochvějně bojuje. Rushan Abbas je výkonnou ředitelkou organizace Campaing for Uyghurs. Tento rozhovor vznikl díky spolupráci s nadací Forum 2000.
