Jiří Hajner

* 1949

  • „Když byl Palachův týden, nebo dílčí demonstrace, vždy jsem byl u toho. Byli jsme na Václaváku a byl tam na rohu mléčný bar. Dávali nám tam papírové sáčky, my jsme je nafukovali a bouchalo to. Tehdejší protesty nebyly jako ve Francii, kdy se zapalovaly auta. Tenkrát ty protesty byly u nás jen bouchání pytlíků. Příslušníci Veřejné bezpečnosti mě chytili a kontrolovali. Když jsem vytahoval občanku, viděli, že mám v náprsní kapse štos sáčků, které se tam bouchaly. Takže viděli, že k nim patřím. Do antonů bychom se nevešli, odvezli nás autobusy do Bartolomějské. U řidiče seděl ozbrojený policista, který hlídal náš štos občanek. V Bartolomějské nás přivítala ulička policistů, kterou jsme museli projít. Tam jsem dostal poprvé přes držku. V chodbě jsme strávili celou noc a byli vyslýcháni. Ráno nás pustili, abychom mohli jít do práce. Nic z toho nikdy nebylo, žádné další perzekuce. Bylo to tedy jednou, kdy jsem se nechal chytit.“

  • „Vždy, když se něco přihodilo, bolševici nás svolali do největší haly a prezentovali nám určitý pamflet, od nás se očekávalo, že jednotně vyjádříme nesouhlas a podepíšeme se proti němu. O tom mluvil ředitel, předseda KSČ, a my poslouchali. Já jsem se nesměle ozval s tím, že bych dokument i podepsal, ale chtěl bych si ho nejdříve přečíst, zda by nám ho mohli přečíst. To je ale rozzuřilo. Tvrdili, že jim musím věřit, a pokud oni řeknou, že je něco špatné, pak to špatné je. Sehnal jsem si ten manifest a tajně ho ukazoval lidem, aby si ho přečetli, třeba na záchodě. Když se to provalilo, zavolali mě k sobě a vystavili mi výpověď. Tehdy jsem pracoval u ČKD už řadu let. Předložil jsem asi deset zlepšováků, byl jsem ve Vědeckotechnické společnosti. Prostě si mě zavolali a dali mi výpověď.“

  • „Poprvé v životě jsem se bál. Nejdříve stříleli na Muzeum, protože nevěděli, kde přesně jsou. Mysleli si, že Muzeum je rozhlas, a proto bylo Muzeum rozstřílené. V následujících dnech přijeli před rozhlas a my jsme vlezli na jejich tanky. Oni vylezli ven a koukali, a my jsme s nimi mluvili rusky, jazykem, který jsme se učili ve škole. Na první pohled to byli lidé s neevropskými rysy. Někdo mi později vysvětlil, že to je první úderná síla. Když vypukne konflikt, pošlou právě tyto méně kvalitní jednotky, počítá se s tím, že zahynou. Nebyli to Rusové, ale lidé z různých republik, neevropského typu. Měli na uších sluchátka, pak zalezli do tanků a náhle začali střílet. Utíkali jsme, schovával jsem se v paralelní ulici u rozhlasu, v jednom z domů. Ten, co se bál víc, mě z úkrytu vyšťouchl... To jsem opravdu zažil. Ani nevím, jestli tam někoho zastřelili, ale myslím, že ne.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha , 03.08.2023

    (audio)
    duration: 02:19:57
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Kdo šel rovně, toho pendrekem ohnuli, kdo šel ohnutý, toho pendrekem narovnali

Jiří Hajner, 1958
Jiří Hajner, 1958
photo: pamětník

Jiří Hajner se narodil 8. dubna 1949 ve vinohradské porodnici v Praze. Otec Josef byl typograf a sazeč, maminka Libuše se starala o domácnost. Rodina byla dobře situovaná, matčini rodiče Cvejnovi vlastnili dům v Nuslích. Po rozvodu rodičů Jiří Hajner zůstal s o čtyři roky starším bratrem a s matkou, která nesla rozvod velice těžce a péči o dva syny nezvládala. Jiří proto strávil mnoho času v zotavovnách a dětských domovech. Vyučil se soustružníkem v ČKD, kde pak pracoval třináct let. Od patnácti let si vydělával na své potřeby a ve dvaceti letech se oženil a založil rodinu. V šedesátých letech trávil většinu volného času v partách pražských kluků, patřil k tzv. máničkám. V srpnu 1968 byl svědkem událostí, které byly spjaty s mimořádným sjezdem KSČ, fotografoval v ulicích Prahy invazi vojsk Varšavské smlouvy, utíkal před střelbou sovětských vojáků. Byl členem Vědeckotechnické společnosti, měl na svém kontě přes deset zlepšovacích návrhů. V roce 1977 ho vyhodili z ČKD, protože v podniku zpochybnil nesouhlas s Chartou 77, který vedení po zaměstnancích žádalo. Poté ho nechtěli zaměstnat ve státních podnicích. Vzali ho nakonec ve výrobním družstvu Motex, kde se vyráběla měřicí diagnostická technika pro vozidla. Na konci osmdesátých let se účastnil protirežimních demonstrací, při Palachově týdnu v lednu 1989 byl zadržen Veřejnou bezpečností (VB) a předveden k výslechu v Bartolomějské ulici. V roce 2023 žil v Praze.