Ján Zeman

* 1923  

  • „Dozorce mě už měl zavést, abych odevzdal věci na pracovišti a na ubytovně.A že mě přivede pak do skladu, abych se oblékl.Jdeme, šli jsme od komise a ve Valdicích jsme šli kousek po dvoře, protože to je velká věznice. Tak se mě ptá, kolik mám odseděné, protože mě neznal. Nebyl jsem tam ještě tak známý jako na Mírově, kde jsme byl 4 roky nebo v Opavě. Tak říkám: ‚Čtrnáct a půl.‘ Obrátí se ke mně a říká: ‚Čtrnáct a půl měsíce, to ještě jde.‘ Já říkám: ‚Ne čtrnáct a půl měsíce, ale čtrnáct a půl roku.‘ Zastavil a řekl: ‚Nekecejte. Tak nevypadá mukl, jako vypadáte vy, který si odseděl čtrnáct a půl roku.‘ Ale tím to neskončilo. Přišli jsme do toho skladu a vězeň, co tam byl vytáhl batoh, nový krásný kabát, boty, spodní prádlo a ten dozorce říká: ‚Co mi říkáte, že jste byl čtrnáct a půl roku zavřený? Vždyť to jsou všechno nové věci.‘ A já říkám: ‚Ano, ale to mi všechno poslala manželka.‘ A on zase: ‚Nekecejte. Nevyprávějte, že ještě máte manželku, která s vámi žije.‘ Tak tím byl překvapený.“

  • „Manželky příbuzné manžel pracoval na velvyslanectví v Bulharsku a po roce 1948 ho odvolali. Setkali jsme se tady v rodinném kruhu i s manželky příbuznými. On a já jsme měli negativní názor na program komunistické strany. Po nějaké době po našem setkání emigroval na západ." – "Mohu se zeptat jak se jmenoval?" – "Nikolaj Pátek. To víte, že když tam přišel uprchlík, tak je zpravodajské služby kontaktují a prověřují je. Případně je žádají o tipy na lidi, kteří jsou tady, kteří byl mohli podávat nějaké informace. A on uvedl mne. Tak jednoho dne za mnou přišel Gavenda s dopisem od Bogataje a žádal o spolupráci.“

  • „Měli požadavek v tom směru, [že chtěli vědět] jaká je výroba, kolik se čeho vyrobilo kusů a co se vyrábí a dalo bylo se považovat za zbrojní výrobu. Byl také dotaz na počet zaměstnanců, milicí a plán závodu. Byl jsme v takové situaci, že všechny tyto údaje jsem dostal od pracovníků, kteří ani nevěděli, na co to já potřebuji. Ty údaje se zašifrovávaly a daly se do mrtvé schránky a pak byly agenty chodci přenášeny na západ.“

  • „První Vánoce, které jsem prožil ve vězení, byly po vynesení rozsudku na staré samotce v Leopoldově. Na Štědrý večer, když bylo tichoučko, jsem slyšel, že dole na chodbě je nějaký hluk. A za chvíli se ozval zpěv: Tichá noc, svatá noc. Byly to ženy dozorců, které si to vynutily a přišly na samotku za námi, kteří jsme tam byli odsouzení, nám zazpívat tuto vánoční píseň. Víte, bylo to moc dojímavé a pěkné od žen dozorců, že nám svým zpěvem připomněly Štedrý večer. To byly nejkrásnější a nejsmutnější Vánoce, které jsem prožil.“

  • „Vzali na popravu jednoho, který měl soud před vámi, pak toho, co měl soud za vámi. Nikdy jste nevěděli, kdy vezmou vás. V Leopoldově vždy [takto] brali vězně do oběda. Jak vás nevzali do oběda, tak jste měli naději, že dalších 24 hodin budete žít.“

  • Full recordings
  • 1

    Myjava, 26.02.2020

    (audio)
    duration: 02:38:42
    media recorded in project Stories of 20th Century
  • 2

    Myjava, 05.03.2020

    (audio)
    duration: 01:23:15
    media recorded in project Stories of 20th Century
Full recordings are available only for logged users.

Nikdy jsem se nevzdal víry, že mě nepopraví

Ján v době zaměstnání v Povážských strojírnách, kolem roku 1947
Ján v době zaměstnání v Povážských strojírnách, kolem roku 1947
photo: archiv pamětníka

Ján Zeman se narodil 20. prosince 1923 v západoslovenské Myjavě. Jeho dětství hned v prvních letech života poznamenala ztráta matky a brzy na to odchod otce do Spojených států amerických. Vyrůstal u prarodičů v Myjavě. Po vzoru otce, který zdědil kovářské řemeslo zase po svých předcích, se po základní škole rozhodl nastoupit do učení. Po roce ve Zbrojovce v Považské Bystrici přešel na Vyšší průmyslovou školu strojní v Bratislavě, kde studium úspěšně zakončil maturitou. Jelikož ho ale v době druhé světové války nemohl otec, který již za oceánem žil s novou rodinu, podporovat a bylo třeba finančně vypomoci prarodičům, nastoupil místo dalšího studia do zaměstnání. V myjavské továrně Tauš, kde se vyráběly armatury, se brzy vypracoval až na pozici vedoucího konstrukce. Roku 1947 byl tehdy teprve čtyřiadvacetiletý Jan dokonce za své pracovní úspěchy oceněn státním vyznamenáním za pracovní obětavost. V prvních letech po druhé světové válce se mu dařilo i v osobním životě. V květnu 1947 se oženil s Olgou Sandanusovou, se kterou se znali od dětství. V březnu roku 1949 byl kontaktován agentem chodcem Štěpánem Gavendou, který pod vedením Františka Bogataje pro západní rozvědku zajišťoval zprávy od informátorů v Československu. Na základě Bogatajova dopisu, který Jánovi Gavenda předal, se pak rozhodl vyslyšet výzvu k zapojení do protikomunistického odboje. Prostřednictvím mrtvé schránky předával informace o druhu a množství zbrojní výroby nebo počtech zaměstnanců a milicionářů závodu. Poté, co takto předal pět šifrovaných zpráv, byl spolu se svou ženou, která s ním na věci spolupracovala, v srpnu roku 1949 zatčen. Po krutých výsleších proběhl brzy na podzim soud. Ján byl ustanoven vedoucím protistátní skupiny a společně s Viliamem Šimkem mu byl udělen nejvyšší trest. Jánova Olga byla odsouzena ke čtrnácti letům odnětí svobody. Tři čtvrtě roku Ján strávil čekáním na popravu na samotce v Leopoldově. Roku 1951 mu byl milostí prezidenta Klementa Gottwalda a především díky neúnavné snaze otce a intervenci americké ambasády trest změněn na doživotí. Prošel jáchymovskými i příbramskými lágry, vrátil se do Leopoldova v době, kdy se tam zostřil režim, mnoho let strávil v Opavě a na Mírově a poslední tři měsíce nakonec ještě ve Valdicích. Olga prožila osm let vězení na několika místech – Ilava, Pardubice, Želiezovce. Během věznění prodělala infekční žloutenku a krátce před Jánovým propuštěním se u ní rozvinula těžká forma cukrovky. V únoru roku 1964 se po čtrnácti a půl letech věznění Ján a Olga opět setkali na svobodě. Znovu žili v rodné Myjavě, kde si Ján našel zaměstnání v nově vznikajícím Okresním průmyslovém podniku. Roku 1970 společně dokonce vycestovali za otcem do USA, ale vrátili se, i když by díky dobrému zázemí bývali mohli zůstat. Během sametové revoluce se pak Ján stal jedním ze zakládajících členů myjavské buňky Veřejnosti proti násilí a po prvních svobodných volbách roku 1990 se stal i myjavským radním. Roku 2010 byl vyznamenán pamětní medailí Václava Bendy, kterou uděluje český Ústav pro studium totalitních režimů. Roku 2014 převzal z rukou Andreje Kisky státní vyznamenání a rok na to i ocenění slovenského Ústavu pamëti národa. Stále žije v Myjavě (2020).