Dagmar Horváthová

* 1935

  • "Podívejte se, ten můj otec byl úplně nadšený, protože prostě se mu dařilo ty fabriky znova rozjet. Já jsem s ním byla například – on první fabrika, kterou dával do pořádku byla v Žandově u Český Lípy. Tam byla opuštěná ředitelská vila, takže my jsme tam na prázdniny byli v té vile celá rodina. No tak on byl nadšený, prostě on byl nadšený. I ty dělníci byli nadšení. Prostě odsunuli Němce u té Český Lípy, takže tam to bylo prázdný, takže tam…. Ano, to byla jedna věc, kterou jsem já v tom Žandově viděla, která se mně nelíbila - odsunovali ty Němce. A já už jsem, my už jsme tam byli tehdy. Tak to jsem viděla, jak odcházejí. To byl 45 rok. 45 nebo šest. Nevím přesně, nevím přesný datum, je to pravděpodobně – že by to bylo 45 v létě? Já nevím, to se mi nezdá. Ne, to asi ne. To bylo asi 46 až. No prostě v té době byli odsunováni. To nebylo živelné, to bylo také, že prostě jsem viděla, jak jdou lidi, táhnou nějaký vozíček, naložený vším možným a odcházejí se svěšenými hlavami. No asi tak. A víc lidí, prostě jako dvě třídy kdyby to byly. Asi takový množství lidí odcházelo z toho Žandova pryč. A potom tam začali přicházet Češi a Slováci taky a tvořili ty dělníky v té fabrice, kterou tam táta rozjížděl. A ta nebyla zničená, takže tam se dalo pracovat. Tam se dalo hned pracovat. A potom o těch jiných fabrikách nevím, jenom o té jedné, co mě vzal na Slovensko na výlet."

  • "Podívejte, já jsem byla malá holka na konci roku deset. Já jen vím, že prostě nechodilo se na návštěvy tak bezstarostně jako předtím. Navzdory tomu jsem… já jsme se kamarádila prostě s jednou, jmenovala se Hanka, byla z bohatý rodiny, seděly jsme vedle sebe ve škole, kamarádily jsme se a důsledek to mělo ten… Naši se znali teda, chodili se navštěvovat, ale ne velmi často, ale znali se. Hlavně v létě prostě tam byly ty terasy u domů, tak prostě jednou byla kávička tam, zase někdy byla kávička u druhých, tak prostě takovým způsobem nějakým se kamarádili. No ale skončilo to tak, že když odvezli mámu, když máma dostala předvolání do koncentráku, tak maminka té Hanky vzala mně a mého bráchu a odvezla nás k svoji matce na vesnici, kde měly statek. Takže nás zachránila."

  • "V té vile, kde jsme my bydleli, to byl takový systém velmi pěkný. Pan domácí postavil vilu tříposchoďovou. Ta naše měla čtyři poschodí, protože měla ještě takový malý suterén, vedle garáže byl suterén. A pan domácí bydlel v prvním poschodí, na přízemí bydlel nájemník, ten mu platil nájemný, jemu to platilo dluhy. Domovník bydlel zadarmo a staral se o zahradu a chodníky. A ty naši domácí měli ještě takový malý byt a velkou terasu na střeše a za války ji pronajali někomu taky. Co předtím užívali oni obě poschodí, to pronajali. No a ty lidi, co si to pronajali, když naši odešli do koncentráku, tak se nastěhovali do našeho bytu. Takže ho Němci neobsadili. Protože tam přišli a ten byt byl obývaný. A to byly tak slušní lidi, že prostě nám nic neodnesli, o nic nás nepřipravili. A když nás táta dovez do Prahy, tak ty, jmenovali se Vlčkovi, bydleli v našem bytě a to byl třípokojový byt, tak my jsme bydleli v jednom pokoji a oni bydleli v tom dalším a kuchyň jsme používali. Po válce si oni našli vlastní byt a my jsme dostali svůj byt zpátky. Ono za války jsou sice strašné věci, ale najdou se i hodní lidi."

  • Full recordings
Full recordings are available only for logged users.

Naštěstí jsme se dostali do toho světa, který se vlastně odlišoval od toho běžného světa

Dagmar Horváthová počas EYD natáčania
Dagmar Horváthová počas EYD natáčania
photo: Dominik Janovský

Dagmar Horváthová, rod. Papežová, sa narodila 24. apríla 1935 v Prahe Vladimírovi a Anne, rod. Polákovej. Napriek tomu, že otec bol katolík, dostal sa počas druhej svetovej vojny do koncentračného tábora skôr ako matka židovského pôvodu. V ohrození pre svoj rasový pôvod sa ocitla aj Dagmar, hoci bola pokrstená. Rodičia sa svoje deti rozhodli ukryť u rodiny Homolkovej a z Dagmar sa zo dňa na deň stala malá mamička svojho dvojročného brata Honzíka. K deťom sa vrátili tesne pred koncom vojny a otec bol následne účastný Pražského povstania. Pokojné prvé povojnové roky sa skončili rokom 1948 a nástupom budovania socialistického režimu v Československu, keď bol otec zosadený z pozície generálneho riaditeľa textilných závodov a až do roku 1962 bol nezamestnaný. Dagmar sa po skončení štúdia zamestnala v Ústave jadrového výskumu, kde sa spoznala aj so svojím budúcim manželom Pavlom. Po dvoch spoločných rokoch v Prahe sa presťahovali do Bratislavy, odkiaľ Pavol pochádzal, a Dagmar našla uplatnenie v Botanickom ústave SAV. V čase invázie vojsk Varšavskej zmluvy v auguste 1968 sa rodina so štyrmi deťmi zdržiavala v Dubne v Rusku, kde Pavol pracoval od konca roka 1967 v Ústave jadrového výskumu. Hoci sa už v tom čase snažili o návrat do Bratislavy, bolo im to kvôli bytovej otázke umožnené až v roku 1972. Hoci politický prevrat v roku 1989 vnímala veľmi pozitívne, ale mylne domnievala sa, že bude nastolená zdemokratizovaná podoba socializmu, rozdelenie republiky v roku 1993 považuje za fatálne zlyhanie demokratickosti z dôvodu absentujúceho referenda pri rozhodovaní o tak zásadnej politickej otázke.