The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rasciel Alejandro Villegas López (* 1990)

Nunca le vayan a pedir al gobierno cubano un diálogo u otra cosa. El gobierno solo sabe reprimir.

  • nace el 5 de octubre de 1990 en Pinar del Río, Cuba

  • criado desde pequeño en un barrio marginal de su provincia

  • viene de una familia desestructurada debido a que no vio a su padre hasta la edad de 12 años

  • se catalogaba como un estudiante muy inteligente, pero a la vez rebelde

  • siempre se cuestionó muchos de los adoctrinamientos a los que son sometidos los niños en Cuba

  • estudió en el Instituto Preuniversitario Vocacional de Ciencias Exactas

  • fue Apto con Recomendaciones médicas para pasar el Servicio Militar Obligatorio en Cuba

  • realizó estudios universitarios graduándose de Licenciado

  • sintió siempre que el lugar donde quería realizar sus metas no era Cuba

  • emigra a España, país al que llega el 5 de marzo de 2019

  • actualmente reside en Madrid, España

Českojazyčná verze příběhu následuje po španělské verzi:

Rasciel Alejandro Villegas López, hijo de Ildelina López Suárez y Dagoberto Villegas, nace en la República de Cuba, el 5 de octubre de 1990, en la provincia de Pinar del Río, donde, no gozó de privilegios por vivir casi toda su infancia en un barrio marginalizado y nada atendido por el gobierno de ese territorio.

Lo común

Entre el 11 de marzo de 1990 al 26 de diciembre de 1991 ocurría la caída del campo socialista de la Unión Soviética, un proceso lento que duraría casi dos años y en el que, Cuba, sería uno de los países más afectados, sobre todo, en materia de economía. Llegaría para el país el conocido período especial[1], en el que los cubanos tuvieron que agenciárselas de muchas maneras para poder salir adelante y tener, aunque sea, un plato de arroz que llevarse a la mesa. Rasciel llegaría al mundo en esa etapa, en la que empezaba a faltar hasta lo más simple: “El lugar donde vivía estaba lleno de edificios habitados por personas de muy bajos recursos, pero también era un barrio lleno de llega y pon[2]. También existían en la zona ríos y un terreno de futbol, en el cual jugábamos todos los niños. Los recuerdos que tengo de ese tiempo son muy lindos, pero a la vez tristes, porque vi cómo mi familia, compuesta por mi mamá y mis abuelos, porque a mi padre no lo volví a ver hasta los 12 años, tenía que hacer de todo para poder salir adelante, para alimentarnos, porque yo nací en pleno Período especial, en la que, para conseguir algo, lo más simple, era difícil o cuando lo conseguías, era extremadamente caro”. Según testigos de ese etapa, los precios en Cuba ascendieron a niveles inimaginables[3]. Una libra de arroz llegó a venderse en 170 pesos cubanos, cuando el salario básico de un trabajador era de 128 pesos. Se tienen, además, pruebas de que los cubanos se alimentaron de picadillo hecho con la cáscara del plátano, o con pizza en la que el queso era hecho con condones. También se quebraría el transporte, por lo que el gobierno presidido por Fidel Castro, implementaría la distribución de bicicletas para que el cubano se pudiera trasladar grandes distancias. “Para nosotros, que éramos niños y no entendíamos lo que estaba sucediendo en realidad, todo aquello era lo común. Habíamos nacido en un lugar donde vivir todas esas necesidades, era lo normal”.

Indisciplinado, pero no adoctrinado

Desde el triunfo de la Revolución, el Primero de enero de 1959, en todos los centros educacionales cubanos, se comenzaron a implementar planes de estudios, basados en la política gubernamental. Esto comprendía, entre otros temas, adoctrinar a los más pequeños de casa sobre la base del socialismo, para que ellos, quienes serían la nueva generación, pudieran construir el Comunismo soñado por Fidel Castro: “Desde que empecé en la escuela primaria, siempre fui un niño muy inteligente, con un abuelo por el cual sentía una estima muy grande, maestro del Instituto Preuniversitario Vocacional de Ciencias Exactas[4], del cual aprendí muchísimo y para mí era un modelo a seguir, pero también fui muy rebelde. Andaba siempre con la camisa del uniforme por fuera y tampoco pertenecí a ninguna organización política[5]. Nunca entendí por qué había que cantar el himno nacional todos los días, ni decir lemas revolucionarios, ni mucho menos, por qué tendrían que existir en el aula cuadros de Fidel y Raúl Castro. Con el paso del tiempo entendí que todo formaba parte del adoctrinamiento político al que somos sometidos desde pequeños. Soy, además, de la generación de la Batalla de ideas[6], los Maestros emergentes[7], las teleclases[8], los albergues, las escuelas en el campo. En fin, que soy de esa generación que tuvo que aguantar que Fidel Castro experimentara muchísimos programas educativos, sociales y hasta económicos, que nunca dieron resultado”.

Internet y el cambio en Cuba

Mientras el mundo se revolucionaba con el internet, Cuba aún se encontraba a 10 000 años luz de esa revolución. En la primera década del siglo presente, el flujo de la red, en la isla, era lento e insuficiente, pero aun así se comenzaba a experimentar experiencias de sucesos, formas de vida, logros, fuera de las fronteras del archipiélago: “En la universidad teníamos muy poco internet, pero con el que contábamos podíamos descargar videos o noticias que sacaban otros medios, sobre Cuba. Estos materiales nos lo pasábamos de mano en mano con memorias flash y podíamos tener una noción de lo que estaba pasando en Cuba y que los medios oficialistas no sacaban nunca a la luz. Los jóvenes universitarios consumíamos música de Los Aldeanos y Porno para Ricardo, que eran grupos musicales contestatarios. Además, en esa época ya tenía Facebook y hacía publicaciones donde criticaba la mala gestión del gobierno, por lo cual nunca tuve problemas, pero mi familia sí. Había personas que se le acercaban a mi madre para decirle que yo escribía cosas en contra del gobierno y hasta la misma Seguridad del Estado lo hizo una vez. También muchos amigos dejaron de serlo por esta razón. El problema es que desde el 1959 nos han lavado el cerebro e inculcado el miedo de que Estados Unidos nos va a invadir. De eso se trata, de miedo”.

Emigrar no debería ser la solución

Según el sitio web Statista[9], más de 1 000 000 de cubanos viven fuera del país. El principal destino es Estados Unidos y el segundo España, donde emigró Ratch, como también se le conoce al entrevistado: “Siempre tuve intensiones de emigrar. Sabía que en Cuba no existía futuro para los jóvenes. Busqué muchísimas formas para irme y pude llegar a España el cinco de marzo de 2019. Sé que la solución no es emigrar, pero es lo que ha hecho el gobierno para librarse de las personas, para ellos, molestas, que no son más que los que disentimos. Me ha gustado, a pesar de no estar en Cuba, todo lo que está sucediendo allá desde el 11 de julio de 2021. Demuestra un cambio de actitud del pueblo y que el miedo se va evaporando. Yo creo que es el principio del fin, pero será muy lento”.

 

[1] Período especial: puede consultar la entrevista a Pablo Díaz Espí, realizada por nuestros colaboradores, siguiendo el link: https://www.memoryofnations.eu/en/diaz-espi-pablo-1972

[2] Llega y pon: Frase cubana para referirse a casa construidas con materiales muy simples, como cartón, madera, plástico o planchas de zinc galvanizado. Radio Televisión Martí realizó un reportaje sobre estos lugares habitados por dichas viviendas: https://www.youtube.com/watch?v=mTocilz57SI

[3] Medidas implementadas en el Período especial: https://www.abc.es/internacional/abci-periodo-especial-cuando-cuba-castro-comian-gatos-y-bebia-agua-azucar-201909130314_noticia.html?ref=https%3A%2F%2Fwww.abc.es%2Finternacional%2Fabci-periodo-especial-cuando-cuba-castro-comian-gatos-y-bebia-agua-azucar-201909130314_noticia.html

[4] Instituto Preuniversitario Vocacional de Ciencias Exactas [IPVCE]: son centros preuniversitarios, o bachilleratos, cubanos, con características muy especiales.

[5] Organizaciones políticas: son organizaciones creadas para reprimir directa o indirectamente. A través de este enlace puede conocer estas. https://observacuba.org/informes-ddhh/presos-politicos/organizaciones-represivas-cubanas/

 

[6] Batalla de ideas: movimiento político creado en la isla para pedir el regreso del niño Elián González. Más detalles: https://es.wikipedia.org/wiki/Batalla_de_ideas

[7] Maestros emergentes: programa de formación emergente de maestros, debido al déficit de estos en Cuba. https://www.ecured.cu/Maestros_Emergentes

[8] Teleclases: sistema de apoyo a las diferentes enseñanzas debido al déficit de maestros o a la poca preparación de estos.

[9] Statista: https://es.statista.com/estadisticas/1192030/poblacion-emigrante-de-cuba-por-pais-destino/

 

Česká verze:

Rasciel Alejandro Villegas López, syn Ildeliny López Suárez a Dagoberta Villegase, se narodil 5. října 1990 v Kubánské republice v provincii Pinar del Río. Netěšil se žádným privilegiím, neboť prožil téměř celé své dětství v okrajové čtvrti, kterou místní vláda zcela opomíjela.

Tohle bylo běžné

Od 11. března 1990 až do 26. prosince 1991 se hroutil socialistický blok Sovětského svazu. Byl to pomalý proces, který trval téměř deset let, a v důsledku kterého byla Kuba jednou z nejvíce postižených zemí, především v oblasti ekonomiky. V zemi tak nastalo známé zvláštní období[1], kdy si Kubánci museli poradit všemi možnými způsoby, aby přežili a mohli se nasytit alespoň talířem rýže. Rasciel se narodil právě v této době, kdy už nebyly k dostání ani nejzákladnější věci: „V místě, kde jsem žil, byla spousta domů, které obývali chudí lidé, ale taky to byla čtvrť plná provizorních obydlí (takzvaných llega y pon[2]. V té oblasti byly i řeky a fotbalový plácek, kde jsme si jako děti hráli. Moje vzpomínky na tuhle dobu jsou velice krásné, ale zároveň smutné, protože jsem viděl, jak moje rodina, tedy moje matka a moji prarodiče, protože s otcem jsem se setkal teprve ve svých 12 letech, musela dělat úplně všechno, abychom přežili a měli co jíst. Protože já jsem se narodil přímo uprostřed zvláštního období, kdy sehnat byť jen to nejzákladnější bylo hrozně těžké, a když už jste to sehnali, bylo to příšerně drahé.“ Podle svědků, kteří v té době žili, ceny na Kubě vyrostly do naprosto nepředstavitelných výšin[3]. Půl kila rýže se prodávalo za 170 kubánských pesos, přičemž základní plat pracujícího člověka byl 128 pesos. Kromě toho existují i důkazy, že aby se Kubánci nasytili, jedli třeba nasekané banánové slupky nebo pizzu, na které byl sýr vyrobený z kondomů. K tomu se navíc hroutila i doprava, a tak vláda v čele s Fidelem Castrem zavedla přidělování kol, aby se Kubánci mohli přemisťovat na velké vzdálenosti. „V té době jsme byli děti a nechápali jsme, co se ve skutečnosti děje; tohle všechno bylo běžné. Narodili jsme se v místě, kde muset řešit takovéhle potřeby bylo zcela normální.“

Neposlušný, nikoli indoktrinovaný

Od vítězství Revoluce 1. ledna 1959 se ve všech kubánských vzdělávacích institucích začaly zavádět studijní plány, které vycházely z vládní politiky. To mimo jiné zahrnovalo indoktrinaci dětí základy socialismu, a to již od útlého věku, aby ony, které představovaly nastávající generaci, mohly budovat komunismus, jak si jej vysnil Fidel Castro: „Už když jsem začal chodit na základní školu, byl jsem velice zvídavé dítě. Na Přípravném univerzitním institutu exaktních věd[4] mě učil starší pán, kterého jsem si hrozně vážil a od kterého jsem se toho hodně naučil, byl to můj vzor; ale také jsem byl hodně vzpurný. Košili od uniformy jsem nosil vždycky vystrčenou ven a stejně tak jsem nepatřil k žádné politické organizaci[5]. Nikdy jsem nepochopil, proč jsme museli každý den zpívat národní hymnu, ani k čemu pronášet revoluční hesla, a už vůbec mi nešlo do hlavy, proč bychom měli mít ve třídě vystavené portréty Fidela a Raúla Castra. Postupem času mi došlo, že tohle všechno tvořilo součást politické indoktrinace, které jsme na Kubě vystavováni odmalička. Já navíc patřím ke generaci, kdy vznikla Batalla de ideas[6], Maestros emergentes[7], výuka v televizi (teleclases)[8], ubytovny, venkovské školy aj. Zkrátka jsem z generace, která musela snášet Fidelovy experimenty s bezpočtem různých vzdělávacích, sociálních, a nakonec i ekonomických programů, které nikdy k ničemu nevedly.“

Internet a změna na Kubě

Zatímco svět se začínal proměňovat díky internetu, Kuba se za touto revolucí nacházela doslova 10 000 světelných let. V prvním desetiletí současného století síť dorazila na ostrov, byla pomalá a pokrytí nedostačující, ale i tak začalo být možné dozvídat se o událostech, způsobu života, úspěších a dalších věcech i mimo souostroví: „Na univerzitě byl internet dost špatně dostupný, ale i s tím, co tam bylo, jsme si mohli stáhnout videa nebo zprávy z jiných médií, která psaly o Kubě. Tyto materiály jsme si mezi sebou předávali na flash discích, a díky tomu jsme měli přehled, co se na Kubě ve skutečnosti dělo a co oficiální zpravodajské kanály nikdy nezveřejňovaly. Jako mladí studenti na univerzitě jsme poslouchali hudbu skupin Los Aldeanos a Porno para Ricardo, což byly dvě vzbouřenecké kapely. Kromě toho jsem v té době už měl Facebook a ve svých postech jsem počínání vlády kritizoval. Sám jsem z toho nikdy neměl problémy, ale moje rodina už ano. Vyskytli se tací, kteří vyhledali moji matku, aby jí sdělili, že já píšu protivládní věci. Jednou se na ni obrátila dokonce i Státní bezpečnost. Ze stejného důvodu jsem přišel i o hodně přátel. Problém spočíval v tom, že od roku 1959 nám vymývali mozek a vštěpovali do nás strach, že nás obsadí Spojené státy. O to tady šlo, vyvolat strach.“

Řešením by neměla být emigrace

Podle webových stránek Statista[9] žije mimo svou rodnou zem více než 1 000 000 Kubánců. Mezi hlavní místa, kam odcházejí, patří Spojené státy, a na druhém místě pak Španělsko, kam emigroval i Ratch, jak našemu dotazovanému také říkají: „Vždycky jsem chtěl emigrovat. Věděl jsem, že na Kubě mladí lidé nemají žádnou budoucnost. Zjišťoval jsem všechny možné způsoby, jak bych mohl odejít, až se mi podařilo 5. března 2019 dorazit do Španělska. Vím, že emigrace není řešení, ale je to důsledek počínání vlády, která se chtěla zbavit nepohodlných osob, které se neprovinily ničím jiným, než že s ní nesouhlasily. Přestože teď na Kubě nejsem, líbí se mi, co se tam teď děje od 11. července 2021. Je vidět, že přístup lidí se změnil a že strach se postupně vytrácí. Myslím, že je to začátek konce, ale půjde to velice pomalu.“

 

[1] Zvláštní období: k tomuto tématu si můžete přečíst rozhovor s Pablem Díazem Espíem, který připravili naši spolupracovníci, pod tímto odkazem: https://www.memoryofnations.eu/en/diaz-espi-pablo-1972

[2] Llega y pon: výraz v kubánské španělštině, kterým se označují obydlí postavená s využitím velmi základních materiálů jako je lepenka, dřevo, plast nebo pozinkované plechové pláty. Rozhlasová a televizní stanice Radio Televisión Martí natočila o těchto místech, kde se tato obydlí nacházejí, reportáž: https://www.youtube.com/watch?v=mTocilz57SI

[3] Opatření zavedená během zvláštního období: https://www.abc.es/internacional/abci-periodo-especial-cuando-cuba-castro-comian-gatos-y-bebia-agua-azucar-201909130314_noticia.html?ref=https%3A%2F%2Fwww.abc.es%2Finternacional%2Fabci-periodo-especial-cuando-cuba-castro-comian-gatos-y-bebia-agua-azucar-201909130314_noticia.html

[4] Instituto Preuniversitario Vocacional de Ciencias Exactas [IPVCE]: centra předuniverzitního vzdělávání či maturitní studium na Kubě, které má svá vlastní specifika.

[5] Politické organizace: organizace vytvořené s cílem provádět přímé či nepřímé represe. Více se o nich můžete dočíst pod tímto odkazem: https://observacuba.org/informes-ddhh/presos-politicos/organizaciones-represivas-cubanas/

[6] Batalla de Ideas (Boj idejí): politické hnutí, které vzniklo na ostrově s cílem požádat o navrácení malého dítěte Eliána Gonzáleze z Floridy. Více informací: https://es.wikipedia.org/wiki/Batalla_de_ideas

[7] Maestros emergentes: vzdělávací program pro nové učitele, kterých byl na Kubě nedostatek. https://www.ecured.cu/Maestros_Emergentes

[8] Teleclases: podpůrný systém jednotlivých vzdělávacích zařízení v podobě výuky v televizi, který vznikl v důsledku nedostatku vyučujících, resp. jejich nedostatečné odborné přípravy.

[9] Statista: https://es.statista.com/estadisticas/1192030/poblacion-emigrante-de-cuba-por-pais-destino/

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation

  • Witness story in project Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation (Eva Kubátová)