The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Castor José Devesa Álvarez (* 1973)

• Nació en una familia católica en Camagüey

• Siendo niño sentía el miedo de expresar su fe

• Lo expulsaron de la Universidad de Oriente por su actitud contrarrevolucionaria

• Participó en las manifestaciones de 11 de julio de 2021

• En las protestas fue golpeado por un policía y tuvo que buscar la atención médica

• Participó como testigo en el juicio de Ángel Jesús Veliz Marcano

• Fue detenido varias veces y le prohibieron salir de Cuba

• En muchas ocasiones también le prohibieron salir de la provincia y de su casa

**********český příběh je umístěný za španělským originálem***********

 

“Iba a la iglesia antes de haber nacido... Fue mi mamá quien me enseñó creer con su leche materna. Solíamos rezar juntos y yo notaba que después de hacerlo ya no me daba pesadillas. Saqué mis matemáticas y resolví que tenía sentido,” describe padre Castor José Devesa Álvarez, sacerdote católico cubano y abierto crítico al régimen castrista, cómo a través de su familia llegó a establecer un fuerte vínculo con Dios que se mantiene hasta el día de hoy.

Vencer el miedo

Ser una persona religiosa en un sistema totalitario nunca ha sido fácil. Ya desde la época de su infancia que se desarrollaba en el contexto de los años 70 y 80, la demostración de la fe católica resultaba complicada. “Un día llegué de la escuela y mi mamá me preguntó: ‘¿Tú hablas de la religión en la escuela? No debes hablar sobre Dios en la escuela.’ Eso me resultó extraño y viví aquel miedo de que descubrieran que yo era religioso...,” cuenta. Durante un cierto período, el padre Castor incluso era un líder de los pioneros. “Penosamente, en Cuba tenemos una herencia de miedo desde que aquí comenzó un sistema que fusilaba a las personas. Vivimos en un ambiente en el que el cubano siente miedo a la hora de expresarse. Hay veces que los mismos que viven contigo te dicen: ‘Ten cuidado, si te meten preso, ¿qué hago yo? Pero te toca vencerlo.’ Yo siendo niño sentía miedo de entrar a la iglesia porque era pionero, pero lo vencí,” explica admitiendo al mismo tiempo que el proceso de la liberación del miedo fue difícil. “Cuando quería leer la Biblia en la escuela, iba al baño. Me paraba al frente del servicio como si estuviera orinando con una sábana tapando la Biblia.”

Más tarde, el padre Castor empezó a estudiar Matemáticas en la Universidad de Oriente en Santiago de Cuba. “Cuando llegó el momento de escoger una carrera, quizás yo hubiera pedido psicología porque ya tenía mis inquietudes de ser sacerdote, pero pensé que no me iban a dar psicología y pedí matemáticas.” Entró en el año 1989. Precisamente en uno de los momentos más convulsos en el mundo socialista. Después de la caída del bloque soviético estalló la crisis socioeconómica ampliamente conocida bajo la denominación de Período Especial.  La escasez de los años 90 se hizo sentir también en la vida del padre Castor. “Sufría mucho en los viajes desde Camagüey hasta Santiago. El hambre, la necesidad de alimentos... todo eso me hizo reflexionar fuertemente sobre por qué los cubanos estamos así. Una de las cosas que veía como la principal causa era mentir. Entonces tomé la decisión de no mentir, de expresar mi pensamiento,” explica cómo se dio cuenta de que la hipocresía fue siempre una de las causas más importantes de la condición del pueblo cubano.  

La ideología que se basaba en el concepto de que la educación es para las personas con una actitud revolucionaria no podía dejar de dificultar la vida del padre Castro en la Universidad de Oriente. “Dije que no me iba a callar, porque la libertad es un derecho que todo el hombre tiene. Los funcionarios empezaron a discutir de que si yo me graduaba de universitario, podía hacer daño a la sociedad y finalmente no me dejaron estudiar. El ministerio de Educación Superior decidió que no podía estudiar ninguna carrera en Cuba,” describe la razón detrás del triste final de sus estudios y menciona que hasta el nuncio apostólico y el entonces embajador de España se esforzaban para buscarle una posibilidad de estudiar en Madrid o Barcelona. Sin embargo, para ello hacía falta obtener el permiso de salida del país.   

Las peripecias de la iglesia en Cuba

El padre Castor viene de la iglesia camagüeyana, donde en un cierto momento se hizo la única experiencia en Cuba de sacar todos los sacerdotes y se impidió la celebración de misas. “Los laicos iban a las diócesis vecinas, al Sancti Spíritus a buscar la hostia y la iban repartiendo en sus casas. Conozco a una señora que hasta el día de hoy se acuerda del lugar en su cuarto donde se guardaba el santísimo sacramento para repartirse. Son historias maravillosas...,” dice y resalta que las peripecias con las cuales tiene que lidiar la iglesia en Cuba son muchísimas. “Las escuelas católicas permanecen en manos del estado y no se pueden usar. La iglesia no tiene la capacidad de construir nuevos templos. Los religiosos tenemos que recurrir a lugares improvisados. También la atención a los presos es complicada. Y por encima, no hay posibilidades económicas para mejorar la situación,” enumera.

Según el padre Castor, una de las pocas ocasiones en las cuales se consiguió cambiar el clima en Cuba fue la visita de Juan Pablo II. El Papa expresó la necesidad de aumentar el espacio que se otorgaba a la religión en la televisión y también se manifestó a favor de la existencia de las escuelas privadas. “Fue una verdadera experiencia de libertad que tuvo el pueblo cubano. Se dio una apertura... pudimos visitar libremente las casas para invitar a la religión,” afirma. A pesar de eso, las concesiones del gobierno cubano fueron limitadas. “Con respecto a las transmisiones, no tenemos toda la libertad que necesitamos. Se habla por la radio y televisión, pero son muy limitadas las ocasiones. También seguimos sin la posibilidad de otorgar títulos universitarios,” explica.

El 11 de julio de 2021

“Fui a visitar a una señora enferma y por su hijo me enteré de lo que estaba pasando. Hacía mucho calor en Camagüey. Pensaba que no iba a salir nadie. Además, la circulación estaba cerrada por la covid,” recuerda el padre Castor los momentos antes del estallido social. “Sin embargo estaba escuchando a la gente hablando, hubo un murmullo,” describe la atmósfera antes de una de las mayores manifestaciones de descontento popular en Cuba y cuenta detalladamente cómo se desarrolló en la ciudad de Camagüey.

“Apenas que nosotros comenzamos se acercan dos personas mayores vestidas de policía para decirnos que nosotros no estamos autorizados para pasar.” Como la gente no les hacía caso, dentro de poco las autoridades organizaron una resistencia más fuerte. “Cuando llegamos a Rosario, se formó un cordón de militares y policías que se pusieron en posición de combate.” Sin embargo, la manifestación simplemente se dirigió a otra calle y personas de todas las edades paulatinamente iban llenando las plazas. “Seguíamos horas caminando, los jóvenes en la calle, los viejos en la acera... Salían afuera a mirar, parecían  muertos resucitados. Me acuerdo de una vieja que con su andador iba caminando por la calle saltando y gritando. Era algo tremendo,” describe y continúa explicando que desgraciadamente, con el paso del tiempo empezaron a surgir situaciones de más tensión. “Vino una mujer de la policía y cogió a una muchacha joven. Yo pienso: Aquí no pueden meter preso a nadie. Entonces le voy arriba a la policía y la quito de sus manos. En ese momento, me agarran a mí tres policías. Una joven empezó a gritar: ‘¡Es un sacerdote!’

Siendo familiar con el movimiento opositor en Camagüey, el padre se dirigió a algunos de los disidentes para expresarles su preocupación con la noche. “Al fin la noche no empezó por la falta de luz, sino cuando los responsables dijeron que había que atacar. Allí estuvo la diferencia. Se pasó de los puños y detenciones a armas. Creí que era mejor evitar la noche. Los muchachos empezaban a coger el palo y piedra. Me decían: ‘Cómo no vamos a responder... si ellos tienen palos. Hombre pa’ hombre. Vamos a seguir si ellos están con palos,” describe cómo la situación se iba volviendo cada vez más violenta. “Fue como en las películas... Y la policía de veras estaba con palos... evidentemente ellos querían que se armara este tipo de problemas.”

Cuando el grupo de los manifestantes se iba a retirar de uno de los enfrentamientos, un muchacho se quedó atrás y estaba siendo empujado. No respondía. Entonces el padre Castor se dirigió al tumulto del cordón y le agarró a este muchacho por la cadera. “Cuando le estoy sacando... de repente pum. Siento un estremecer de la cabeza y al incorporarme veo a un joven de las Brigadas de Respuesta Rápida con un bate... Me había golpeado y regresó a la formación.” Los policías no le detuvieron, pero empezó a sangrar abundantemente. Entonces fue a buscar una máquina para poder ir a un hospital. “La única que había era de la policía. Me montan a mí y a otro esposado. De repente la policía coge dirección a la Seguridad de Estado. Yo me altero y empiezo a golpear fuertemente el acrílico y decirle a la policía que me lleve al hospital. Al final realmente me llevan al policlínico, donde me suturaron... cuatro puntos.” Más tarde le llevaron a la estación y terminó en un calabozo. “Yo era el más viejo. Mientras tanto, el más joven quizás tuvo como 16 años.”

La detención se convirtió en una experiencia extraordinaria. Para el padre Castor fue una noche muy linda, llena de encuentros, de conversación, de abrir los corazones. Allí los detenidos durmieron en las literas de concreto. El otro día le visitó su papá que había sido preso político y tuvo que atravesar toda la ciudad para buscar a su hijo. El padre Castro declaró y luego le soltaron. Su detención resultó en la prohibición de salida del país. También tenía que pedir permiso para salir del municipio y hasta para poder salir de su casa. Los días siguientes después de la detención los pasó en la compañía de las monjas quienes le curaron sus heridas.

Pasados unos meses lo citaron. Fue justo después de la visita del cardenal O’Malley a Cuba. “Dicen al obispo que ya no tenía la medida cautelar. No me lo comunicaron a mí directamente. Entonces voy con el carné de identidad, pero me dijeron que no podía salir porque estaba pendiente a juicio,” cuenta como obviamente el régimen mostraba un rostro al cardenal americano y otro al pueblo cubano. El padre Castor fue testigo en juicio que les hicieron a algunos de los participantes en la manifestación del 11 de julio. Sostiene que hay muchos jóvenes que no tenían una disidencia militante, sino simplemente eran chicos que ese día expresaron sus sentidos y las autoridades les hicieron daño. Entonces participó entre otros en el juicio de Ángel Jesús Veliz Marcano[1]. “Boinas negras con vestidos nuevos... se sentía una tensión muy grande. Eso fue en diciembre y en enero me enteré por parte del obispo que yo puedo salir del país. De hecho salí a Estados Unidos.”

Hoy en día se acuerda del 11 de julio como de un verdadero momento de iluminación. Los cubanos después de presenciar en nivel de violencia de las autoridades le decían que ya sabían quienes son los de la Seguridad de Estado. Fue un momento de definición. El obispo le pidió al padre Castor que hablara con todos los demás sacerdotes sobre lo que había pasado. “Como pastor tengo que tratar que haya paz, pero para que haya paz debe haber justicia y libertad.”

Las enfermedades que hay que curar

En lo que se refiere a la situación actual en Cuba, el padre Castor sostiene que hay más libertad económica, más libertad de salir del país, más libertad religiosa. Sin embargo, queda mucho por hacer. “Ciertamente nosotros estamos sufriendo las consecuencias de no hacer bien las cosas como nación. Creo que las enfermedades fundamentales que permitieron entrar a este virus del comunismo era la superficialidad religiosa y política, la violencia y la más grave la soberbia que somos los mejores y que más tenemos. Se perdió la humildad para reconocer la verdad. Cuando hombre no reconoce su condición humana, se hace a sí mismo Dios. Si hay algo que me preocupa, es que el camino hay que hacerlo tal que nos preocupe la nación y la patria. El cubano penosamente se ha vuelto egoísta y está buscando resolver su problema. Tenemos que darnos cuenta de que es nuestro problema.”

 

[1] Ángel Jesús Veliz Marcano cumple una condena de seis años bajo el cargo de desorden pública en la prisión de Kilo-8, en Camagüey, por su participación en las protestas populares del 11 de Julio. Al principio del año 2023 su mamá reportó que pasó más de 70 días en la celda de confinamiento y que después le ubicaron en la sección para prisioneros de alta peligrosidad.

 

**********************************

 

„Do kostela jsem začal chodit ještě předtím, než jsem se vůbec narodil… Víru jsem nasával snad už z mateřského mléka od své matky. Společně jsme se modlili před spaním a já jsem potom nikdy netrpěl nočními můrami. Dal jsem si dvě a dvě dohromady a vyšlo mi, že modlit se zkrátka a dobře dává smysl,“ popisuje otec Castor José Devesa Álvarez, katolický kněz a otevřený kritik kubánského režimu, odkud se vzalo jeho silné náboženské cítění, které ho provází během celého jeho dosavadního života.

Překonat strach

Věřit v Boha v totalitním kubánském režimu nebylo nikdy jednoduché. Už v dobách jeho dětství – tedy během sedmdesátých a osmdesátých let -  byly náboženské projevy na veřejnosti značně nežádoucí. “Jednoho dne jsem přišel ze školy a matka se mě zeptala, jestli o své víře mluvím ve škole. Ihned dodala, že bych si na to měl dávat pozor, pokud se nechci dostat do problémů. Připadal jsem si zmatený a měl jsem strach z toho, že mě někdo odhalí…,” vypráví. Nějakou dobu byl dokonce současně členem Pionýra. “Na Kubě má strach bohužel dlouhou tradici, která se line už od dob, kdy žili místní obyvatelé v obavách z toho, že by je mohli popravit. Kvůli tomu mají Kubánci strach vyjadřovat své myšlenky. Mnohokrát se vám stane, že vaši vlastní příbuzní vám říkají, ať si dáváte pozor, protože co budou přeci oni dělat, kdyby vás náhodou zatkli? Jenže člověk nad tímto musí zvítězit. Když jsem byl malý, také jsem se bál chodit do kostela, ale podařilo se mi ten strach překonat,” vysvětluje a přiznává, že často to nebylo vůbec snadné. “Když jsem si ve škole chtěl přečíst něco z Bible, šel jsem se schovat na záchod a tam jsem si četl pod prostěradlem.”

Později se přihlásil ke studiu matematiky na Univerzitě de Oriente v Santiagu de Cuba. „Když přišlo na to, že jsem si měl vybrat, co budu studovat, myslel jsem si na psychologii, protože už tehdy jsem tušil, že bych mohl být v budoucnu knězem. Jenže mi bylo jasné, že na psychologii se nedostanu, takže jsem nakonec zvolil matematiku.“ Ke studiu nastoupil v roce 1989. Tedy v době, kdy socialistický svět procházel velmi zásadním obdobím. Po pádu sovětského bloku se Kuba ocitla v hluboké společensko-ekonomické krizi známé pod označením Período Especial. Všudypřítomný nedostatek a chudobu pocítil na vlastní kůži. „Často jsem měl při cestách do Santiaga de Cuba velký hlad… a všechno, co se dělo kolem, mě nutilo přemýšlet o příčinách tohoto stavu. Dospěl jsem k názoru, že Kubánci jsou na tom tak špatně hlavně kvůli tomu, že sami sobě neustále lžou. A tak jsem si řekl, že budu mluvit pravdu, že budu své pocity vyjadřovat svobodně,“ vysvětluje, jak začal přicházet na to, že pokrytectví bylo jedním z hlavních důvodů neblahého osudu obyvatel Kuby.

Ideologie, která byla postavená na tom, že vzdělání by mělo být výlučně pro příznivce revolučního směřování Kuby, se začínala projevovat ve studentském životě Castora čím dál tím více. „Řekl jsem si, že nebudu mlčet, protože právo na svobodné vyjadřování je univerzální. V tu chvíli se funkcionáři z univerzity rozhodli, že není v obecném zájmu, abych školu dokončil a vyhodili mě. Z rozhodnutí ministerstva vysokého školství už jsem nemohl studovat vůbec nic,“ vysvětluje důvod ukončení univerzitního vzdělání a zmiňuje, že ani diplomaté z Vatikánu a Španělska nakonec nedokázali umožnit mladému Castorovi odjezd za studiem do Španělska. K tomu bylo třeba získat povolení k vycestování ze země, které nedostal. 

Peripetie kubánské církve

Otec Castor je členem církve v provincii Camagüey, kde se v určitém období podařilo kubánským úřadům úplně zabránit tamním kněžím sloužit mše. „Lidé tehdy cestovali do sousedních provincií, jako je například Sancti Spíritus, a sháněli tam svátosti, které se využívají v průběhu mše. Znám jednu paní, která si dodnes pamatuje, kde přesně ve svém pokoji ukrývala tyto artefakty. Jsou to neuvěřitelné historky…,“ říká a zdůrazňuje, že překážek, se kterými se církev na Kubě musí potýkat, je stále obrovské množství. „Církevní školy zůstávají nadále pod dohledem státní moci a nemůžeme je vést. Církev také nemá dostatek prostředků pro budování nových kostelů. Musíme se proto uchylovat do improvizovaných stavení. A v neposlední řadě také péče o trestance je velmi složitá. Na to, abychom zlepšili naši situaci, nemáme dostatek peněz,“ vysvětluje.

Podle otce Castora se tohle všechno podařilo zlepšit ve chvíli, kdy na Kubu přicestoval tehdejší papež Jan Pavel II. Ten poukázal na to, že je třeba poskytnout náboženství větší prostor ve sdělovacích prostředcích, především v rádiu a v televizi. Také se vyslovil pro znovuotevření soukromých vzdělávacích institucí. „V té době jsme zažili skutečně krátké období větší svobody a některé věci se pohnuly k lepšímu… mohli jsme chodit do domácností a nabírat do našich řad nové lidi,“ potvrzuje. Přesto však zdůrazňuje, že ústupky, které se udělaly ve vztahu k církvi, byly nakonec stejně spíše jen malé. „Co se týče prostoru v médiích, stále nemáme dostatečnou svobodu. V televizi a v rozhlase má sice náboženství nějaký prostor, jenže stále je to velmi omezené. A nadále nemůžeme jako církev udělovat univerzitní tituly,“ vysvětluje.

Demonstrace konané 11. července 2021

„Šel jsem navštívit domů jednu starší nemohoucí paní a prostřednictvím jejího syna jsem se dozvěděl o tom, že se chystá demonstrace. Myslel jsem si ale, že nikdo nepřijde. Venku bylo velké vedro a navíc platil zákaz vycházení kvůli koronavirové pandemii,“ vzpomíná otec Castor na okamžiky před propuknutím bezprecedentního společenského vzedmutí. „Nicméně šuškalo se o tom, že se doopravdy něco stane. Lidé si o tom povídali,“ popisuje atmosféru a následně začíná podrobně vyprávět své zážitky z 11. července 2021.  

„Hned poté, co jsme vyšli do ulic, se k nám přiblížili policejní jednotky. Jejich členové nás upozorňovali na to, že nemáme povolení k žádné demonstraci.“ Jenže lidé na to nebrali žádné ohledy. Po chvíli úřady zorganizovaly silnější odpor. „Když jsme došli do ulice Rosario, zformoval se před námi zástup policistů a vojáků, kteří zaujali bojové postavení.“ Ani tady se policistům a vojákům nepodařilo pochod zastavit. Dav se jednoduše vydal jiným směrem. Postupně se k němu přidávalo stále více lidí a náměstí se zaplnilo. „Pochodovali jsme hodiny a hodiny, v ulicích bylo mnoho mladých lidí a na chodnících stáli starší lidé, kteří vylézali na chodník, aby se podívali, co se to děje. V kontextu koronavirové pandemie to působilo jako vzkříšení. Vzpomínám si na jednu stařenku, která drncala po ulici svoje chodítko, jednou rukou se ho přidržovala a druhou mávala ve vzduchu a křičela. Bylo to neuvěřitelné,“ popisuje a dodává, že s postupujícím časem bylo jasné, že odpor policie bude čím dál tím silnější. „Najednou jedna policistka chytila mladou dívku. Pomyslel jsem si, že tady přeci nemůžou nikoho zatýkat. A tak jsem přiskočil a vytrhnul jsem jí z rukou té policistky. V tu chvíli se na mě vrhli tři další policisté. Jedna dívka začala křičet: ‚Vždyť je to kněz!“

Jakožto člověk obeznámený s opozičním hnutím ve městě Camagüey, se otec Castor rozhodl obrátit se na některé disidenty a vyjádřit obavy z dalšího vývoje. Předpokládal, že po setmění by se mohla situace v ulicích vyhrotit. „Jenže noc nakonec nepadla ve chvíli, kdy se začalo stmívat. Padla, když se příslušné úřady začaly uchylovat k násilí. Tam se to začalo lámat. Od pěstí a zadržení se přešlo ke zbraním. Pomyslel jsem si, že by bylo moudřejší se s příchodem noci stáhnout. Jenže všichni mi říkali: ‚Podívejte, vždyť oni mají tyče a obušky. Takže my jim to budeme vracet stejně. Muž proti muži. Budeme pokračovat,“ popisuje postupnou změnu atmosféry v ulicích. „Bylo to jako v nějakém filmu. Policisté byli opravdu vyzbrojení. Očividně se připravovali na to, že se pokusí rozdmýchat násilí a vyvolat problémy.“

Když se skupina demonstrantů začala stahovat z prostranství, jeden chlapec zůstal v obklíčení policistů a vypadalo to, že přestává reagovat. V tu chvíli se otec Castor vřítil přímo do skrumáže a chytil toho chlapce za bok. „Snažil jsem se ho odtamtud vytáhnou, když najednou prásk. Cítil jsem, jak mi začíná třeštit hlava a když jsem se napřímil, stál nade mnou člen jednotky rychlého nasazení s obuškem. Dal mi ránu do hlavy a hned se stáhl zpátky do formace.“ V tuto chvíli ještě otce Castora nikdo nezatýkal, nicméně měl otevřenou ránu na hlavě, krvácel, a rozhodl se proto vyhledat nějaký vůz, který by ho odvezl do nemocnice. „Jenže jediné auto tam měli policisté. Takže mě naložili společně s dalším člověkem, který už na sobě měl želízka a namířili si to přímo na stanici. Já jsem začal křičet a protestoval jsem, chtěl jsem, aby mě zavezli do nemocnice. Nakonec mě vysadili u polikliniky, kde mi ránu zašili. Čtyři stehy…“ Poté ale stejně skončil na stanici a následně se ocitl v policejní cele. „Byl jsem tam suverénně nejstarší, zatímco nejmladšímu chlapci mohlo být tak šestnáct let.“

Zadržení a noc strávená v policejní cele se pro otce Castora stala paradoxně velmi příjemným zážitkem. Vzpomíná na ni jako na noc plnou rozjímání s ostatními zadrženými, na množství rozhovorů a otevřených srdcí. Zatčení tam přespali na betonových lůžkách a dalšího dne Castora přijel navštívit jeho otec, který býval svého času také politickým vězněm. Musel cestovat přes celé město, aby ho mohl spatřit. Castor podal svou výpověď a propustili ho na svobodu. Jenže mu zakázali vycestovat ze země. Zároveň musel žádat o povolení i v případě, že chtěl vycestovat jen ze samotné provincie nebo když chtěl opustit místo svého bydliště. Další dny strávil v péči jeptišek, které se staraly o to, aby se co nejrychleji zotavil ze svých zranění.

Po uplynutí asi dvou měsíců ho znovu předvolali na stanici. Bylo to v době, kdy navštívil Kubu americký kardinál O’Malley. „Biskup dostal zprávu o tom, že už se na mě nevztahovaly žádná omezení. Nikdo mi to ale přímo neřekl. Takže jsem vzal své doklady a šel jsem na stanici, kde mi ale sdělili, že se stále nemohu volně pohybovat, protože se mám v budoucnu dostavit před soud,“ popisuje, jak chtěly kubánské úřady zřejmě vypadat dobře před americkým kardinálem, jenže realita byla ve skutečnosti jiná. Otec Castor svědčil v případech několika mladých lidí, kteří byli obvinění z různých zločinů v souvislosti s jejich účastí na demonstraci ze dne 11. července 2021. On sám je přesvědčený o tom, že mnozí z těchto lidí nebyli aktivními členy žádných opozičních organizaci a jen se prostě účastnili demonstrace vyjadřující nespokojenost. Za to je ale úřady chtěly exemplárně potrestat. Castor se jako svědek osobně účastnil procesu s Ángelem Jesúsem Veliz Marcanem[1]. „Všude byli příslušníci speciálních jednotek… ve vzduchu bylo velké napětí. Byl prosinec a v lednu jsem se potom opět prostřednictvím biskupa dozvěděl, že mohu opustit zemi. A skutečně jsem odcestoval do Spojených států amerických.“ 

Na události z 11. července 2021 otec Castor zpětně vzpomíná jako na okamžiky skutečného osvícení kubánského lidu. Poté, co se široké vrstvy obyvatelstva mohly na vlastní oči přesvědčit o tom, jak násilným způsobem jsou kubánské úřady schopné potlačovat jakýkoliv projev nespokojenosti, se nastavení mysli mnohých z nich změnilo. Byl to zlomový okamžik. Biskup požádal otce Castora, aby se o své zkušenosti podělil s co možná největším počtem kněží. „Jako kněz bych se měl snažit o to, aby ve společnosti panoval mír. Jenže jak by mohl být mír a klid, když není žádná svoboda a spravedlnost.“

Choroby, které je třeba léčit

Pokud jde o aktuální situaci na Kubě, otec Castor se domnívá, že dnes mají Kubánci více svobody především co se týče podnikání nebo možností, jak opustit zemi. Mají také větší náboženskou svobodu. I přesto ale zůstává ještě obrovský kus práce před nimi. „Je naprosto zřejmé, že dnes sklízíme plody toho, že jsme jako národ udělali velké chyby. Myslím si, že jednou z hlavních příčin, kvůli kterým jsme se ocitli v zajetí tohoto komunistického viru, je povrchnost, a to jak politická, tak náboženská. Velkou roli hraje také násilí a vůbec nejhorší je to s naší nabubřelostí. Mysleli jsme si, že jsme ti nejlepší a že se máme nejlíp ze všech. Vytratila se pokora, která je předpokladem pro uznání skutečné pravdy. Když lidé přestanou myslet na to, že jsou pouhými lidmi a začnou si hrát na Boha, velmi mě to znepokojuje. Musíme se především postavit na nohy jako vlast a národ. Kubánci myslí jen na sebe a snaží se své vlastní problémy řešit sami. My si musíme uvědomit, že tohle všechno kolem nás se týká nás všech a je to náš společný problém.“

 

[1] Ángel Jesús Veliz Marcano byl odsouzen na šest let ve vězení Kilo-8 poblíž města Camagüey. Podle zpráv od jeho matyk během svého věznění strávil v kuse vice než sedmdesát dní na samotce a také byl přesunut do sekce nejnebezpečnějších zločinců.