Lieutenant (ret.) Mesrov Pogosyan

* 1920

  • Zbraně jsme neměli, velitele taky ne. Byl tam batalión a na něj jeden major. A ten nevěděl, co má dělat. Velitelé nebyli. I ve městě bylo málo velitelů. Velitel pluku se zeptal: ‚Kdo dříve sloužil v armádě, ať vyjde!‘ Já také sloužil. Byli jsme celkem čtyři. Říkal, že budeme bránit Oděsu. ‚Každému dvacetpět mužů!‘. Mně je dali také. My měli alespoň základní znalosti boje. Oni nevěděli nic. A v noci jsme útočili. ‘Urá!’. V noci, a Němi utíkali. Já koukám a tam se něco blýskalo. Byl to jejich samopal, tak jsem ho vzal. Jejich samopaly se jen blýskaly. Oni utekli. My jsme nic nepili, nic nejedli. Nevěděli jsme ani kam jdeme. Velitel pluku nás postavil a měl víno z Oděsy. Stál tam sud: ‚Každému hrneček! Vypijte!‘. Já nepil. Nic jsem nejedl, přijde Němec a co potom. Rusové to vypili a hned šli spát. A znenadání nás napadli Němci. Došlo na boj na bodáky. Ti tam všichni spali a Němci zaútočili. My zvedali jeden druhého a do toho jsme se s Němci navzájem bodali.

  • Nejtěžší. Nejtěžší bitva-Kerč. Byla tam i Arménské divize 89-tá u Kerče. Já byl v 250tém dělostřeleckém pluku. Přišel příkaz od samotného Stalina, dobýt Kerč. Přišlo i velení přímo z Moskvy, aby dohlídli nad operací a aby se nestalo, že Kerč nedobijem. Stalinův příkaz zněl: ‚V noci z 11-tého na 12-tého dobít Kerč!‘ Dělostřelectvo, Kaťuše, Ivan Hrozný, vše šlo na Kerč. Dvě hodiny. Pak nám řekli, že naše baterie půjde na Kerč. Byl tam závod, bunkr a ulice. Nikdo tam ale nebyl. A na té ulici leželo asi 20 ž 25 vyrovnaných mrtvých lidí. Nevím, kdo je tam dal. A potom koukáme a v jednom směru byli Němci. My začali střílet z minometu. A to už najížděly naše tanky. Přestali jsme střílet a dostali příkaz se stáhnout. Němci okamžitě začali bombardovat na naše pozice.

  • Já byl v armádě od 1939 roku. Jeden rok jsem sloužil a válka začala. My byli v Besarábii (dnešní Moldávie pozn.red.) ve městě Izmail. Byla tam hraniční řeka. Tam jejich a tady naši. A 22. června začala válka. Já už byl kulometčíkem. A Gríša křičí:’ Fašisti jdou z tohoto směru.’ Vzali jsme seno, a dobře jsme zakopali kulomet. Ten jsme zamaskovali tím senem. U kulometu byly dva pásy, každý po 250 nábojích. Když Němci přišli na sto metrů, my začali pálit. Kolik jich tam zůstalo nevíme. Dva pásy jsme vystříleli. A museli jsme se zorientovat, kde se nachází náš batalion. Ten byl za námi. Nevěděli jsme kam jít. My bránili náš batalion. Vyšli jsme a koukali, jestli tam nezůstal někdo živý aby po nás nestřílel. Nikoho jsme neviděli. Nevěděli jsme kam jít. Kulomet jsme tam nechali a došli na cestu. Jeden náš člověk šel na levo a druhý na pravo. Z jedné strany přicházeli dva lidé. ‘Mluví rusky nebo jinak?’ zeptal jsem se. ‘Rusky!’ zněla odpověď. Tak jsme se vydali tím směrem k našemu bataliónu.

  • Full recordings
  • 1

    Náhorní Karabach, Stěpanakert, 16.08.2016

    (audio)
    duration: 03:44:06
    media recorded in project Stories of 20th Century
Full recordings are available only for logged users.

Kdybychom tam zůstali, tak znás nic nezůstane

Pogosyan Mesrov
Pogosyan Mesrov
photo: Private archive

Mesrov Uspaelovič Pogosyan se narodil 12. dubna 1920 ve vesnici Vankovo v Martakertské oblasti (Oblast dnešního Náhorního Karabachu). Válka ho zastihla v době, kdy byl na vojně v dnešní Moldávii.  Po prvních bojích byla Rudá armáda nucena ustoupit až k Odděse. Zde byl raněn střepinou. Po ozdravení prošel dělostřeleckou školou a zapojil se do bojů na Kavkaze. S Rudou armádou pak postoupil až ke Krymu a zúčastnil se dobývání Kerče a Sevastopolu. Zde byl raněn leteckou pumou. Po válce se vrátil do Náhorního Karabachu.