The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dhondup Wangchen (Döndub Wangčhen) (* 1974)

• 1974 - born in a village in Eastern Tibet

• 2007-2008 - he filmed interviews with 120 Tibetans and managed to get them out of Tibet and China

• March 2008 - the documentary movie Leaving Fear Behind shown to journalists in Beijing, Wangchen arrested

• 2008 - 2014 - incarcerated in Chinese prisons and labour camps

• 2017 - escape from China through Vietnam

• lives in the USA

Natočil film, trpěl v čínském vězení, dobrodružně utekl do svobodného světa. Tibetský vesničan Döndub Wangčhen nemohl chodit do škol, přesto je dnes jedním z neznámějších filmařů své země. Když byl v roce 2008 zveřejněn jeho dokument „Nechat strach za sebou“, poskytl světové veřejnosti výjimečný vhled do názorů utlačovaných obyvatel Tibetu. Stalo se tak přímo v předvečer olympijských her, které se konaly v Pekingu v roce 2008, čínské úřady to i proto nenechaly bez povšimnutí. Döndub Wangčhen strávil v čínských žalářích a pracovních táborech přes šest let, z toho osmdesát čtyři dní o hladu na samotce v temnici. Tři roky po propuštění se mu podařilo z Číny uprchnout. „Letošní olympiádu sledovat nebudu,“ řekl nám při návštěvě Prahy a odůvodnil to nelidskostí vládnoucího čínského režimu. „Češi mají také zkušenost s útlakem. Přijel jsem sem s nadějí, že Tibet podpoříte.“

Prahu navštívil na pozvání organizací Pótala a Češi Tibet podporují. Rozhovor probíhal v jeho rodné tibetštině, do angličtiny konsekutivně tlumočil prezident organizace International Campaign for Tibet, pan Wangpo Thetong.

 

Dětství na tibetském venkově a návštěva Lhasy

Když se Döndub Wangčhen narodil roku 1974 ve východním cípu tibetské náhorní plošiny, patřil už ke třetí generaci konfrontované s čínskou nadvládou. Vesničané se věnovali skromnému zemědělství (bez strojů, elektřiny či hnojiv a chovu jaků), to ale stačilo jen na základní obživu. Děti chodily v roztrhaných hadrech, škola ve vesnici nebyla. Wangčhen se tak číst a psát naučil až v dospělosti, po propuštění z pracovního tábora. Ve vesnických klášterech, zdecimovaných okupací a kulturní revolucí (jíž padla za oběť řada Wangčhenových příbuzných), v bídě přežívali poslední z mnichů. Přesto Wangčhen od svého otce slýchal, že patří k nadějné a šťastné generaci, neboť padesátá léta prý byla ještě horší. Slovo „Číňan” používali rodiče ke strašení dětí, tedy přibližně ve významu bubák. První Číňané, které Wangčhen naživo viděl, byli výběrčí daní, jichž se zemědělci obávali.

Hlavní město Tibetu, Lhasa, bylo od Wangčhenovy rodné vesnice vzdáleno dva tisíce kilometrů. Přesto bylo snem a cílem každého vesničana toto město navštívit. Dlouhá a náročná cesta mívala charakter poutě, lidé se na ni vydávali ve skupinkách, po cestě vznikala přátelství na život a na smrt. Wangčhen navštívil Lhasu poprvé, když mu bylo sedmnáct. Byl to pro něj přelomový zážitek. „Pocházím z malé vesnice a být ve Lhase pro mě znamenalo být ve velkém městě. Viděl jsem, jak se všichni ti lidé modlí, lidé v tibetských šatech. A kláštery tam byly obrovské,“ vzpomíná Döndub Wangčhen. „Poprvé v životě jsem se cítil jako Tibeťan, měl jsem silný pocit tibetské identity.“ V hlavním městě byl ale také opakovaně svědkem nenásilných protestů mnichů a mnišek a tvrdé reakce čínských bezpečnostních složek. „Byl to hrozně dramatický výjev. Mně, mladému muži, to najednou otevřelo oči. Najednou jsem porozuměl, že jako národ máme historii. Že jako národ trpíme, kvůli vnějším okolnostem.“

 

Ukázat strachu záda

Negramotnému vesničanovi tato návštěva změnila život. Začal se více zajímat o historii své země, o náboženství. Cestoval po celém Tibetu a navštívil i Indii, kde se dokonce setkal s dalajlámou. „Ale skoro jsme si nerozuměli, mluvíme každý jiným dialektem,“ upozorňuje na rozmanitost, ale i odloučenost současných tibetských komunit. Jak se blížil rok 2008, ve kterém Peking pořádal letní olympijské hry, sílila i čínská propaganda směřující dovnitř i vně Číny. Situaci v Tibetu vykreslovala jako příběh neustálého pokroku, pošlapávání lidských práv popírala.

„To bylo v rozporu s naší zkušeností. V Tibetu byla také tradice nenásilných protestů, ale jen málo těchto protestů si získalo pozornost vnějšího světa. Já jsem cítil, spolu se svými přáteli, že s tím musíme něco udělat. Že máme zodpovědnost za to, aby se lidé mimo Tibet dozvěděli o skutečných pocitech a názorech Tibeťanů,“ vypráví Wangčhen o tom, proč si pořídil levnou amatérskou kameru a spolu s věrnými přáteli procestoval skrz naskrz Tibet. Navštívili spoustu lidí, mluvili s nimi a sesbírali pětačtyřicet hodin výpovědí sto dvaceti lidí. Mluví v nich o útrapách svých i svých rodin, o přetrvávajícím niterném vztahu k dalajlámovi a tibetské tradici i o nepochopení, proč bylo pořádání olympijských her přiděleno právě Číně – zemi s tak mizernou lidskoprávní pověstí. S pomocí jedné tibetské studentky se podařilo kazety s pořízeným materiálem dostat za hranice Tibetu i Číny, kde z nich vznikl pětadvacetiminutový dokumentární sestřih. Když byl pod názvem Leaving Fear Behind v březnu 2008 promítán zahraničním žurnalistům v Pekingu, byl jeho tvůrce již ve vazbě. Nemohl se tak ani účastnit masových nepokojů a protestů, které v Tibetu v tom měsíci propukly.

 

Soud, pracovní tábory a převýchova

Už prvních sedm dní ve vazební věznici v Xinangu bylo pro Wangčhena traumatickou záležitostí. Výslech ani nebyl výslechem, jeho odpovědi nikoho nezajímaly. Byl permanentně spoután železy či dokonce připoután k židli. Byl bit, do krku mu pouštěli elektrické rány, nedostával najíst, nedovolovali mu se vyspat. Přímo ve vazební věznici po dobu jeho pobytu zemřeli tři spoluvězni na následky nebráněného násilí ze strany spoluvězňů. Situace se trochu zlepšila, když se rodině podařilo angažovat jednoho z čínských advokátů, kteří mají odvahu věnovat se lidskoprávním případům. Po úvodním setkání byl ale Li Duayeng odvolán jinam a Wangčhen dostal státem přidělené obhájce. Těm ovšem nevěřil a odmítal je akceptovat. V prosinci 2008 proběhl soud. „Byli tam dva nebo tři soudci, soudní ostraha a policisté, kteří mě zatkli, ti tam také byli. V publiku bylo dvě stě nebo tři sta lidí, samí Číňané. Můj právník, tedy právník, kterého najala moje rodina, tam pochopitelně nebyl, moje rodina také ne,“ vzpomíná Wangčhen na okolnosti, za kterých byl za údajný separatismus a poškození bezpečnostních zájmů Číny odsouzen na šest let. Dvakrát se neúspěšně odvolal, potřetí už mu v tom zabránili. Ve skutečnosti si odseděl šest let a tři měsíce, většinu času v pracovních táborech, kde se vyrábělo elektrické zboží nebo šily uniformy na export.

Odsouzeni byli i někteří z jeho spolupracovníků, ovšem k výrazně kratším trestům. Respondenti z jeho filmu přímo trestáni nebyli, ale mnohým z nich byla například odpírána zdravotní péče. Z patnácti osob, které mluví v sestřihu Leaving Fear Behind, již čtyři zemřely, zřejmě právě kvůli zanedbané zdravotní péči.

Navzdory deklarované nediskriminaci v čínských věznicích měli političtí vězni a Tibeťané zejména horší zacházení. Nemohli počítat se zmírněním trestu, pravidelně se museli kát a slibovat nápravu v sebezpytných a převýchovných setkáních. „Po Tibeťanech chtěli, aby se zříkali dalajlámy. Asi si dovedete představit, že to je něco, co pro Tibeťana není možné. Tibeťané to odmítali udělat a důsledkem bylo, že byli biti a mučeni. Bití vedlo ke zraněním, velice těžkým. Mnozí Tibeťané zemřeli nebo byli velice postižení kvůli bití a zraněním, která jim způsobili.“

 

Černá díra a tibetské mantry

Strava ve vězení byla mizerná, většinou dostávali krmnou řepu pro prasata. Zdravotní péče nulová – k léčení většiny neduhů dostávali pouze horkou vodu. Kulturní potřeby vězňů nebyly zaopatřovány vůbec – ve vězení sice byla vzorová učebna, ale nikdo se v ní neučil a vězni zůstávali negramotní. Na podmínky ve vězeních se Wangčhen pokusil upozornit pomocí dopisu, který s pomocí propouštěného vězně propašoval do vnějšího světa. Po dvaapadesáti dnech dopis objevila tajná policie, Wangčhen za trest putoval na otřesnou samotku bez pořádné matrace, bez možnosti mezilidského kontaktu a zdravého fyzického pohybu a pouze s minimálním přísunem potravin, které tibetští vězni přezdívali „černá díra“. „Čínské zákony nedovolují držet někoho na samotce déle než čtyřicet dní, protože když tam někdo zůstane tak dlouho, onemocní. Onemocní duševně, onemocní fyzicky. Pro spoustu lidí být na tomhle malém prostoru, kde jíte a kálíte na stejném místě a kde nemáte dovoleno jít ani na chvíli ven, je prostě neúnosné. Já jsem v téhle díře strávil osmdesát čtyři dní,“ vysvětluje pan Döndub Wangčhen.

Uchovat si neporušené duševní zdraví mu pomáhala víra, jejímž základem bylo heslo “Bojuj za svůj lid” a vědomí, že tento boj je důležitý a spravedlivý. Svůj boj a útrapy ostatně po celou dobu věznění nevnímal jako své osobní, ale jako součást boje a útrap třech generací, s nimiž se identifikoval. Vzdor vnímal jako svou povinnost. Pomáhaly ale také modlitby. „Osmdesát čtyři dní samotky znamenalo také hlad a strašlivou deprivaci. Moc mi pomáhalo, že jsem se modlil a modlil, tibetskou mantru mani (óm mani padmé húm) a modlil jsem se taky modlitbu za dlouhý život Jeho Svátosti dalajlámy. A to jsem dělal opakovaně, bez konce.“

Během pobytu ve vězení se zvedla mohutná mezinárodní kampaň za jeho propuštění. Zprávy o ní do vězení nedolehly, avšak z návštěvy vysokých úředníků a následného zlepšení toho, jak s ním ostraha a spoluvězni zacházeli, pochopil, že se něco děje. Během věznění se také stal držitelem dvou ocenění – Ceny Václava Havla za kreativní disent a Ceny ICJ – mezinárodního výboru novinářů.

 

Propuštění a útěk přes hory

Po propuštění zůstával Wangčhen občanem druhé kategorie. Stejně jako propuštění mniši nesměli zpátky do kláštera a propuštění studenti zpátky na školy, nesměl ani on pracovat. Pravidelně se coby někdejší vězeň musel hlásit na úřadech, byl pod permanentním dozorem. Uvědomoval si, že ohrožuje své přátele, když se s nimi stýká, proto se jim vyhýbal a trpěl samotou. Nakonec se rozhodl pro útěk, na který se perfektně připravil. Jako filmař ale po sobě zanechal u známých i nahrávku, v níž vysvětloval, proč se pro útěk rozhodl – pro případ neúspěchu. Pak se vydal do jihočínské provincie Junnan.

„Potom jsem šel do hraničního města blízko Vietnamu. A tam jsem našel někoho, kdo mi pomohl dostat se přes hory na motorce. Vzal mě přes hory, cesty byly velice špatné, byly to vedlejší cesty. Překonat hranici nám trvalo dva dny a dvě noci. Když jsem tam dorazil, pokračoval jsem přes další sousední země. Laos, Kambodža, Thajsko. A nakonec, s pomocí jistých přátel, se mi podařilo dorazit do Švýcarska. A ze Švýcarska jsem potom šel do Spojených států,” vzpomíná Döndub Wangčhen.

V USA se setkal s manželkou a čtyřmi dětmi, které ještě před rokem 2008 uklidil do Indie, aby je neohrožoval. Děti si v paměti uchovával jako malé, ale byly už téměř dospělé a na jeho přítomnost doma si těžko zvykaly. I manželka se změnila, nebyla již onou dívkou, kterou kdysi potkal na tibetském rybím trhu. Zásadně ho také mrzí, že mu kvůli drakonickým australským imigračním zákonům nebylo umožněno navštívit umírající matku. Otec stále v Austrálii žije.

 

Kulturní genocida

V lednu 2022 přijel Döndub Wangčhen do Prahy s důležitým sdělením pro všechny obyvatele České republiky: „Česká republika má také dějiny plné útlaku, Češi také hodně trpěli. To nás s Čechy spojuje. Tibet prochází těžkým obdobím. Si Ťin-pching je dnes čínským vůdcem, stal se z něj pomalu druhý Mao. Velice systematickým způsobem vykonává politiku, která vede ke genocidě tibetského lidu. Přijel jsem do této země s nadějí, že nás podpoříte. Tato naděje se také zakládá na vztazích, které mají Tibeťané k Čechům, a na tom, jak vypadala česká historie. Pochopil jsem, že Jeho Svatost dalajláma několikrát navštívil Českou republiku a setkal se s jejím prezidentem. Doufám, že ta stávající podpora vydrží. Přijel jsem sem tedy s nadějí, že Tibet podpoříte. My Tibeťané jako národ možná zanikáme, ale znepokojovat by to mělo celý svět.“