Jaroslav Vrubel

* 1940

  • „Tam existovalo tehdy, možná že jenom na tom Ostravsku, ale pamatuju si to hodnekrát, že nejaká taká evidence, a že nejaký úrad bude rozhodovat o tom, jestli to decko, ktoré vy schováváte čtyři roky nebo pět roků počas vojny potom u vás zůstane nebo nezůstane, že ho někam dají, to neexistovalo. To byl Jarek a ten byl u nás, to byl Karlík a ten byl u nás, jako u někoho a tak dále. To bylo, to když ten otec rodiny, anebo nějací ti majitelé toho zařízení, sedláci a podobne, řekli, že to je Karlík, ano, to je on, toho hledáte a on bude u nás a on je u nás. A to platilo. Dlho, velmi dlho. Až po tom osmačtyřicátem roku, si uvědomuju, že sem chodil, ukazovali mně jak panáka, to nebylo jak dneska, že se všecko naťuká a tak. No a tak, no a potom jsem si to uvědomil, až když jsem měl těch dvanáct let, když poprvé se začalo, tak tehdy jsem začal dávat otázky já, práve té tetě, a že chcu vědet, akí byli rodiče, a kdo to byl otec můj a tak dále. No a ona mne vždycky odbila, že s tím, že no, podívej se, blbý nebudeš, máš vysoké čelo, táta taky není blbec a víc ti nebudu nějak ako..a hotovo.. a máme te rádi. Což měli.“

  • „Já jsem furt neměl na to finance, abych to mohol začat. Ani čas, já jsem furt podnikal a furt jsem měnil místa, já jsem jse třicetkrát za život stěhoval. A potom, všichni lidé, kteří, nebo ta určitá skupina lidí, kteří by mi k tomu mohli něco říct, už pomalu odešli. No ale vnímal jsem to prostě a cítil v sobě takovou tu, ty židovské počty, to v člověkovi je asi. No a dcera, ta je absolutne říznutá dobře.“

  • „Já jsem došel do fabriky, tak už jsem chodil od stroje ke stroju, všecko jsem obracel, otáčel, oni se na mně dívali, oni nevědeli moju genézu takovou tuto. A tak potom to dopadlo tak, že já jsem vlastne… ty lidi, kterí jeli do Norrköpingu a šli do toho Goodyearu se zajímali, tak to bylo většinou hodne z emigrantu z Prahy a okolí. To byli většinou vzdelaní lidi. Každý měl v šuplíku doma takovou hromadu vědomostí co sám vytvořil, co sám pozbíral a tak a to si vezli všichni se sebou jak poklad. A takoví to byli lidé, takže oni se nemohli dostat na svoji profesi hned někam takhle. Tak já jsem ich přesvědčil, že v té fabrice se pro ně najde určite práce a tak dále a potom oni když to prozradili, že jsem je já vlastne verboval tam, tak jsem dostal od Goodyearu né diplom, ale ombudsmana jsem začal dělat pro tu skupinu lidí. A tam byli Poláci a tak dále, a tak dále. No a všichni se nějak zařadili a já jsem potom ještě měl funkci jakože jsem jim ukázal všechno co se technologie týče co mám papíri a co mám, jako co bylo ve mne a že Baťa kdo byl co byl a tak dále, tak jsem získal opravdu pozici. Tak jsem ich učil technologii. To, co oni im těžko takové ti finesy dokázali vysvětlit, to já jsem uměl.“

  • „Toho se ujala kráľovská komise... a tam, kdo byl v tom, to nikdo neví. Ale byli solidní, povím Vám příklad: - v jedné normální kanceláři potom už ve Švédsku, když se jednalo o zařízení bytu, o tom, takové ty občanské věci. Tam sedela slečna, která mohla mět dvacet pět roků, taková drobinka, ale měla jednu zajímavou věc. Na psacím stole měla takovou tu podkovu jak to v těch starých kancelářích býva. A v tom měla šest nebo osm těch razítek. A ona, to děvče, tá slečna nebo paní měla tu právomoc, že když tam buchla toto, takže to bolo vybavené. To bylo úplne jiný. Oni Švédi (emigrantom, pozn. ed.) věrili.“

  • Full recordings
  • 1

    Bratislava, 07.12.2022

    (audio)
    duration: 02:00:28
    media recorded in project Príbehy 20. storočia
Full recordings are available only for logged users.

Ukrývali ho v kláštore medzi rádovými sestrami

Jaroslav Vrubel
Jaroslav Vrubel
photo: Post Bellum SK

Jaroslav Vrubel sa narodil v Moravskej Ostrave 17. mája 1940. Biologická mama sa volala Šarlota Píchová. Biologický otec Richard Fischer bol židovského pôvodu. Jaroslav bol štyri roky ukrývané dieťa vo Frýdlante nad Ostravicí v kláštore medzi rádovými sestrami. V dvanástich rokoch bol adoptovaný. Od roku 1948 žili v Otrokoviciach. Jaroslavov biologický otec, ktorý žil v Manchesteri v Anglicku, sa pokúšal získať syna do čiastočnej starostlivosti. Nepodarilo sa mu však presvedčiť Jaroslavovu adoptívnu matku, aby sa presťahovali do Anglicka. V päťdesiatych rokoch rodina prišla o všetko, komunisti im ako živnostníkom všetko zobrali a žili iba z malého dôchodku. V roku 1954 nastúpil do učenia v bývalých Baťových závodoch. Samotné štúdium, ktoré bolo spojené s praxou, ho veľmi bavilo. Následne si Jaroslav urobil aj pedagogickú školu a neskôr pracoval ako majster odborného výcviku a majster vo výrobe. Po čase získal aj výučný list v odbore strojný zámočník a zvárač. V roku 1969 bol Jaroslav povolaný na vojenské cvičenie do Českých Veleníc. Počas voľna dňa 9. septembra 1969 sa mu podarilo nebadane prejsť cez hranice a ujsť do Rakúska. Emigroval do Švédska, kde pracoval vo firme Goodyear. Po štyroch rokoch sa do Československa vrátil. Za emigráciu bol odsúdený na dva roky a vo väzení strávil štrnásť mesiacov. Začiatkom osemdesiatych rokov sa zamestnal vo výrobnom podniku v Nitre, kde sa zoznámil so svojou druhou manželkou Marikou. Novembrové udalosti prežil na námestí v Nitre, kde sa zúčastňoval demonštrácií. Po otvorení hraníc sa Jaroslav po rokoch opäť stretol so svojimi kamarátmi zo Švédska z čias emigrácie. V deväťdesiatych rokoch podnikal v oblasti pneuservisov. Dnes je na dôchodku a žije v Bratislave. Z prvého manželstva má Jaroslav dvoch synov, Jaroslava a Karla. Z druhého manželstva má dcéru Martinku.