The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Raúl González González ()

• Nació y vive en la ciudad de Cienfuegos

• Sus abuelos fueron forzados a entregar todos los medios que utilizaban para sus negocios privados en 1959

• A sus trece años dejó la escuela y empezó a reparar aparatos electrónicos

• Uno de sus hermanos fue condenado a ocho años de prisión por tenencia de dólar

• Sus intentos de enfrentarse con las autoridades corruptas resultaron en amenazas, persecución y encarcelamientos repetidos

• En varias ocasiones fue detenido en celdas tapiadas y de tortura

• Las condiciones en prisión causaron un deterioro de su estado de salud

---česká verze uvedena po španělském originále---

 

“Antes del triunfo de la revolución, mis abuelos, tíos y mi padre eran personas humildes, pero con una gran capacidad de luchar. En aquellos tiempos viajaban por el campo con sus carros vendiendo café y maní. También salían para vender helado,” cuenta Raúl González González. “Todo eso acabó con la revolución. Las autoridades confiscaron sus carros y los demás bienes que utilizaban para mejorar su situación económica,” describe cómo se produjo el cambio brusco y la familia adoptó una actitud adversaria al nuevo régimen.

El taller que revelaba demasiado sobre sus clientes 

Raúl nació en Cienfuegos a principios de los años 70. Su padre trabajaba como ayudante de electricidad en una guardería y su mamá fue ayudante en la cocina de la misma institución. El matrimonio tenía en total tres hijos y desde siempre lidiaba con la escasez de dinero. “Mi madre pasaba mucho trabajo, tenía que vender tamales y duro frío para poder subsidiar los alimentos a uno de mis hermanos que estudiaba ingeniería en Santa Clara.” En lo que se refiere al vestido, los problemas se solucionaban frecuentemente con la producción domiciliaria. Uno de sus hermanos, Roberto, intentaba mejorar el presupuesto relacionándose con los extranjeros de los cuales obtenía la moneda estadounidense, en aquellos tiempos prohibida en Cuba. “Le detuvieron en un cierto momento y le impusieron ocho años de prisión por tenencia de dólar,” narra Raúl quien dejó de asistir a las clases de la secundaria cuando tenía más o menos trece años. “Nunca estuve de acuerdo con la tiranía y le caía mal a muchos profesores. Dejé la escuela muy temprano, pero comencé una vida que me encaminó bastante bien,” explica cómo empezó a trabajar con la electrónica por su propia cuenta. “Aprendía algunas cosas con mi hermano mayor que estudiaba ingeniería... a medir transistores, resistencia y tal, algunas cosas de teoría.” Se dedicaba a reparaciones de radios, televisores y radios de coches, lo que sigue haciendo hasta el día de hoy. “Tengo un tallercito pequeño y trato de defenderme. Sin embargo, con la escasez de productos electrónicos y los apagones constantes no puedo avanzar mucho.”     

              La década dorada, como se suele llamar a los años 80, no fue de tanto esplendor desde el punto de vista de Raúl. “Siempre hubo una crisis. Es verdad que había más puestos de trabajo y comida en las tiendas y bares a bajos precios. Sin embargo, lo que pagaba el estado no alcanzaba a comprar nada,” dice al respecto. Su familia siempre era creyente. Sin embargo, no acudían a la iglesia por el temor de persecución. “Las iglesias muchas veces eran vigiladas por la Seguridad del Estado. Las reuniones se hacían a escondidas en casas privadas. Muchos de mis amigos fueron objetos de hostigamiento, la gente les tiraba piedras y huevos. No se importaban si los niños estaban en casa. Más tarde decidieron irse del país y el gobierno robó sus viviendas,” comenta. 

El principio de los años 80 era marcado por los acontecimientos como el éxodo por el puerto de Mariel. Más tarde se empezó a oír la emisora estadounidense Radio Martí. “Mi padre lo escuchaba escondido en nuestra casa con mucho miedo. Si te cogían, ibas preso.” 

La actitud contestataria que radicaba desde la situación histórica de su familia empezaba a salir a la luz a principios de la década siguiente. “En el año 90 tuve una discusión en un banco del parque con un señor que no sabía que era agente de la policía política. Me golpeó y partió la cabeza. Salimos fajando a piñazos,” describe uno de los momentos detonadores de las peripecias futuras. “Me detuvieron, me montaron en la guagua y me trasladaron a la unidad de policía. Estuve incomunicado durante 27 días en una celda. De allí me trasladaron directamente a la prisión Galiza en Cienfuegos. Estuve casi seis meses junto con los presos comunes, asesinos y todo eso, hasta que el abogado pudo lucharme una fianza y me soltaron. Pensaba que no iba a transcender a nada, pero al cabo del tiempo me citaron al Tribunal Provincial para hacerme juicio. Me echaron un año de privación de libertad por lesionar al agente de policía a pesar de que no había pruebas de lesiones,” cuenta. Después de salir de la prisión, Raúl seguía trabajando en su taller de electrónica y se volvía bastante conocido por sus capacidades. “Todo el mundo me buscaba, a todo el mundo le gustaba como yo trabajaba, porque iba avanzando con mi conocimiento tecnológico, estudiaba como funcionaban los reproductores de discos de carros y empecé a arreglar estas cosas.” Entre los clientes pertenecían todos los tipos de personas. Venían los policías, los empleados del gobierno. “Yo escuchaba sus conversaciones en mi taller y raíz de eso empezé a notar atónitamente el nivel de corrupción. Acumulaba la información y empezé a hacer una investigación. A causa de eso le inventaron a mi esposa un caso de proxenetismo y trata de personas y la condenaron a ocho años de privación de libertad,” continúa explicando cómo las cosas se iban volviendo cada vez más en su contra. 

Raúl sostiene que presentó todas las evidencias que tenía en su poder para absolver a su mujer. “Entré con cientos de testimonios, discos, todo... y lo entregué a la Fiscalía General de la República. Fui a todas las instituciones.” En consecuencia de ello se desató una serie de detenciones arbitrarias de Raúl. Al final le pusieron una fianza a su mujer. Sin embargo, él mismo consideraba este resultado como otra prueba de lo falso que era todo el asunto contra su mujer. “Era todo solo para que yo me mantuviera callado y no expusiera lo que realmente estaba ocurriendo,” piensa.

Las celdas que succionan la vida de sus habitantes 

La vigilancia permanente le causaba mucha preocupación y estrés permanente. A pesar de ello no dejó de continuar investigando por su propia cuenta. Empezó a buscar a las mujeres que antes habían testificado en contra de su mujer en el proceso que consideraba de completamente manipulado. “Me puse a acumular videos de las prostitutas que me hablaban de un investigador que tenía relaciones sexuales con ellas cuando se encontraban en las celdas de la unidad policial en Cienfuegos. Quería hacer lo mismo con mi mujer, pero ella se negó y entonces obligó a las demás mujeres a testimoniar contra ella,” intenta descifrar la supuesta conspiración con el fin de desacreditar a su persona y toda su familia. 

Al mismo tiempo, Raúl repartía carteles en las calles y organizaba protestas. “Nuestro activismo en Cienfuegos siempre ha sido de calle. Poníamos carteles a todas las instituciones estatales y en las tiendas.” Durante el brote de cólera presionaban a las autoridades para que se buscara una vivienda para las familias desalojadas de las casas que había que derrumbar a causa de la epidemia. Debido a todo ello sufrió actos de repudio. “Me rompieron todas las ventanas y puertas y los agentes irrumpieron en mi vivienda.” Raúl fue detenido otra vez y se declaró en huelga de hambre por 15 días. “Me pusieron en una celda de castigo tapiada en la prisión de Galiza. Estaba allí desnudo. Ellos mismos me declararon también la huelga de sed, no me daban agua. Empecé a colapsar...,” dice y describe las condiciones en la prisión: “son celdas en malas condiciones, con mal olor, un lugar totalmente clemente. Pasas los días sin saber si es de día o de noche. Te chantajean: ‘De aquí vas a salir en una caja de muertos’. Me sacaban de la celda y me golpeaban,” denuncia el maltrato sufrido por parte de los guardias. “Hay un cuarto en la prisión de Galiza que tiene dos esposas pegadas en la pared. Te esposan allí desnudo por días, parado. Te ensucias, te orinas, todo parado... Es una celda de tortura que tienen en la prisión Galiza de Cienfuegos. Mi mamá protestó contra esto en la delegación. La dijeron que ya lo han cancelado... Una mentira, esto todavía está allí... Los que se declaran en huelga de hambre primero pasan allí.”     

La salud de Raúl se iba deteriorando gradualmente y sus familiares salieron para protestar enfrente del Ministerio del Interior. “No tenía ni fuerza para caminar. Me trasladaron directamente al hospital, donde me revisaron y volvieron al penal. Me empezaron a suministrar de medicamentos.” Raúl describe que los mismos guardias controlaban si había consumido la medicación prescrita. “Te revisan la boca con el dedo para ver si verdaderamente te tomaste los medicamentos para que los estos no pasen al penal. Pensé que con estos medicamentos iban a atentar contra mi vida. Acuérdense que en aquel entonces no había internet, no había conocimiento de todo lo que hacía esta dictadura.” Al final, Raúl sufrió ataque cardíaco, sosteniendo que el colapso total de su cuerpo fue resultado de la combinación de las huelgas de hambre, las condiciones en prisión y los fármacos que se le prescribían. “Los médicos son cómplices de esta dictadura. Lo que ellos están buscando es acabar con mi vida.” Los motivos políticos llevaron a su encarcelación en total cuatro veces. 

La complicidad que sustenta al régimen

Raúl describe también lo que ocurría en las cárceles durante el Período Especial. “La gente se comía cáscara del plátano en las prisiones. Se convirtió en una práctica común raspar la pared con una cuchilla. La cal que caía se mezclaba con agua y los prisioneros se lo tomaban. La gente se caía en los pasillos de hambre. Fue atónito, devastador...”, dice y opina que los días finales de la dictadura se aproximan rápidamente sobre todo por el nivel de deterioro social y económico en el país. “No hay nada. Si los cubanos no se unen a la lucha, la dictadura nos va a matar de hambre, miseria y falta de productos médicos,” advierte y destaca uno de los elementos que en su opinión ayudan a sustentar a la dictadura  “Hay una gran cantidad de personas provenientes de las familias vinculadas al régimen que hoy en día están en el exilio y mandan remesas que mantienen al régimen. Mandan plata para aliviar a estos represores. Los cómplices que quedan aquí sobreviven gracias a ello. Los cubanos en Estados Unidos se quejan de los planes de Donald Trump de deportarles a la isla, pero no se preocupan con ir a Washington y manifestarse por los presos políticos que permanecen en Cuba,” concluye con decisión.  

 

-------------------------------------------------------------¨

 

„Před vítězstvím revoluce žili moji prarodiče a jejich děti prostým způsobem života, vždycky se ale snažili polepšit si, bojovali za lepší život. Tehdy projížděli venkov a prodávali kávu a oříšky. Také měli vůz, ze kterého prodávali zmrzlinu,“ vypráví Raúl González González. „Tomu všemu revoluce zatnula tipec. Úřady zkonfiskovaly všechen majetek a věci, které používali ke svému podnikání,“ popisuje prudkou změnu poměrů, která měla za výsledek protirežimní náladu, která se v rodině projevuje dodnes.   

Dílna, která o svých klientech prozradila až příliš 

Raúl se narodil na začátku sedmdesátých let ve městě Cienfuegos. Jeho otec pracoval jako údržbář v místní školce a matka pracovala na stejném místě jako pomocná síla v kuchyni. Manželé měli celkem tři syny a odjakživa se potýkali s nedostatkem peněz. „Moje matka se pořádně nadřela. Musela chodit prodávat na ulici různé pochutiny, aby si mohla dovolit udržet na technické škole jednoho z mých bratrů, který studoval v provincii Santa Clara.“ Pokud jde o ošacení, nedostatek se často řešil podomácku vyráběným oblečením. Další z bratrů, Roberto, se zase snažil vylepšit ekonomickou situaci rodiny tím, že získával od zahraničních turistů americkou měnu. Její držení bylo ale v té době na Kubě zakázané. „Zadrželi ho a skončil s trestem odnětí svobody na osm let,“ vypráví Raúl, který přestal chodit do školy, když mu bylo asi třináct let. „Já jsem se nikdy neztotožňoval s tím, jak se věci na Kubě měly, a to mnohým učitelům dost vadilo. Zanechal jsem studia celkem brzy, ale vydal jsem se na cestu, která se ukázala být správná,“ vysvětluje, jak se na vlastní pěst začal věnovat opravám elektroniky. „Některé věci jsem pochytil od bratra, který studoval technickou školu… tranzistory, odpory a tak podobně, některé teoretické záležitosti.“ Zaměřoval se na opravy rádií a televizorů, postupem času se objevily také třeba autorádia a CD přehrávače. Této činnosti se věnuje dodnes. „Mám malou dílničku a snažím se nějak probít. Ovšem s tím, jak je na Kubě všeho nedostatek, je málo i elektroniky a to mi brání v tom, abych se nějak více posunul.“  

              Takzvaná zlatá dekáda, jak se na Kubě někdy přezdívá období osmdesátých let, podle Raúla zase tak zlatá nebyla. „Krize na Kubě byla vždycky. Je sice pravda, že v té době bylo možná o něco více pracovních příležitostí a jídlo v obchodech a restauracích bylo dostupnější. To ale neznamená, že většina lidí nežila v nedostatku,“ říká. Jeho rodina byla nábožensky založená, ale kvůli obavám z pronásledování se do kostela nechodilo. „V kostelech často hlídkovali příslušníci Státní bezpečnosti. Proto se lidé shromažďovali radši v bezpečí svých domovů. Mnozí mí přátelé se stali oběťmi pronásledování, lidé na jejich domy házeli vejce a kamení. Bylo jim jedno, jestli jsou tam děti. Někteří se později rozhodli pro emigraci a jejich domy zkonfiskovala vláda,“ vypráví.  

              Začátek osmdesátých let se zároveň nesl ve znamení ikonických událostí dějin, mezi které se řadí například hromadný odchod tisíců Kubánců z přístavu Mariel. Krátce poté už se u Raúla doma potají poslouchalo americké zakázané Radio Martí. „Vzpomínám si, jak to tatínek potichu doma poslouchal. Strašně se bál, protože když vás při tom někdo přistihnul, mohl jste skončit ve vězení.“  

Opoziční tendence, které se u členů rodiny projevovaly vzhledem k jejich historické zkušenosti s represemi, se naplno začaly projevovat u Raúla během následující dekády. „V roce 1990 jsem vedl debatu s jedním mužem na lavičce v parku. Nevěděl jsem, že je to agent Státní bezpečnosti. Uštědřil mi několik ran a rozbil mi hlavu. Šeredně jsme se tam servali,“ popisuje jeden z momentů, které odstartovaly sérii problémů, která nebrala konce. „Zadrželi mě, naložili mě do autobusu a odvezli mě na policejní stanici. Příštím dvacet sedm dní jsem strávil zavřený, aniž bych se mohl s kýmkoliv venku spojit. Odtud mě převezli přímo do věznice Galiza v Cienfuegos. Strávil jsem tam celkem šest měsíců mezi kriminálníky, vrahy a podobně. Nakonec se mému obhájci podařilo dostat mě na kauci na svobodu. Pustili mě ven a já jsem si myslel, že tím to skončilo. Jenže brzy mě předvolali před provinční soudní tribunál a soudili mě. Vyfasoval jsem rok natvrdo za napadení příslušníka Státní bezpečnosti, přestože nikdo už nebyl schopný předložit žádné důkazy,“ vypráví. Když se vrátil domů, snažil se pokračovat ve své snaze budovat opravnu elektroniky. A to se mu dařilo víc než dobře. Mezi lidmi se rozkřiklo, že je velice šikovný, a zákazníci ze všech společenských vrstev se do dílny jen hrnuli. Přicházeli policisté, státní zaměstnanci. Ti všichni chtěli opravit autorádio nebo něco podobného. „V mé dílně jsem díky tomu měl příležitost vyslechnout leccos. A na základě toho, co jsem slyšel, jsem dospěl k závěru, že na vyšších místech panuje neuvěřitelná korupce. Shromažďoval jsem informace a vedl jsem takové své soukromé šetření. Kvůli tomu potom mé ženě přišili obvinění z kuplířství a obchodu s lidmi a odsoudili ji k osmi letům vězení,“ vysvětluje, jak se věci začaly obracet stále více proti němu. 

Raúl tvrdí, že předložil veškeré důkazy, které měl k dispozici, aby očistil jméno své ženy. „Přinesl jsem stovky svědectví, nahrávek, všechno možné… a všechno jsem to odevzdal na státní prokuratuře. A nejen tam, šel jsem na mnoho různých míst.“ Jeho snaha byla ale v určitém ohledu spíše kontraproduktivní. Raúl byl několikrát zatčen. Nakonec se ale jeho žena dostala na svobodu, což on sám považoval za potvrzení toho, že celá kauza byla vykonstruovaná především se záměrem poškodit ho. „Chtěli mě umlčet a zastavit mě.“ 

Cely, které ze svých obyvatel vysávají život

Neustálá pozornost ze strany úřadů se přirozeně projevovala neustálými obavami a stresem. Přesto všechno se Raúl nechystal polevit ve své snaze domoci se spravedlnosti. Hovořil s mnoha ženami, které se v minulosti rozhodly svědčit proti jeho ženě v procesu, který i nadále považoval za totálně účelový. „Shromažďoval jsem další svědectví prostitutek, které mi vyprávěly o tom, jak je jeden z policistů zneužíval, když byly na stanici v Cienfuegos. To samé chtěl udělat i s mou ženou, jenže ta odmítla a on potom donutil ostatní ženy, aby vypovídaly proti ní,“ snaží se Raúl poskládat kousky skládačky, které podle něj tvoří celkový obraz konspirace cílící nejen na něj, ale na celou jeho rodinu.  

             Současně s tím se Raúl věnoval organizování protivládních protestů. „Náš aktivismus v Cienfuegos se vždycky odehrával hlavně a především v ulicích. Roznesli jsme spoustu letáků na všechny možné instituce, oblepili jsme obchody.“ Když propukla epidemie cholery, snažil se vyvíjet tlak na úřady, aby zajistili bydlení pro rodiny, které kvůli nuceným demolicím přišly o své domovy. Kvůli tomu všemu se stal terčem veřejných lynčů. „Vymlátili mi všechna okna a dveře, agenti mi vtrhli do domu.“ Raúl byl opět zadržen a vyhlásil patnáctidenní hladovku. „Hodili mě na samotku ve věznici Galiza. Byl jsem tam úplně nahý. Oni sami mi potom k hladovce přidali také konec tekutin, protože mi nedávali žádnou vodu. Začal jsem kolabovat…“ říká a popisuje podmínky v celách: „jsou tam velice špatné podmínky, je tam smrad a temno. Celé dny nevíš, jestli je zrovna den, nebo noc. Vyhrožují ti, že se odtamtud dostaneš jedině nohama napřed. Když mě vytáhli ven, dostal jsem bití,“ popisuje šikanu ze strany dozorců. „Ve vězení Galiza je jedna místnost, ve které visí na zdi pouta. Tam vám nahému spoutají ruce a nechají vás tam viset, až se pomočíte a pokálíte. Je to mučírna. Moje matka proti tomu protestovala na oficiálních místech. Říkali jí, že už to zrušili… Jenže je to lež. Pořád to tam mají a každý, kdo vyhlásí hladovku, tam skončí.“

             Raúlovo zdraví se začalo čím dál tím více podlamovat, na což jeho příbuzní reagovali zorganizováním demonstrace před ministerstvem vnitra. „Už jsem neměl sílu ani vstát a chodit. Převezli mě rovnou do nemocnice, kde mi udělali nějaké testy a vrátili zpět do věznice. Následně mi začali podávat léky.“ Raúl popisuje, jak samotní členové vězeňské ostrahy dohlíželi na to, zda spolykal všechny předepsané medikamenty. „Strčí vám prsty přímo do pusy a kontrolují, jestli jste si vzali všechno. Snaží se zamezit tomu, že se léky dostanou do vězení. Pojal jsem podezření, že se pomocí těch preparátů snaží skoncovat se mnou. Musíte si uvědomit, že v té době na Kubě nebyl přístup k internetu, takže bylo nemožné šířit do světa zprávy o tom, co všechno se na Kubě může stát, když si vás diktatura vezme na paškál.“ Nakonec se Raúl „dopracoval“ až k infarktu. Totální selhání připisuje slabosti způsobenou kombinací opakovaných hladovek, otřesných podmínkách ve vězeňských celách a předepisované medikaci. „Jde o to, že lékaři jsou v této zemi spřažení s diktaturou. A ta má za cíl zbavit se mě.“ Z politických důvodů byl Raúl zavřený na delší dobu celkem čtyřikrát.  

Tichá spolupráce, která udržuje režim při životě

Raúl zároveň popisuje, jak to ve vězení vypadalo během takzvaného zvláštního období. „Lidé se tehdy snažili přežívat třeba na slupkách od banánů. Bylo naprosto běžné, že se seškrabovala omítka ze stěn a tímto způsobem získaný vápenatý prášek se poté míchal s vodou a pil. Lidem se na chodbách podlamovaly nohy. Bylo to hrůzostrašné…,“ říká, přemítaje o tom, že konec diktatury se musí blížit – především kvůli zhoršující se ekonomické situaci v zemi. „Není tu nic. Jestli se Kubánci nepřidají k boji proti této garnituře, diktatura nás nechá vyhladovět. Pomřeme kvůli chudobě a nedostačující lékařské péči,“ varuje a zmiňuje některé aspekty, které navzdory tomu všemu zatím udržují režim. „Celá řada lidí pocházející z privilegovaných vrstev společnosti žije v zahraničí a posílá zpět na Kubu peníze, které pomáhají režimu udržet se při životě. Posílají peníze, aby zlepšili život těm, kteří tady utiskují běžné lidi. Ti, kteří spolupracují s úřady tady na Kubě, díky tomu i nadále přežívají. Kubánci ve Spojených státech amerických si stěžují na plány Donalda Trumpa, který hrozí, že je pošle zpět na ostrov… Ani za mák je ale nenapadne vypravit se k Bílému domu a protestovat proti tomu, že na Kubě se stále posílají do vězení lidé kvůli politickému přesvědčení,“ uzavírá.