The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miriam Abeles (* 1932  )

Zjistila jsem, že jsem opět Židovka a chci žít mezi Židy

  • narodila se 21. července 1932 v Levoči do židovské rodiny
  • roku 1939 otec zemřel
  • matka dceru nechala pokřtít a svěřila ji jeptiškám
  • válku přečkala v úkrytu v klášterech ve Spišském Štiavniku a Bytčici u Žiliny
  • matka byla deportována do Osvětimi, kde zahynula
  • po osvobození žila se sestřenicí a u příbuzných
  • roku 1946 se seznámila se sionistickým hnutím Makabi ha-cair, letní tábor na Lysé hoře
  • od roku 1946 žila v domově pro židovské sirotky v Bratislavě
  • roku 1949 odjela do Izraele se svým budoucím manželem Chananem Abelesem
  • žila v kibucu Kfar Makabi a později v Haifě

Do Izraele mě nepřivedla ideologie, ale následovala jsem svého budoucího manžela. Navíc jsem věděla, že jsem zase Židovka a mé místo je zde,“ lakonicky přiznává Miriam Abeles, slovenská rodačka, která žije více než šedesát let v Haifě. V jejím případě je na první dojem nelogické slovní spojení „jsem zase Židovka“ opodstatněné.    

Narodila se roku 1932 v Levoči do židovské rodiny. Rodiče provozovali obchod a dlouhá léta byli bezdětní, teprve po čtrnáctiletém soužití se jim narodila jediná dcera Miriam. Vyrůstala v laskavém a láskyplném prostředí a jen díky tomu, jak sama přiznává, mohla překonat těžké chvíle a strádání, kterými prošla za války i po ní.  

V klášteře a polepšovně

Po vytvoření Slovenského státu bylo zřejmé, že jeho židovské obyvatele nečeká nic dobrého. Otec zemřel v roce 1939 a zoufalá maminka nechala malou Miriam pokřtít. Křest provedl známý farář a pravděpodobně tak dívce zachránil život. Do péče ji přijaly jeptišky z řádu Služebnic Svatého Ducha a holčičku ukryly v klášteře ve Spišském Štiavniku. „Maminka mi říkala, že mě přijde navštívit, ať se stane cokoli,“ vzpomíná Miriam Abeles a doplňuje: „Sedm dní jsem v klášteře nejedla ani nepila, jen plakala a čekala na maminku.“ S maminkou se skutečně po týdnu setkala. „Maminka mě nabádala, abych byla hodná, poslušná, věřila v Boha, a potom mě vybídla, abych jí něco zahrála na klavír, že už mě dlouho neslyšela. Sedla jsem ke klavíru a začala hrát, ale vtom maminka běžela k oknu, vyskočila ven a rychle nasedla do vozu, který na ni venku čekal, a odjela,“ popisuje pamětnice poslední setkání s maminkou. Po několika týdnech dostala od maminky zprávu, že dobrovolně nastoupila do transportu a jede do Osvětimi, kde už je její sestra...

Miriam Abeles na prostředí kláštera ve Spišském Štiavniku i na další zařízení v Bytčici u Žiliny nevzpomíná ve zlém. V převýchovném ústavu, jakési polepšovně pro zlodějky, prostitutky i vražedkyně, se k ní jeptišky chovaly jako k andělu mezi ďábly, pečovaly o ni, schovávaly ji a bránily před častými raziemi. Jednou dívku schovaly do studny, protože jedna z chovanek na útěku vyzradila, že se v polepšovně skrývá židovská dívka. „Spustily mě do studny, až jsem viděla svůj odraz na vodní hladině. Nevím, jak dlouho jsem tam musela zůstat, den nebo víc, ale bála jsem se strašně,“ přiznává.

Čekání na maminku

V převýchovném ústavu se pamětnice dočkala osvobození a konce války. Stále čekala, že se setká s maminkou a vrátí se do milovaného domova. Pro Miriam si však v květnu 1945 přijela sestřenice Eva, která sama přišla o rodiče během války – tyto pokřtěné Židy někdo udal a krátce před koncem války je zastřelili. O maminčině osudu se dozvěděla po několika týdnech, kdy ji marně vyhlížela na nádraží, od známých. Řekli jí, že maminka zemřela cestou do Osvětimi, a pamětnice po detailech nepátrala.

Se sestřenicí Evou se jen taktak protloukaly. „Nebylo jídlo, nic nefungovalo, mně bylo třináct let a Eva nevěděla, co si se mnou počít. Předala mě tedy dalším příbuzným, tetě a strýci, kteří se o mě měli postarat,“ vypráví pamětnice. Ale především vztah s tetou byl velmi komplikovaný a po jedné z hádek a ponížení Miriam Abeles utekla k maminčině známé, která ji nasměrovala k dalším, ještě vzdálenějším příbuzným.

Tam našla větší zastání a především měla nablízku bratrance, s nímž měla dobrý vztah už před válkou. Slibovali si, že spolu odejdou do Palestiny, protože bratranec procházel vojenským výcvikem a plánoval odchod ze země. Soužití s tetou a strýcem ovšem nebylo jednoduché. „Teta například nedovedla pochopit, že se každý den modlím, protože jsem tak byla zvyklá z kláštera. Zakázali mi modlit se, a já nevěděla proč. Tehdy jsem začala o víře pochybovat,“ přiznává pamětnice. Příbuzní hledali způsob, jak se starosti o ni vyhnout, přece jen představovala další hladový krk navíc. Rozhodli se proto, že dívku vyšlou co nejdříve do Izraele.

Rozhodující tábor

Díky nim se dostala na letní tábor Makabi ha-cair, kde našla nejen nové přítelkyně, budoucího manžela, chápavé vedoucí, ale především se jí dostalo zastání a porozumění. V přátelském prostředí opět objevila své potlačené vzpomínky a kořeny: „Poslední den mi gratulovali k narozeninám – byla jsem tak pohlcená táborem, že jsem si ani neuvědomila, že mám narozeniny. Všichni mi přáli a já byla tak dojatá, že jsem nemohla zadržet pláč. Pak jsem si postupně vzpomněla na všechny předválečné narozeniny, kdy mi rodina projevovala lásku a dostávala jsem dárky. Také jsem si uvědomila, že znám i židovské písně, které jsme na táboře zpívali, a bylo mi dobře. Uvědomila jsem si, že jsem zase Židovka.“

Vedoucí tábora dívce nabídli místo v židovském sirotčinci v Bratislavě spravovaném sionistickým hnutím, což Miriam Abeles s radostí přijala. Se souhlasem příbuzných a k jejich úlevě se přestěhovala do Bratislavy a začala se připravovat na odjezd do Izraele. Sblížila se s jedním vedoucím, svým budoucím manželem Chananem Abelesem, a společně se skupinou mládeže, kterou vedl, odjeli v roce 1949 do Izraele. Přiznává, že ji do nové domoviny nepřivedla žádná ideologie, ale touha být s milovaným mužem. V Izraeli i přes různé těžkosti manželé Abelesovi zůstali, vychovali dvě děti a dnes žijí v domově seniorů v Haifě.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století