The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zoran Kamarit (* 1925  )

Když něco děláte, musíte to milovat. Pokud tomu tak není, nebude to dobré

  • narozen 14. dubna 1925 v srbském městě Šabac v rodině českého vystěhovalce a Srbky
  • v 18 letech za války v Bělehradě zatčen kolaboranty, následně propuštěn
  • letech 1944–1945 jako partyzán bojoval na sremské frontě a dostal se až do Slovinska (Celje)
  • po válce v Bělehradě vystudoval vysokou školu ekonomickou
  • v letech 1951–1982 střídal města a vysoké posty ve výrobních a obchodních společnostech
  • mezi lety 1971 a 1985 žil v Praze, kde působil jako vedoucí obchodních zastoupení
  • v letech 1997–2008 aktivně působil a následně vedl Společnost přátel Jugoslávců, Čechů a Slováků
  • je držitelem několika medailí a řady vyznamenání
  • v roce 2013 sepsal své paměti

Zoran Kamarit (Kamarýt) se narodil 14. dubna 1925 v srbském městě Šabac, kde jeho otec Alois tehdy pracoval. Měl staršího bratra Josefa. Patří ke druhé generaci Čechů v Srbsku, jeho předkové byli jak Češi, tak Srbové. Před druhou světovou válkou rodina pobývala na více místech tehdejší Jugoslávie, podle toho, kde otec – zaměstnanec ministerstva stavebnictví – pracoval. Nacistický útok na Jugoslávii rodinu zastihl v bosenské Banja Luce. Přes Sarajevo se za dramatických okolností dostali do domovského Bělehradu, tehdy už okupovaného vojáky nacistického Německa a poničeného bombardováním. Zorana ve věku 18 let zatkli a jen shodou šťastných okolností unikl deportaci do koncentračního tábora.  

Po osvobození Bělehradu se jako devatenáctiletý dobrovolně přidal k Titově armádě a působil v ní až do konce války. Bojoval na sremské frontě a s armádou dále postupoval na západ až do slovinského města Celje. Přitom několikrát těsně unikl smrti. Po válce se v Bělehradě zapsal na univerzitu ke studiu práv. Po dvou letech dostal státní stipendium, které však bylo určeno pro studenty ekonomie, proto práva přerušil a zapsal se na ekonomii. Promoval začátkem roku 1951 ve věku nedovršených 27 let. 

Po roztržce Tita se Stalinem a přerušení kontaktů mezi Jugoslávií a ostatními zeměmi východního bloku nebylo možné udržovat styky mezi Zoranem a jeho starším bratrem Josefem. Ten odešel po válce studovat do Prahy, oženil se zde a získal československé občanství. Bratři si mohli pouze psát či telefonovat, poprvé se mohli navštívit až v 60. letech.

Coby student se stal členem turistického spolku. Horské turistice se následně dlouhá léta věnoval: třikrát byl předsedou bělehradského turistického spolku „Radnički”, založil turistický spolek „Jakupica” ve Skopje a kariéru v turistice ukončil na pozici člena předsednictva jugoslávské organizace turistů, kde měl na starosti mezinárodní styky. Vedle toho byl Zoran Kamarit také členem Sokola.

Už v čase studií Zoran pracoval na jugoslávském ministerstvu průmyslu. Po ukončení vysoké školy střídal zaměstnání a pozice. Nejprve působil ve výboru zahraničního obchodu Makedonie, poté jako tajemník turistického spolku „Radnički“ (tajemník). Dlouho pracoval v podniku Jugometal – poprvé jako referent, později jako ředitel na ředitelství barevných kovů, následně vedoucí obchodního zastoupení v Praze a poté měl na starosti obchodování s hliníkem a hliníkovými výrobky. Následovalo zaměstnání v Borských dolech (vedoucí prodejně-vývozního oddělení), v Bělehradských papírnách (obchodní ředitel), v Tehnometalu (ředitel vývozu), Interservisu (generální ředitel), Union prometu (zpočátku jako náměstek generálního ředitele pro zahraniční obchod, pak vedoucí obchodního zastoupení v Praze). Tak jako jeho otec se kvůli zaměstnání často stěhoval. Žil nejčastěji v Bělehradě, ale také v Novém Sadě (celkem asi 15 let), krátce ve Skopje a Boru a pak v Praze, kde mezi roky 1971 a 1985 strávil celkem deset let. Do penze odešel ve věku 58 let a od té doby žije v Bělehradě.

Už jako důcodce se Zoran Kamrarit aktivně zapojil do obnovy spolkového života Čechů a Slováků v bývalé Jugoslávii. Od roku 1997 působil ve Společnosti přátel Jugoslávců, Čechů a Slováků. Po čase převzal vedení spolku a výrazně rozvinul jeho činnost, ať už šlo o koncerty, přednášky, návštěvy významných míst v Srbsku a v Čechách, plesy a další. Zoran se stal předsedou předsednictva pro kulturu, později místopředsedou spolku (2001) a v roce 2003 ve věku 79 let pak předsedou. Rozvíjel spolupráci se Sokoly a s českým a slovenským velvyslanectvím. V roce 2002, kdy Českou republiku zasáhly ničivé povodně, uspořádal pamětník sbírku na pomoc zaplavené Praze. Z vedení spolku odstoupil v roce 2008, ale nadále zůstal jeho čestným předsedou.

Zoran Kamarit se pětkrát oženil, má dvě děti ze dvou manželství: dceru Gordanu (1952) a syna Darka (1960), který je známým televizním režisérem. Má už i vnučky, vnuka a pravnoučata. S nynější manželkou Jelenou se seznámil v turistickém spolku a šťastné manželství už trvá dlouhých 27 let. Je nositelem několika medailí a celé řady vyznamenání. V roce 2013 napsal své paměti.

Ediční poznámka: obsáhlá stať vycházející z vyprávění Zorana Kamarita je v tuto chvíli uložena v Dodatečných materiálech v profilu pamětníka. Z důvodu enormního rozsahu a kapacitních důvodů nebyla v době zveřejnění profilu pamětníka publikována, doplněna bude během prvního čtvrtletí 2018.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 20th century in memories of Czech minority members in Serbia