Stanislav Švarc

* 1925  †︎ 2019

  • „Nikdo nevěděl, kam nás to vezou. Přivezli nás na Dálný Východ, do města Čita. Tam vlak dlouho stál, déle než hodinu, a potom nás odvezli do Mongolska. Asi tak dvacet nebo třicet kilometrů za hranice. Do města, které jmenovalo Altank Bulag. Ale co to bylo za město! V poli tam stály takové kulaté jurty, čtyři nebo pět jurt. A tomu říkali město. Potom se stalo to, že nás, deset lidí, co jsme shromažďovali zásoby, už nepotřebovali, a tak nás rozdělili do různých jednotek. Já jsem se dostal do 277. střeleckého pluku. Potom nám řekli, ať si připravíme dřevěné kolíky, asi tak metr nebo metr a půl dlouhé. Netušili jsme k čemu. Udělali jsme je tedy a vydali se na přechod pouště Gobi. Oznámili nám, že jdeme válčit s Japonskem. A celou tu poušť Gobi jsem přešel pěšky. Byl tam jen písek, vůbec nic tam nerostlo. Válela se tam spousta pohozených věcí, těch, které si vzali starší důstojníci. Byly tam postele, noční stolky, dokonce piano. Protože koně by zřejmě takovou teplotu nevydrželi, bylo tam víc než padesát stupňů. Přechod přes poušť byl velmi těžký, protože tam bylo strašné vedro. A žádná voda, vodu nám vozili v gumových vacích z Čity. Každý dostal skleněnou čutoru na den. Jídlo bylo jen nasucho. Přes den se jít nedalo, šli jsme jen brzo ráno a večer. A přes den ty kolíky, co jsme nesli, tak na ně jsme dávali plachtu a leželi v tom horkém písku. Všichni jsme byli na dně, košile celé bílé od potu a soli.“

  • “When the war began, I was sixteen. I just finished the eighth grade. Exactly a month after the war began, Germans arrived to us. They had wonderful cars with all the equipment as well as motorcycles, bicycles, shovels and heavers. They did not harass anybody in any way, they did not murder or beat anyone, they only begged for water, eggs and milk. When the local people brought them food, they made them eat first and only then they ate the rest. A month or month and a half later the Germans left and Hungarians came there. They didn’t spend much time there either, maybe a month and a half. And then, the government gave over several Ukrainian districts, including the Vinnice district, to Romanians. We thus became governed by Romanians.”

  • „Věděl jsem, že tatínek je Čech, ale rozhlašovat to bylo tenkrát nebezpečné. Takové lidi pronásledovali.“

  • „Tatínka zatkli. Pracoval jako hlavní agronom v Děrebčinském cukrovaru ve Vinnickém okresu Šargorodského kraje. Zatkli ho 2. března 1938. Byl velmi pracovitý, pracoval opravdu poctivě. Viděl jsem svého otce velmi málo, protože vstával brzy a domů z práce se vracel pozdě. Potíral opilství a krádeže, což jsou na Ukrajině velmi rozšířené neřesti. Napsali na něj křivé udání, správce Kotov, lékař Fartušňak a dělnice Tristahunová. Vymysleli si na něj všelijaké nesmysly. V těch dobách se na základě takových udání lidé zatýkali. Takže ho zatkli. Odvezli ho na poradu na ředitelství cukrovarů do Vinnici. To bylo jenom jako. Právě tam ho zatkli. Pak už jsem svého otce neviděl.“

  • Full recordings
  • 1

    Police nad Metují, 14.02.2015

    ()
    duration: 
    media recorded in project Stories of 20th Century
  • 2

    Police nad Metují, 07.03.2015

    (audio)
    duration: 58:37
    media recorded in project Stories of 20th Century
Full recordings are available only for logged users.

Věděl jsem, že tatínek je Čech, ale mluvit o tom bylo tenkrát nebezpečné

As a musician in a music band
As a musician in a music band
photo: archív pamětníka

Stanislav Švarc se narodil v roce 1925 na Ukrajině ve vesnici Vyšečadajevskij-sacharnyj zavod. Otec byl Čech, maminka pocházela z polsko-ukrajinské rodiny. Jako chlapec zažil hladomor, který však rodina šťastně přečkala. Pomohla jí skutečnost, že otec působil jako vrchní agronom v Derebčinském cukrovaru a kromě toho byl také dobrý lovec - střílel holuby a vrabce. V roce 1938 byl otec zatčen za domnělou protistátní činnost a zanedlouho nato popraven. Rodině však bylo oznámeno, že je odsouzen k deseti letům vězení bez práva na korespondenci. Matčiny pokusy zjistit něco více po příchodu Němců, kteří našli hromadné hroby popravených, žádný úspěch nepřinesly. Když začala válka, bylo Stanislavu Švarcovi šestnáct let. Zažil krátkou vládu Němců, poté Maďarů a nakonec Rumunů. V té době si přivydělával jako muzikant v kapele, kterou založili Židé odsunutí z nedaleké Besarábie. Ihned po příchodu Sovětů  byl povolán do Rudé armády a po výcviku poblíž Kostromy poslán na východní frontu, kde působil jako radista a spojař. Pamatuje dobytí Královce, kam byl vyslán shromažďovat zásoby. Byl zraněn střepinou granátu, ale brzy se zotavil. Ve volném čase muzicíroval, hrál na klavír a harmoniku. Po válce jeho jednotku naložili do vlaku, ale kam vlak jede, to nikdo nevěděl. Zastavil až u hranic s Mongolskem. Přežil třítýdenní přechod pouště Gobi i tři měsíce v podhůří Velkého Chinganu, kde ho vedení zanechalo, aby s dalšími dvěma vojáky hlídal zbraně. Slíbené dva dny se protáhly na tři měsíce. Boje v Prusku a služba v Mandžusku, kam jeho jednotku později přesunuli, trvaly celkem sedm let. Po celou tu dobu se Stanislav Švarc ve volných chvílích věnoval hudbě, doprovázel vojenskou kapelu a vystupoval při nejrůznějších příležitostech v hlavním štábu. Po válce neměl žádné povolání a jen stěží hledal práci. Tak tomu bylo až do chvíle, než se uchytil jako muzikant v kapele, která hrávala v restauraci ve Vinnici. Práce po nocích mu umožnila doplnit si vzdělání, a když se oženil s polskou dívkou a přestěhoval se do města Žmerinka, stal se učitelem v místní hudební škole. Celou pravdu o svém otci se mu podařilo zjistit až v devadesátých letech, kdy byl také Stanislav Švarc starší prohlášen za nevinného. V té době se také jeho dcera jakožto krajanka odstěhovala natrvalo do České republiky. Pamětník se za ní přestěhoval před několika lety a dnes žije v Polici nad Metují.