The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sirley Avila Leon (* 1959  )

Kdyby Bůh chtěl, už bych tady nebyla

  • narodila se 12. září 1959 ve venkovské části města Las Tunas v bývalé kubánské provincii Oriente
  • rodina měla statek, pole, dobytek, prožila bezstarostné dětství
  • v 17 letech šla studovat do města Matanzas, byla členkou mládežnické organizace
  • po smrti otce v roce 1989 rodina zchudla, musela se sama starat o nemocnou matku
  • roku 2004 se přestěhovala do Limones, hospodařila na farmě, zasáhla ji bída venkovanů
  • roku 2005 byla zvolena do obecního shromáždění, snažila se o zlepšení podmínek obyvatel
  • několik let bojovala za zřízení chybějící školy, stěžovala si až na vedení strany
  • od roku 2010 se stala terčem útoků, několikrát byla napadena příslušníky tajné policie
  • roku 2012 se začala spolupracovat s disidentskými skupinami, organizovala opoziční hnutí
  • 24. 5. 2015 ji napadl nájemce její farmy mačetou, usekl jí levou ruku, těžce poranil obě nohy
  • roku 2016 se odjela léčit do USA, svědčila před Kongresem Spojených států

Vyšla jsem z kumbálu. Držel v ruce mačetu a útočil mi na hlavu. Bránila jsem se rukou. Usekl mi ji. Když zaútočil znovu, bránila jsem se druhou. Zlomil mi ji. Pak mne řízl do ramene. Další útok směřoval na pravé koleno, přeříznul mi šlachy a upadla jsem a on mi pořezal i druhou nohu,“ popisuje sedmapadesátiletá Sirley Avila Leon útok, který přežila jen zázrakem. „Byl to kriminálník. Poslali ho, aby mě zavraždil,“ říká štíhlá kubánská disidentka na invalidním vozíku. Ještě dvacet let předtím komunistickému režimu věřila. Svého šestnáctiletého syna, který musel splnit brannou povinnost, nabádala, aby u vojska zůstal. „Přišlo mi nádherné bránit vlast.“

Bezstarostné dětství na venkově

Otec Sirley Avily Leon měl statek v Las Tunas a byl také řezník. Rodina se měla dobře i díky pozemkové reformě po vítězství revoluce v čele s Fidelem Castrem. Vláda sebrala půdu velkým vlastníkům a přerozdělila ji lidem, kteří ji obdělávali. „U nás doma bylo všechno. Otec měl voly poháněný lis na cukrovou třtinu, vyráběly se sladkosti, šťáva. V domě se to hemžilo lidmi. Sházeli se u nás každý den, hrálo se domino. Měli jsme i soukromý traktor a různé další vymoženosti. Necítila jsem ani kolem sebe žádný nedostatek,“ vzpomíná Sirley Avila, která byla pionýrkou a později jako studentka také členkou Výboru na obranu revoluce.

Už z mládí si ale pamatuje okamžiky, které její víru v kubánskou vládu nahlodávaly. „Když jsem v roce 1981 jela domů do Las Tunas, viděla jsem, jak policisté demolují celou jednu zemědělskou lokalitu a brutálně vyhánějí lidi z domů. Bylo to hrozné a nespravedlivé. Jako členka mládežnické organizace jsem si šla stěžovat, protože to neodpovídalo oficiální propagandě. Nepomýšlela jsem ale na žádnou, jak se na Kubě říká, kontrarevoluční činnost. Kritizovala jsem režim zevnitř jako jeho součást,“ vypráví.

Tyto její vzpomínky souvisí se zakládáním zemědělsko-dobytkářských družstev podporovaných ze Sovětského svazu. „Bylo to v roce 1981. Příslušníci státní správy a strany chodili dům od domu a nutili lidi, aby vstoupili do družstev a dokázali tak, že podporují revoluci. Byli nuceni odevzdat úplně všechno - půdu, zvířata, dokonce i nástroje, kterými obdělávali pole. Lidé ale brzy zjistili, že družstva nefungují dobře, že je to podvod a nesmysl. Mnozí venkované všeho zanechali a vydali se na okraje měst, odkud je ale vláda vyháněla, jak jsem to viděla v Las Tunas,“ vypráví.

V devadesátých letech, po smrti otce, se jí život začal komplikovat. Bylo to právě takzvané Zvláštní období, které souviselo s rozpadem komunistického Východního bloku v roce 1989. Sovětský svaz zásadně zredukoval pomoc Kubě. Rusko ji pak po rozpadu impéria téměř zastavilo. Předtím Sověti kupovali kubánský cukr za dvojnásobek světové ceny a ropu prodávali za výrazně sníženou cenu. Přineslo to ekonomickou katastrofu. Úsporné programy dopadly na celou zemi.

První střety s režimem kvůli škole

Sierly Avila se v té době musela starat o těžce nemocnou matku, která nedostala po manželovi žádné peníze. Koupila si malý pozemek a hospodařila, aby je uživila. Později se vrátila do města. „Situace se dál zhoršovala. Platy byly velmi nízké a lidé měli hlad,“ vzpomíná. V roce 2004 se proto opět rozhodla hospodařit. Přestěhovala se farmu v oblasti Limones, na které později málem vykrvácela. „Měla jsem tam stádo a půdu k obdělávání. Tvrdě jsem pracovala. A viděla jsem nespokojenost venkovanů a jejich totální bídu,“ říká žena. Tamní zemědělci ji v obecních volbách zvolili zastupitelkou a ona tuto roli vzala velmi vážně.

„Nic nefungovalo, jak mělo,“ říká Sierly Avila. Státní podnik nevykupoval od zemědělců z družstev včas produkci, která hnila na polích. Když už vykupoval, trvalo třeba rok, než zaplatil. Lidé měli hlad. V katastrofálním stavu byly silnice, nebyla elektřina. Venkované se třeba napojovali na proud ilegálně, pak se dostávali do konfliktů s režimem. Mnozí byli podle jejích slov obviněni a skončili ve vězení.

Tehdy si prý myslela, že na vině byli hlavně místní lídři. Začala si stěžovat u nadřízených výborů. Do osudného konfliktu se dostala kvůli škole. „Mnohé děti musely chodit až devět kilometrů pěšky do školy, do které byly přiděleny. Bojovali jsme o zřízení školy několik let. Pořád jsme slyšeli, že vláda je ve výjimečné situaci, že nejsou prostředky. Nakonec jsme ji s pomocí rodičů vybudovali,“ vzpomíná. Jenže kolem roku 2010 úřady školu zavřely a argumentovaly, že je tam málo dětí.

Snažila se vesničanům všemožně pomáhat. Když byla škola zavřená, zřídila ve svém domě neoficiální knihovnu určenou hlavně pro děti. S pomocí sousedů nakoupila nábytek, židle, knihy. Někteří rodiče totiž odmítali děti posílat do vzdálených škol. Mimo jiné proto, že ty menší museli doprovázet a neměli tak čas pracovat na polích. Úřady jim hrozily, že děti umístí do internátní školy, kde je nebudou moct vídat.

Organizovala také dobrovolnické práce při opravách cest. „Žádala jsem o to oficiálně, ale nebyly peníze, nebylo palivo. Tak jsem třeba zabila berana, udělala jsem jídlo pro lidi a spolu jsme strávili celý den. Opravovali jsme díry na cestách, vysoušeli jsme bažiny,“ popisuje.

Kvůli škole si stěžovala opakovaně až na ústředním výboru v Havaně. Dopisem se obrátila i na prezidenta Raúla Castra. „To jsem si zadělala na problém. Začali o mě šířit, že jsem kontrarevolucionářka. Nemohla jsem sehnat lidi, kteří by se mi starali o statek a zvířata, když jsem potřebovala cestovat,“ říká. Její další vyprávění připomíná horor. Když nebyla na farmě, někdo jí zabíjel zvířata, ničil nebo kradl věci, založil oheň, otrávil studnu a přemaloval dům, který si popsala výroky kubánského národního hrdiny José Martího.

Čelila různým falešným obviněním. Jednou ji přepadli dva muži, odvezli na odlehlé místo, odkud se musela vrátit pěšky. Doma ji mezitím zase něco provedli. V roce 2012 poprvé kontaktovala novináře z Radia Martí - vysílání Svobodné Evropy pro Kubu z Miami. „Chtěla jsem, aby se vědělo, jak obtížná situace je na Kubě, a že jsem na pokyn režimu fyzicky, ekonomicky a morálně napadána,“ říká.

Jedna mladá žena jí řekla, že jsou na ni najatí bývalí vězni, kteří jí mají škodit. Jeden z nich byl její bývalý manžel. Vypovídala o tom i na policii. V roce 2014 byla zavražděna. Potíže měl i její syn, který, jak si kdysi přála, pracoval u armády. „Nutili ho, aby mě prohlásil za nesvéprávnou. Když to neudělal, z Revolučního vojska ho vyhodili,“ vypráví. To už aktivně spolupracovala s disidentskými organizacemi, Vlasteneckou kubánskou unií (UNPAC) a dalšími. Byla v kontaktu s nezávislými novináři, stávala se známou osobou. Na farmě trávila stále méně času mimo jiné kvůli nemoci své matky, která v té době žila jinde. Proto hledala někoho, kdo by se jí o hospodářství postaral.

Teror vrcholí pokusem o vraždu

Drama vrcholí v roce 2015. Dostala doporučení na manželský pár, který byl ochoten na statku pracovat. Jak se ukázalo, muž byl bývalý vězeň, který se ji později pokusil zavraždit. Mezitím někdo šířil informace, že farmu prodala a odstěhovala se. To ale neměla v úmyslu a stále na hospodářství dohlížela. 24. května 2015 tam přijela kvůli sklizni manga. Měla ovocný sad s více stovkou mangovníků. A právě měla domluvený odkup plodů.

„Na co ty chceš mango? Nic neodneseš, nebo tě zabiju,“ řekl jí muž a vzápětí se o to pokusil. Vzal na ni mačetu a začal do ní nemilosrdně sekat. Hlavu si ochránila levou rukou, kterou ji v zápěstí usekl. Druhou ji zlomil. Přeřízl ji šlachy na nohou. Ležela bezmocná na dvorku u prasečí ohrady. Sierly Avila je přesvědčená, že ji nedorazil jen díky tomu, že tam přiběhnul jejich vnuk, kterého měli zrovna na farmě na hlídání.

„Budu zavřený tak tři, čtyři dny. Až mě pustí, půjdu se vykálet a tančit na tvůj hrob. Ten statek bude můj,“ řekl jí. Jeho žena vše sledovala. Nechali ji tam ležet a odešli. „Viděla jsem, že přišli psi, olizují moji krev a přibližují se k mé useknuté ruce. Snažila jsem se je zahnat, aby nesežrali ruku i mne.“

Na statku byla tehdy ještě jedna žena, která běžela pro pomoc. Přivolala vesničany, kteří se jí snažili zastavit krvácení a volali záchranku. Vzpomíná, že jako první ale přijeli lidé ze státní bezpečnosti, kteří ji chtěli naložit do auta a odvézt. Sousedé to nedovolili a nakonec se dočkali sanitky.

Způsob, jak s ní zacházeli v nemocnici, ji přesvědčil, že ji chtěli definitivně zneškodnit. Vzpomíná, že ji nechali několik hodin před operačním sálem. Nedávali jí léky. „Bůh mě ochraňoval. Jinak by nebylo možné, že jsem to přežila. Také mi velmi pomohli lidé. Nemocnice byla plná mých příbuzných, opozičních aktivistů, novinářů,“ říká žena. V hrozném stavu ji brzy propustili domů. Měsíce trpěla, rány se jí špatně hojily a kosti dobře nesrůstaly. V březnu 2016 ji přátelé dostali do Spojených států, kde ji lékaři léčili bezplatně.

Předtím, v září 2015, byl soud se zadrženým útočníkem, který se jmenoval Osmani Carrion. Sierly Avila neměla příležitost vypovídat, stejně jako lidé, kteří jí pomohli. Zástupci prokuratury za ní přišli až po soudním přelíčení. Útočník, který byl několikrát předtím trestaný, tvrdil, že mu dlužila 8 tisíc pesos, které mu odmítala vyplatit. Odsoudili ho na šest a půl roku. Podle Sierly Avily si neodseděl ani měsíc.

Její příběh je na Kubě i ve Spojených státech známý. V roce 2016 vypovídala před Kongresem Spojených států, dostala Cenu Organizace za lidská práva. Angažuje se v hnutí za demokracii na Kubě.

„Chci, aby se vědělo, co je to komunistický totalitní systém.  Svoboda se vztahuje jen na vysoce postavené podporovatele režimu. Lidová moc je úplný klam. Vláda se tváří, že je obětí útlaku mocností, ale sama je utlačovatelem. Lidé jsou jako otroci závislí na tom málu, co jim režim dá za jejich práci, o které rozhoduje. Když se někdo snaží dělat věci lepší, dopadne jako já,“ shrnuje své postoje Sierly Avila Leon. V době, kdy s ní v Miami mluvili dokumentaristé Post Bellum, plánovala brzký návrat na Kubu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of Cuban Nation – instrument for the transformation of the Cuban society to the real freedom