The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Juan Alberto de la Nuez Ramírez (* 1970)

Si no nos reconciliamos, Cuba no va a avanzar

  • Nombre completo: Juan Alberto de la Nuez Ramírez

  • Lugar de nacimiento: Aguada de Pasajeros, provincia de Cienfuegos, Cuba

  • Origen familiar: hijo de obreros

  • Infancia: criado por su abuela y familiares en Aguada de Pasajeros

  • Estudios: primer año universitario (no concluido)

  • Formación prevista: ingeniería mecánica

  • Estado civil: casado (desde joven)

  • Trayectoria laboral:

  • trabajo en el central agroindustrial Cinco de Septiembre

  • oficios manuales y trabajo informal

  • barbero (hasta su expulsión por motivos políticos)

  • Experiencia represiva:

  • detención durante el servicio militar obligatorio

  • condenas de prisión por atentado, desacato y desobediencia

  • cumplimiento de penas prolongadas en prisiones cubanas

  • Actividad disidente:

  • fundador de la biblioteca independiente Dan Smith (2005)

  • objeto de decomisos, actos de repudio y persecución laboral

  • Situación posterior: exclusión del empleo estatal, trabajo informal

  • Temas centrales de su testimonio: prisión política, disidencia, libertad individual, reconciliación social, papel de la sociedad civil

---česká verze uvedena po španělském originále---

“Creo que Cuba se puede desarrollar si se deja utilizar la libertad individual. No te puedo decir que sea solo un cambio político, económico o social. Todo tiene que ir acompañado. Tiene que ser un cambio estructural en todo, incluyendo la familia. Y, sobre todo, el perdón. Si no hay reconciliación, nunca vamos a progresar.”

Juan Alberto de la Nuez Ramírez nació en Aguada de Pasajeros, en la provincia de Cienfuegos, en el hospital del propio municipio. “Nací aquí mismo, en el mismo poblado”, dice. Es hijo de obreros. Sus primeros años no los pasó con sus padres, sino con su abuela y sus tíos. “Desde mis primeros años de vida me crié con mi abuela y mis tíos en Aguada de Pasajeros, porque mis padres decidieron mudarse al poblado de Cartagena, en el municipio de Rodas.”

Ambos padres trabajaban como obreros y salían de casa al amanecer. “Salían a trabajar a primeras horas de la mañana y no regresaban hasta la noche.” Por acuerdo entre su madre y su abuela, el niño se quedó en Aguada. “Mi abuela decidió que yo me criara aquí, junto con mis tíos.”

Infancia y familia

Recuerda su niñez como una etapa protegida. “Mi niñez fue una niñez alegre, cuidada, con bastante comprensión, con amor, con cariño, con respeto, con valores y con educación familiar.” Ese entorno doméstico estuvo marcado por una memoria política que no coincidía con el discurso oficial.

Sus tíos nunca participaron en las estructuras del régimen. “Mis tíos nunca participaron en el CDR. Nunca quisieron irse de Cuba.” Algunos de ellos estuvieron vinculados a la oposición armada en los primeros años tras 1959. “Estuvieron incluso en el año 1959, al inicio de esa misma revolución. Estuvieron en la organización La Rosa Blanca, porque eran militares.”

Desde niño escuchó una advertencia constante. “Siempre me inculcaron que este país iba rumbo al fracaso. Desde niño siempre escuché eso.” En la casa se hablaba con cuidado. “Siempre existió una forma de conspiración dentro del hogar.”

Uno de sus tíos, Ismael Ramírez Díaz, el más joven, abastecía de alimentos a una guerrilla anticomunista local. “Él abastecía alimentos a la guerrilla anticomunista de los llamados asturianos, aquí en el municipio de Aguada de Pasajeros.” Fue detenido tras un operativo, aunque liberado meses después. Otro tío, Pedro Ramírez Díaz, sí cumplió prisión. “Estuvo un par de años preso en la provincia de Santa Clara y en la provincia de Cienfuegos.”

Esas historias marcaron al niño. “Fueron muy tristes y muy dolorosas: los cuentos de las bayonetas, de cómo torturaban, de cómo te golpeaban, te humillaban, te llevaban al límite del chantaje.” De él aprendió una consigna personal. “Siempre me enseñó que caminara con la cabeza en alto y que nunca renunciara a mis ideas.”

Estudios y primeros trabajos

Juan Alberto estudió hasta el primer año universitario. “Ahí mi carrera cambió porque decidí casarme y hacer una nueva vida.” Pensaba estudiar ingeniería mecánica, pero la decisión de formar familia lo llevó directamente al trabajo. “Mi papá fue muy claro: ‘Si te casas, trabajas’.”

Empezó a trabajar en el central agroindustrial Cinco de Septiembre. “Comencé a trabajar en el CAI Cinco de Septiembre como ayudante.” Durante esos años no sintió una presión política directa en la escuela. “En la escuela no sentí vigilancia.” Su madre trabajaba como cocinera en una escuela cercana, lo que facilitó la integración. “Eso me dio un vínculo natural con los muchachos.”

Con el tiempo, su visión crítica se fue afirmando. “Gracias a mis abuelos, a mis tíos y a mi propio padre comprendí desde muy pequeño que la revolución no era lo que siempre se ha pintado.” Lo mismo, dice, ocurrió con la figura de Martí. “En Cuba han querido robarse a Martí, la bandera, el himno, todo.”

Servicio militar y prisión

El primer choque directo con el Estado llegó durante el servicio militar obligatorio. Fue detenido y encarcelado. “Me llevaron preso, pero después me sacaron porque las acusaciones no procedían.” Sin embargo, el proceso continuó. “Me llevaron a la fiscalía militar y volvieron a hacer papeles nuevos.”

Fue condenado a ocho años por atentado. “Violando las leyes de la República de Cuba, esa república que tanto defienden.” En el juicio ocurrió algo inusual. “Un oficial de la seguridad del Estado dijo que la culpa de la agresión había sido suya, que él me había golpeado primero.” Ese testimonio lo favoreció.

Aun así, los problemas no terminaron. Más adelante fue nuevamente acusado. “Desacato, atentado, desobediencia y tenencia ilegal de carne de ganado mayor.” Esta vez la sanción fue mayor. “Me sancionaron a diez años de prisión.”

Al ingresar le hablaron de “reeducación total”. “No sabía qué era eso. Después entendí que significaba cumplir los diez años completos.” En prisión conoció a otros presos políticos. “En la prisión de Ariza conocí a Juan Carlos y a César, un exoficial de la contrainteligencia.”

El paso a la disidencia abierta

Durante años, la oposición había permanecido en el ámbito privado. “En Cuba siempre se conspira dentro de las casas.” Juan Alberto decidió cambiar esa lógica. “Tomé la decisión de afrontar el problema de otra manera.”

En 2005 dio el paso público. “Dije abiertamente que iba a ser disidente.” Lo primero que hizo fue crear una biblioteca independiente. “La biblioteca se llamaba Dan Smith.” En ese momento trabajaba como barbero.

La respuesta del Estado fue inmediata. “La policía política me decomisó la biblioteca dos veces.” Hubo actos de repudio. “Me hicieron barrios de repudio, me sacaron de la barbería.” Desde entonces, no pudo volver a trabajar oficialmente. “Nunca se me permitió trabajar en ningún lado.”

Solo encontró sustento en trabajos informales. “Trabajaba con pequeños agricultores.” Incluso ellos eran presionados. “Les advertían que estaban colaborando con un contrarrevolucionario.”

No todos guardaron silencio. “En la barbería, el administrador dijo que no podían expulsarme porque yo era buen trabajador.” Otros lo defendieron. Pero la línea oficial se impuso. “La secretaria del Partido dijo que nadie que no fuera revolucionario podía ser buen trabajador.”

Mirada al futuro

A pesar de todo, Juan Alberto no habla desde el resentimiento. Su discurso se centra en el futuro. “Creo que el cambio tiene que venir de la sociedad civil.” Reconoce que el país ya no es el mismo. “Son otros tiempos, son otros ciudadanos.”

Para él, la clave no es solo política. “El cambio tiene que ser estructural en todo.” Y subraya una palabra que repite varias veces: reconciliación. “Si no nos reconciliamos, nunca vamos a progresar.”

Su historia, atravesada por la memoria familiar, la prisión y la disidencia, no apunta a la revancha. Apunta a una Cuba distinta. “La libertad individual tiene que poder usarse. Si no, no hay desarrollo posible.”

 

--------------------------------------

Česká verze

 

„Myslím si, že Kuba se může rozvíjet, pokud se umožní využívat individuální svoboda. Nemohu říct, že by šlo jen o politickou, ekonomickou nebo sociální změnu. Všechno musí jít ruku v ruce. Musí to být strukturální změna ve všem, včetně rodiny. A především odpuštění. Pokud nebude smíření, nikdy se neposuneme dál.“

Juan Alberto de la Nuez Ramírez se narodil v Aguada de Pasajeros v provincii Cienfuegos, v místní nemocnici. „Narodil jsem se tady, přímo v tomhle městečku,“ říká. Je synem dělníků. První roky života netrávil s rodiči, ale u babičky a u příbuzných. „Od raného dětství jsem vyrůstal u babičky a u tety se strýcem v Aguadě de Pasajeros, protože se moji rodiče rozhodli přestěhovat do obce Cartagena v okrese Rodas.“

Oba rodiče pracovali jako dělníci a z domu odcházeli za svítání. „Chodili do práce brzy ráno a vraceli se až večer.“ Po dohodě mezi matkou a babičkou zůstal chlapec v Aguadě. „Babička se rozhodla, že budu vyrůstat tady, spolu s tetou a strýcem.“

Dětství a rodina

Na dětství vzpomíná jako na chráněné období. „Moje dětství bylo veselé, bylo o mě postaráno, s velkým pochopením, s láskou, s péčí, s respektem, s hodnotami a rodinnou výchovou.“ Toto domácí prostředí bylo formováno politickou pamětí, která se neshodovala s oficiálním diskurzem.

Jeho teta se strýcem se nikdy nezapojili do struktur režimu. „Nikdy se nezapojili do CDR. Nikdy nechtěli z Kuby odejít.“ Někteří z příbuzných byli v prvních letech po roce 1959 napojeni na ozbrojenou opozici. „Byli aktivní už v roce 1959, na začátku té samé revoluce. Působili v organizaci La Rosa Blanca, protože byli vojáci.“

Už od dětství slýchal neustálé varování. „Vždy mi vštěpovali, že tahle země směřuje k nezdaru. Od dětství jsem to slyšel pořád.“ Doma se mluvilo opatrně. „Vždy existovala určitá forma konspirace uvnitř rodiny.“

Jeden z příbuzných, Ismael Ramírez Díaz, zásoboval místní antikomunistickou guerillu potravinami. „Zajišťoval potraviny pro antikomunistickou guerillu takzvaných Asturianů tady v okrese Aguada de Pasajeros.“ Po jedné policejní akci byl zatčen, ale po několika měsících propuštěn. Jiný příbuzný, Pedro Ramírez Díaz, si vězení skutečně odseděl. „Strávil několik let ve vězení v provincii Santa Clara a v provincii Cienfuegos.“

Tyto příběhy dítě hluboce poznamenaly. „Byly velmi smutné a velmi bolestivé: vyprávění o bodácích, o tom, jak mučili, jak bili, ponižovali, jak člověka dostávali až na hranici vydírání.“ Právě odtud si odnesl osobní zásadu. „Vždy mě učil chodit se vztyčenou hlavou a nikdy se nevzdávat svých myšlenek.“

Studium a první práce

Juan Alberto studoval do prvního ročníku univerzity. „Pak se moje dráha změnila, protože jsem se rozhodl oženit a začít nový život.“ Chtěl studovat strojní inženýrství, ale rozhodnutí založit rodinu ho přivedlo přímo k práci. „Můj otec byl velmi jasný: ,Když se oženíš, budeš pracovat.‘“

Začal pracovat v agroprůmyslovém závodě Cinco de Septiembre. „Začal jsem pracovat v CAI Cinco de Septiembre jako pomocná síla.“ V té době nepociťoval ve škole přímý politický tlak. „Ve škole jsem žádný dohled necítil.“ Jeho matka pracovala jako kuchařka v nedaleké škole, což mu usnadnilo zapojení. „Dalo mi to přirozené vazby na spolužáky.“

Postupně se jeho kritický pohled upevňoval. „Díky prarodičům, příbuzným a také mému otci jsem od velmi útlého věku pochopil, že revoluce není to, za co byla vždy vydávána.“ Totéž se podle něj stalo i s postavou Martího. „Na Kubě si chtěli přivlastnit Martího, vlajku, hymnu, úplně všechno.“

Vojenská služba a vězení

První přímý střet se státem přišel během povinné vojenské služby. Byl zatčen a uvězněn. „Vzali mě do vězení, ale pak mě propustili, protože obvinění neobstála.“ Proces však pokračoval. „Odvedli mě k vojenské prokuratuře a znovu sepisovali nové dokumenty.“

Byl odsouzen k osmi letům za útok. „Při porušení zákonů Kubánské republiky, té republiky, kterou tak hlasitě brání.“ Během soudního jednání došlo k neobvyklé situaci. „Jeden důstojník státní bezpečnosti řekl, že vina za konflikt byla jeho, že to on mě udeřil první.“ Toto svědectví mu pomohlo.

Problémy však neskončily. Později byl znovu obviněn. „Z pohrdání autoritou, útoku, neuposlechnutí a nelegálního držení masa z velkého dobytka.“ Tentokrát byl trest vyšší. „Odsoudili mě k deseti letům vězení.“

Při nástupu mu řekli, že má „úplnou převýchovu“. „Nevěděl jsem, co to znamená. Pak jsem pochopil, že to znamená odsedět si celých deset let.“ Ve vězení se setkal s dalšími politickými vězni. „Ve věznici Ariza jsem se seznámil s Juanem Carlosem a s Césarem, bývalým důstojníkem kontrarozvědky.“

Přechod k otevřené disidenci

Po léta zůstávala opozice uzavřená v soukromí. „Na Kubě se vždycky konspiruje uvnitř domů.“ Juan Alberto se rozhodl tuto logiku změnit. „Rozhodl jsem se čelit problému jiným způsobem.“

V roce 2005 učinil veřejný krok. „Řekl jsem otevřeně, že budu disidentem.“ Prvním krokem bylo založení nezávislé knihovny. „Knihovna se jmenovala Dan Smith.“ V té době pracoval jako holič.

Reakce státu byla okamžitá. „Politická policie mi knihovnu dvakrát zabavila.“ Následovaly nátlakové akce. „Pořádali proti mně sousedské akty odsouzení, vyhodili mě z holičství.“ Od té doby už nemohl oficiálně pracovat. „Nikdy mi nebylo dovoleno pracovat nikde.“

Obživu našel jen v neformální práci. „Pracoval jsem s drobnými zemědělci.“ I ti byli vystaveni tlaku. „Varovali je, že spolupracují s kontrarevolucionářem.“

Ne všichni mlčeli. „V holičství řekl vedoucí, že mě nemohou vyhodit, protože jsem dobrý pracovník.“ Jiní se ho zastali. Nakonec ale zvítězila stranická linie. „Tajemnice strany řekla, že nikdo, kdo není revolucionář, nemůže být dobrým pracovníkem.“

Pohled do budoucna

Navzdory všemu Juan Alberto nemluví z pozice zášti. Jeho vyprávění směřuje k budoucnosti. „Myslím si, že změna musí přijít z občanské společnosti.“ Uznává, že země už není stejná. „Jsou jiné časy, jsou jiní občané.“

Podle něj nejde jen o politiku. „Změna musí být strukturální ve všem.“ A zdůrazňuje slovo, které opakuje několikrát: smíření. „Pokud se nesmíříme, nikdy se neposuneme dál.“

Jeho příběh, poznamenaný rodinnou pamětí, vězením a disidencí, nesměřuje k odvetě. Směřuje k jiné Kubě. „Individuální svoboda musí mít prostor. Bez toho není možný žádný rozvoj.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation

  • Witness story in project Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation (Eva Kubátová)