The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Brian Nuñes Steinert (* 1999)

De política prácticamente ningún cubano sabe. Y menos los jóvenes.

  • es hijo de un artista plástico emigrado a México y una funcionaria cubana

  • creció en la provincia de Guantánamo

  • tiene experiencia tanto con el ambiente escolar de las clases más altas como con el de las clases humildes

  • siendo estudiante de Medicina participó en la pesquisa “voluntaria” del covid-19

  • presenció las manifestaciones durante el período de la pandemia en Cuba y fue afectado por la reforma monetaria

Českojazyčná verze textu následuje po španělské verzi:

“No hablo de tener que llegar a un enfrentamiento. No hace falta tener que fajarse,” dice Brian Nunes Steinert, un joven cubano nacido el 21 de octubre de 1999 en Guantánamo y recientemente testigo directo del impacto de la pandemia del coronavirus en Cuba.

Hijo del artista emigrado a México

Su madre proviene de una familia humilde y trabaja como funcionaria. El abuelo de esta parte de familia era mecánico de refrigeración y la abuela trabajaba en una óptica. El padre de Brian vive en México y es artista plástico. “Mi papá siempre ha tenido un carácter fuerte. Siempre lo admiré mucho, cuando era chiquito era mi figura...,” explica.  A pesar de que el padre se fuera cuando Brian tenía tan solo 6 años, el corto período de tiempo fue suficiente para que le enseñara todo lo básico que debería saber cualquier hombre. “No robar, no pegar a las mujeres, siempre decir la verdad aunque a veces esto te afecte. Mi padre siempre decía la verdad y no le importaba a quién se la decía y cómo se la decía,” recuerda. En el momento de su salida, Brian no entendía por qué se iba. Sin embargo, no le provocó ningún trauma y siempre lo tuvo presente.

Entre dos mundos distintos

Una vez terminada la educación primaria, Brian continuó sus estudios en la Secundaria Pedro Pablo. En el séptimo grado le cambiaron la escuela y hasta el noveno grado estudió en la Secundaria Básica Pedro Agustín Pérez, conocida como Colegio La Salle. Fue precisamente durante los estudios en la secundaria cuando empezó a explorar su talento artístico, probablemente heredado de su padre. Participó en varios concursos y sus actividades lo marcaron como joven artista. Siempre le gustaba expresarse con su ropa y aspecto. “Nunca me ha gustado eso que por el pelo o por este tipo de cosas se discriminara a la gente,” dice. Su actitud le causó algunos problemas en el Colegio La Salle, conocido por la disciplina estricta cuyo cumplimiento se requería vigorosamente. Gracias al esfuerzo de su madre no sufrió tanta discriminación de la parte de los alumnos más económicamente acomodados. Además, le ayudaban sus buenos resultados. “Como tuve la posibilidad de escapar por el arte, no la pasé tan mal. Y gracias a Dios nunca la cara se me llenó de espinillas y entonces tampoco tuve el trauma con las mujeres,” narra sonriendo. En lo que se refiere a las demás escuelas por las que pasó, menciona los problemas con violencia que había que enfrentar. “Cuando estaba en la Pedro Pablo, llegué con el miedo ese de que todos los mayores que yo decían que había que estar con el ojo bien puesto, que uno tenía que implantar un carácter. Luego, los muchachos de La Salle me tenían miedo, porque pensaban que iba a ser alguien violento,” explica. Sus próximos pasos se dirigieron a un pre-universitario y posteriormente ingresó a la Facultad de Medicina.

El impacto de la pandemia en Cuba

“Mi primer año era desastroso. El modo de estudios que se tiene en la Facultad de Medicina no se asemeja a nada que había pasado antes. Todo se me hacía difícil,” recuerda. Al mismo tiempo empezó a trabajar de estilista. Por eso no se involucraba mucho en la vida académica. Simplemente no le daba tiempo y tampoco tenía dinero para salir. “Me daba para el transporte y la merienda,” continúa narrando. Además, su trabajo de estilista al principio no era muy bien aceptado por sus compañeros. “Muchos de mis amigos pensaban que por hacer este trabajo era homosexual. Me daba pena.” Más tarde, todavía durante sus estudios, Cuba se vio afectada por la llegada del coronavirus.

Se acabó la escuela presencial. “Al principio pensaba que era un alivio, porque como no tenía que ir a la escuela, tenía más tiempo para descansar. Yo entraba cansado a esa pandemia,” dice y describe la crisis de combustible que estalló en la isla antes de la epidemia del coronavirus. Era muy difícil transportarse a la facultad y Brian llegaba tarde a las clases porque muchas veces tuvo que ir de pie. En medio de todo este lío, las facultades pidieron a los estudiantes de Medicina que se pongan a investigar el coronavirus. “Estaba asustado y preocupado por mi familia. Mi abuela es mayor y yo decía: ‘¿Coño, por qué tenemos que ir nosotros?” Las facultades lo presentaron como un deber, o sea un aporte de los estudiantes a una posible solución. “De eso dependía mi evaluación. Nosotros podíamos no pesquisar, pero siempre nos decían que esto afectaría nuestra evaluación.”

En el principio, la pandemia no afectó a la región de Guantánamo tanto. Lo mismo se puede decir de la isla entera. Durante la mayor parte del 2020, Cuba logró mantener el virus contenido. “Cuando vi las noticias de China, pensaba que esto no iba a llegar a Cuba nunca.” Sin embargo, eso cambió rápidamente y el Gobierno culpaba a la población. Pese a las medidas de confinamiento, los cubanos tenían que hacer por meses grandes colas y aglomeraciones para comprar alimentos, lo que facilitaba los contagios de persona a persona. Cuba fue el lugar con el más alto número de contagios por nivel de población de todo el continente en agosto de 2021 y uno de los primeros del mundo.[1] En lo que se refiere a la estrategia gubernamental de la lucha en contra de la pandemia, Brian la considera confusa y mal coordinada. “Ahora la situación es terrible. Muchas muertes cercanas... hoy tú conversas con una persona y mañana te enteres de que se murió,” detalla. En este contexto menciona también el problema de falta de medicamentos básicos, como vitaminas. “Es difícil conseguir hasta vitaminas. Todo mundo sabe que deberían estar en las farmacias.” Según él tiene que ver con la imposibilidad de crecer del sistema privado. “Hay cosas que se frenan, que mil veces han dicho que se iban a cambiar...,” sostiene y añade que es necesario que haya más presión por la parte de la sociedad. “Yo sé que aquí hay personas con capacidad.” Cuanto al método de cambiar la situación, prefiere la manera más pacífica posible. “No hablo de tener que llegar a un enfrentamiento. No hace falta tener que fajarse. Lo que pasa es que los que más nos vemos afectados por esta situación, los jóvenes... muchos ni siquiera se ponen a pensar. Quieren conseguir la novia fuera del país para mejorarse la vida.”  

Además, el año 2021 empezó con la reforma monetaria, que dejó a muchas personas sin la posibilidad de adquirir los productos básicos en medio de la pandemia. “Hoy en día cualquier par de zapatos que tú te quieras comprar, el que menos calidad tenga te sale 8 mil, o 5 mil pesos[2]. Yo no sé en qué beneficia que abran una tienda en una moneda que no circula como tal, o sea con la cual a mí como trabajador no me pagan. Tengo que estar esperanzado a que algún familiar, algún amigo que vive en otro país me mande este dinero, para yo poder entonces prácticamente vivir de sanguijuela de esta persona,” comenta.

La lucha por un futuro mejor

Brian comentó también sobre el estallido social que ocurrió el 11 de julio de 2021 y se convirtió en una de las pocas manifestaciones que surgieron al nivel nacional durante los últimos decenios y se considera la más grande desde el Maleconazo[3]. “Yo estoy de acuerdo con que se exijan cosas, porque cuando tú no exiges algo, te estás haciendo responsable de lo que pueda suceder, te estás haciendo cómplice. Estoy de acuerdo con que el pueblo hable.” Lo que no le gusta es el vandalismo. “Eso hace que lo que tú quieres decir se vea manchado simplemente por esta acción. No le puedes apagar al fuego echándole más combustible.” Su solución para la situación de Cuba es la siguiente: “Sería que como los cubanos dejáramos de tener ese miedo a lo que piensa otra persona. Yo no soy nada especial, pero quiero que mi opinión sea igualmente respetada como la de cualquiera,” concluye.  

 

[1] Por ejemplo el 1 de agosto de 2021, el país reportó 9.279 casos, más de 94 mil personas ingresadas y unas 68 muertes por covid-19, aunque organizaciones opositoras denunciaron que el número de contagios y fallecimientos fue mucho mayor que el reconocido oficialmente. (fuente: bbc.com/mundo/noticias-america-latina-57910943)

[2] Entre el doble y el triple del salario mínimo actual.

[3] Maleconazo es el nombre que recibieron una serie de manifestaciones antigubernamentales ocurridas en Cuba el 5 de agosto de 1994, consideradas una de las más prominentes desde el inicio de la Revolución cubana.

 

Česká verze:

„Neříkám, že se to musí vyhrotit až do nějakých otevřených střetů. Není potřeba se mezi sebou bít,“ říká Brian Nunes Steinert, student medicíny, narozený 21. října 1999 v provincii Guantánamo na východě Kuby a přímý svědek dopadů koronavirové pandemie na tamní obyvatelstvo.

Syn umělce uprchlého do Mexika

Brianova matka pochází ze skromných poměrů a pracuje jako úřednice. Dědeček z matčiny strany byl opravář chladících zařízení a babička pracovala v optice. Brianův otec se věnuje umělecké tvorbě – je to malíř a žije v Mexiku. „Můj otec byl vždycky velmi zásadový člověk. Byl pro mě vzorem. Když jsem byl malý, obdivoval jsem ho,“ vypráví. Přestože Brianův otec odešel do Mexika, když mu bylo pouhých šest let, během krátké doby, kterou spolu prožili, se mu hodně věnoval a podařilo se mu tak vštípit chlapci základní hodnoty. „Nekrást, nebít ženy, vždycky říkat pravdu, bez ohledu na to, jaké to má mít následky. Můj otec se nikdy nebál říct pravdu a vůbec ho nezajímalo, komu ji říká a jak mu ji říká,“ vzpomíná. V okamžiku otcova odjezdu si Brian moc dobře neuvědomoval, proč otec emigruje. Nicméně, podle svých slov mu to nezpůsobilo žádné větší trauma a otec mu byl i přes vzdálenost, která je oba dělila, vždycky nablízku.  

Mezi dvěma odlišnými světy

Po ukončení prvního stupně základní školy Brian pokračoval ve studiích na druhém stupni na Základní škole Pedro Pablo v Guantánamu. Když mu bylo třináct let, přeřadili ho na Základní školu Pedro Agustín Pérez, známou pod označením Colegio La Salle. Bylo to právě během studia na druhém stupni, kdy začal Brian tíhnout k umělecké tvorbě, pro kterou měl pravděpodobně vlohy od otce. Účastnil se různých soutěží a díky jeho aktivitě na tomto poli ho okolí začalo vnímat jako mladého umělce. Byl výstřední a vždycky se mu líbilo vyjadřovat se pomocí oblečení a vzhledu obecně. „Vždycky mi vadilo, když lidé zavrhovali ty, kteří se kvůli svému oblečení nebo účesu vymykali,“ poznamenává. Jeho charakter ho na škole La Salle občas dostával do problémů. Colegio La Salle bylo totiž proslulé vyžadováním striktní disciplíny. Byla to prestižní instituce, na kterou chodili často děti z dobře postavených rodin a Brian tam jako dítě z chudých poměrů unikl nějaké významnější šikaně pravděpodobně jen díky velkému úsilí své matky, která se vždy snažila, aby byl alespoň slušně oblečený. Kromě toho byl Brian dobrý student a to mu také pomáhalo. „A navíc jsem měl možnost se vyjadřovat prostřednictvím umění, takže kolem a kolem, nedá se říct, že bych tam nějak trpěl. Díky bohu se mi nikdy neudělalo akné, takže i tato traumata se mi vyhýbala,“ říká s úsměvem. Na školách pro běžné děti bylo poměrně rozšířeným problémem násilí. „Když jsem přišel na Základní školu Pedro Pablo, měl jsem obavy, protože jsem slýchal od starších, že je potřeba být vždycky ve střehu, a že člověk musí ukázat, že se nebojí. A když jsem pak přišel na Colegio La Salle, tak tam se mě zase báli oni, protože jsem přišel ze skromnějšího prostředí a mysleli si, že se budu projevovat násilně,“ vysvětluje. Jeho další kroky vedly na střední školu. Následně se rozhodl pro studium medicíny.

Dopady pandemie na Kubě

„Můj první rok byl totální katastrofa. Způsob výuky na Fakultě medicíny je úplně odlišný od všeho, co jsem doposud znal. Najednou pro mě bylo všechno velmi náročné,“ popisuje nelehké začátky. Ve stejné době si Brian začínal přivydělávat jako stylista. Studium a práce mu zabíraly většinu volného času, a protože navíc neměl peníze nazbyt, studentského společenského života se příliš neúčastnil. „Peníze mi stačily tak akorát na dopravu do školy a na svačinu,“ dodává. Kromě toho se na něj kvůli práci stylisty začali někteří dívat skrz prsty. „Hodně mých kamarádů si myslelo, že kvůli tomu, že se věnuji této činnosti, musím být homosexuál nebo tak něco… Bylo mi to líto.“ Během Brianových vysokoškolských studií se na Kubu rozšířila koronavirová pandemie.

Podobně jako v mnoha dalších částech světa, i na Kubě přestala prezenční výuka. „Nejdřív jsem si myslel, že to bude úleva, protože nebudu muset pořád do školy. Poslední dobou toho na mě bylo hodně a cítil jsem únavu,“ vzpomíná a dodává, že těsně před koronavirovou pandemii postihl Kubu navíc i nedostatek pohonných hmot, což způsobilo další krizi. Nebylo jednoduché dostat se na fakultu, kam Brian dojížděl. Musel proto často pěšky. Uprostřed toho všeho fakulta vyhlásila povinnost studentů medicíny podílet se na výzkumu onemocnění covid-19. „Měl jsem obavy, bál jsem se především o svoji rodinu. Moje babička už není nejmladší a říkal jsem si: ‚Sakra, proč se zrovna my máme vystavovat takovému nebezpečí?“ Fakulty medicíny na Kubě ale pojaly celou akci s výzkumem koronaviru jako něco, čím musejí studenti přispět společnosti. „Záviselo na tom moje hodnocení ve škole. Ono to sice nebylo explicitně povinné, ale nikdy nám nezapomněli říct, že to bude mít přímý vliv na naše známkování.“

Koronavirová pandemie v provincii Guantánamo zpočátku neudeřila takovou silou, a to samé se dá říci i o celé Kubě. Téměř po celý rok 2020 se dařilo zamezovat nějakému rychlejšímu šíření viru. „Když jsem poslouchal zprávy z Číny, říkal jsem si, že tohle se k nám nikdy nemůže dostat.“ Nicméně poté se všechno změnilo a vláda začala obviňovat Kubánce z nedodržování protikoronavirových opatření. Ty bylo pro obyvatele často opravdu složité dodržet. Nejde dost dobře dodržovat rozestupy, když musíte kvůli všeobecné krizi denně vystávat v dlouhých frontách, abyste si domů přinesli základní potraviny. V srpnu 2021 už byla Kuba na počet obyvatel nejpostiženější zemí v celé Střední a Jižní Americe[1]. Pokud jde o přístup vlády, Brian ho považuje za nedostatečný, zmatečný a špatně koordinovaný. „Právě teď je situace kritická. Umírá mnoho lidí. Dnes se s někým bavíš, ale zítra můžeš zjistit, že už není mezi námi,“ popisuje. V této souvislosti Brian zmiňuje také obecný nedostatek léků a vitamínů na ostrově. „Tady je problém sehnat i základní vitamíny. Přitom je každému jasné, že něco takového by přeci měla mít každá lékárna.“ Myslí si, že na vině jsou státní zásahy do ekonomiky. „Některé věci se tady systematicky brzdí. Už tisíckrát jsme slyšeli, že se to změní, ale je to pořád to samé,“ vysvětluje a dodává, že ke změně je zapotřebí větší společenský tlak. „Jsem si jistý, že na Kubě je mnoho velmi schopných lidí.“ Jde-li o způsob, jakým by se mělo změny dosáhnout, upřednostňuje co možná nejpoklidnější cestu. „Neříkám, že se to musí vyhrotit až do nějakých otevřených střetů. Není potřeba se mezi sebou bít. Problém je v tom, že my, mladí lidé, kterých se to nejvíce týká, se nad změnou ve většině případů ani nezamýšlíme. Každý by si nejraději našel partnera někde v zahraničí a odcestoval tak za lepším životem.“

Rok 2O21 kromě toho všeho přinesl i měnovou reformu, která zanechala uprostřed koronavirové pandemie mnohé už předtím chudé lidi bez možnosti opatřit si i ty nejzákladnější věci. „Pár nových bot nevalné kvality tě dnes může vyjít na nějakých pět nebo osm tisíc pesos[2]. Já fakt nechápu, na co se tady otevírají obchody, ve kterých se platí zahraniční měnou. Mě jako zaměstnance přece v zahraniční měně nikdo neplatí. To znamená, že abych si něco koupil, musím se spolehnout na to, že mi peníze nějaký známý nebo příbuzný pošle ze zahraničí. Jiná možnost, než takto někoho stále vysávat, není,“ rozčiluje se.

Boj za lepší budoucnost

Brian se zmiňuje také o společenských nepokojích, které propukly 11. července 2021. Rozšířily se do celé země a staly se největším celospolečenským protestem na Kubě za několik posledních desetiletí. “Já jsem pro to, aby lidé vyjadřovali svůj názor. Když je člověk zticha a nic nedělá, nemůže si pak na nic stěžovat. V podstatě se totiž podílí na tom, že všechno zůstává při starém. Myslím si, že lidé by měli říci, co chtějí.” Zároveň ale odmítá násilí a vandalismus. “Jakékoliv sdělení pak upadne do pozadí. Navíc nejde uhasit oheň tak, že na něj budeš házet další dřevo.” Navrhuje proto následující řešení: “Myslím, že my, Kubánci, bychom se především měli přestat bát odlišných názorů. Já nejsem o nic víc než kdokoliv jiný, ale chci, aby se na můj názor bral stejný zřetel,” dodává nakonec.

 

[1] Například 1. srpna 2021 zaznamenala Kuba 9279 nových případů nákazy koronavirem a zemřelo 68 lidí. Opoziční organizace přitom upozorňovaly, že skuteční počty mohou být ještě o mnoho vyšší. (zdroj: https://www.bbc.com/mundo/noticias-america-latina-57910943)

 

[2] Minimální mzda se v té době na Kubě pohybovala lehce nad 2 tisíci pesos.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation

  • Witness story in project Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation (Eva Kubátová)