„Vstup do strany mi byl nabízen jen jednou a já jsem to odmítla. Měla jsem trochu strach, jestli to nebude mít nepříjemný následek. Naštěstí to vypadalo dobře, až na nějakou dobu, kdy za mnou přišli, že je to nutné. A myslím, že to bylo v době, kdy jsem studovala dálkově na vysoké škole. Tenkrát jsem tomu podlehla, protože pan řídící mi říkal: podívej se, o nic nejde, doporučíme tě na školu dál a jednou za měsíc tady budeme mít schůzi, jste tady čtyři. Já jsem podlehla a dost jsme na to potom doplatili, protože po roce 1968 jsme museli říct ano nebo ne. Já jsem řekla, že nemůžu dál, a tím pádem jsem přestala učit výtvarnou výchovu a ruštinu. Nebyla jsem vyhozena, byla jsem pouze přeřazena na malotřídní školu, byly tam jenom čtyři třídy. Mělo to ten problém, že jsem musela jít za paní ředitelkou a říct: prosím vás, jestli mi dáte první třídu, nemám tušení, jak se děti naučí číst a psát. Řada lidí k nám byla tehdy velmi vlídná, paní ředitelka mi dala učit čtvrtou a pátou třídu. Takhle jsem to učila dvanáct let…“
„Byla jste vyloučena ze strany v té době?“
„Nebyla jsem vyloučena, já jsem z ní vystoupila. Nepodepsala jsem další setrvání a z toho důvodu jsem přišla o to místo. Totéž měl můj muž, který to měl daleko komplikovanější. Nějak se to dalo překonat pro to, aby měl člověk trochu čisté svědomí.“
„Závěr války v Terezíně…transporty vězňů byly nesmírně deprimující, to už do Terezína byla udělaná vlečka, přijížděly vlakové nákladní vozy. Vozy, které byly uzavřené a měly malé okýnko. U okýnka se tísnili lidi a křičeli, protože tam nebylo dost vzduchu. Pod okny heimu, kde jsme byli, stál takový vlak nějakou dobu. Bylo to hrozně deprimující, než ten vlak otevřeli, a odtamtud vyšli pološílení lidé, vypadli mrtví. Bylo to strašně deprimující, nám se tyhle věci odehrávaly přímo pod okny. Ti lidé neměli kde spát, neměli co jíst. Pamatuju si na zážitek, kdy jsem venku čekala na oběd, na vydání jídla. Dostala jsem šest brambor a já jsem byla ještě tak rozmazlená, že jsem si ty brambory oloupala a nesla v ešusu ty šlupky. Šla jsem okolo skupiny vězenkyň, myslím si, že to byla polština, kterou mluvily, nevím. Prosily mě, abych jim dala ty slupky. Já jsem jim dala slupky a nezapomenu, jak se o to praly a jak to jedly. Doteďka je tohle pro mě strašně krutý zážitek, protože tohle jsme předtím neznali. Byl tam hlad, ale takhle kruté poměry, které nastaly po tom, co byl Terezín přelidněn a co se tam rozšířily nemoci, zejména skvrnitý tyfus a nebyly léky… Ten konec Terezína byl dost hrozný. Po revoluci to Rusové celé uzavřeli, což bylo rozumné, obávali se, že se epidemie přenese na celou republiku.“
„Do heimu přišla velmi příjemná krásná paní, řekla nám, abychom se postavili ke zdi a abychom šli proti ní, jakože jí podáváme košíček s ovocem. Nemuseli jsme mluvit, což mě překvapuje. Podle toho, jak jsme tenhle úkol splnili, tak si nás dala doleva a doprava, a pak s tou jednou skupinou odešla do místní sokolovny, což byla poměrně zanedbaná budova, ale bylo tam jeviště a orchestřiště. Vysvětlila nám, že budeme hrát divadlo. Připravovalo se přijetí komise Červeného kříže, která tam údajně čas od času přijela, aby potvrdila, že to není koncentrační tábor, ale město, které Hitler daroval židům. Nastaly neuvěřitelné situace, kdy se drhly chodníky, sázely květiny, protože to už byl březen. Nacvičovalo se divadlo, z Národního divadla přivezli kostýmy pro děti, udělali výpravu. Mělo se předvést, že je tady produkce pro děti i produkce pro dospělé. Byla jsem zařazena do produkce pro děti. Krásná paní se jmenovala Váva Schönová, byla herečka, která pro nás napsala přepis Karafiátových Broučků. To byla tenkrát kniha, kterou četly všechny děti. Představa, že pro tuto komisi s laskavým doprovodem esesáků hrají židovské děti pohádku, kterou napsal evangelický farář – to je přece absurdní záležitost. Nicméně nikdo se nad tím nepozastavil, hráli jsme Broučky. Byla to velká inscenace s orchestrem, se zpěvy a tancem.“
„Maminka mě šla doprovodit na Hagibor, byla velmi statečná. Museli jsme jít pěšky, protože židi nemohli jezdit tramvají, zejména já s těma báglama, které jsem vezla, protože už na nich byl nápis, kam jedu. Šli jsme přes Staroměstské náměstí, ale těmi uličkami, protože tam židi nesměli, zejména o svátcích, na dnešní náměstí Republiky, tam je katolický kostel svatý Tadeáš. Máma mě tam zavedla a řekla: Tady si klekni a pomodli se, aby ses vrátila. Pomodlila jsem se otčenáš, máma mě vzala za ruku a šli jsme dál. Byla velmi statečná a když jsme přišli na Hagibor před tu bránu, tak najednou mě chytla a začala strašně plakat. U brány byl uniformovaný člověk, asi voják, nevím, ale patřil samozřejmě k nějaké hlídce Hagiboru. Buď se na to nemohl koukat, nebo mu přicházelo, že už to dlouho trvá, tak mě vyrval z náruče, strčil za ty vrata a zabouchl. To bylo všechno. Já jsem tam už měla tatínka, který šel první. Tak jak píšu v dopise mamince, tak jsem tam měla řadu dětí, se kterými jsem se stýkala v Lublaňské ulici. To tam také píšu, že to je všechno v pořádku, že si vyndáme hračky a budeme si hrát, protože jsem věděla, co to znamená, tenhle odchod. Už jsem ho s ostatními příbuznými zažila mnohokrát, vždycky to bylo velmi pláče a velmi smutku. Nechtěla jsem mámě ještě přidělávat starosti a smutek, tak jí v tom dopise píšu, jak si hraju s panenkama.“
„Vypadalo všechno velmi růžově a krásně do doby, než přišla okupace a s tím samozřejmě zákaz lékařské činnosti židovského lékaře pro křesťanské osídlení. Do Mníšku pod Brdy byl zavolán jiný lékař a nějakou dobu jsme tam ještě přežívali. Jednak protože na nás byli lidé hodní a hlavně proto, že někteří z tátových pacientů ho nechtěli opustit. Ne snad kvůli tomu, co se dělo, ale asi proto, že jim muselo připadat, že by v léčbě, kterou začal můj táta, měli pokračovat. Chodili k nám tajně večer, ordinovat nesměl, a platili ho. Přinášeli nám potraviny, Mníšečtí lidi se chovali vynikajícně v tu dobu. Jenomže vycházely noviny, které se jmenovaly Árijský boj. A v Árijském boji najednou vyšel článek, že obyvatelé Mníšku pod Brdy by se měli hanbit, protože mezi sebou trpí žida doktora, kterého na ulicích i lidi zdraví a někteří se u něj dokonce léčí dál. Což bylo asi příčinou toho, že na Štědrý večer v roce 1940 přijelo auto, tátu odvedli. Nevěděli jsme kam, odvezli ho. Pro mě to jsou první dětské zážitky – vánoční stromeček, plačící máma, všude po bytě nepořádek, protože udělali i prohlídku. Nakonec mě odvedla naše paní bytná, abych neviděla plačící mámu, abych nebyla v tom bytě. Vzala mě k sobě, ukázala mi krásný vyřezávaný betlém, a to jsou moje první dětské vzpomínky. Krásný betlém a maminka pláče.“
“It was very intense, to rehearse it quickly enough. Some technicians came from Prague, they claimed they were from the National Theatre, but I’m not sure about that, and they prepared the stage, built the sets, made our costumes. The committee really did arrive. We played the first performance just for the camp leaders. I only remember that because the auditorium was all dark with just a few cigarettes glowing in it. They smoked while watching us. Such a strange memory. Then, when we played it for the committee, the Ältestenrat came for us, he was called Murmelstein, and he took me and the girl Květuška, that is [the actors of] Ladybird and Firefly, by the hand, and he led us to the committee, there was someone else there as well, so they stroked our hair, said ‘schön, schön’, and led us away again. But we also performed it for the prisoners. We played it three or four times, I’m not sure now.”
“When the Sudetes were annexed, although that included Osek, my father was apparently decided not to leave, because he thought it wasn’t necessary, that he had his clients there and he hadn’t done anything to anyone. People started leaving. There were two stations in Osek, and the upper station was managed by a man called Mourek, who was friends with our family. Apparently, this stationmaster Mourek came to us, saying that my father and our whole family should leave, that there’s a danger that Jewish families will start being persecuted, and that the last train is leaving the lower station in a few hours. So my father accepted that, and he took me and my mother and boarded that train, leaving practically everything behind.”
“We were visited by a protestant priest named Přemysl Pitter, together with his wife Mrs Fierzová. He was a close friend of Dad, and he helped us throughout the whole time there with their visits. They weren’t afraid to visit us on Havlíček Street. One thing was that they’d bring us a packet of food, or Mrs Fierzová would make me a small doll out of rags, and I even got a little suitcase with clothes for the doll. I took it with me to Terezín. I loved it so much, plus it was very small, made of rags, and light. Unfortunately, I didn’t bring it back with me from Terezín. Those were brave people, who risked a lot, but helped all the same. I met with Přemysl Pitter again later on, mainly because after the war, when Terezín was closed up and there was the big epidemic there, Přemysl Pitter managed to get the children out. I was also in the children’s transport organised by Přemysl Pitter, and I spent some time in his sanatorium, those were three country houses, and I was at Štiřín.”
Jana Urbanová, née Klačerová, was born on 10 November 1937 in Teplice into a mixed Czech-Jewish family. Her father MUDr. Josef Klačer (1904-1973) came from a Jewish family and had a doctor’s practice in Osek near Duchcov, where the family lived. When the Sudetes were annexed, the family left Osek and moved to Mníšek pod Brdy in autumn 1938, where her father continued his practice. Some two years later he was briefly arrested, and the whole family was forced to move to Prague. Her father started working in the Treuhandstelle department of the Jewish Community, before taking up employment at the Jewish hospital in Lublaňská Street, where he worked as a doctor. In November 1944 Josef Klačer and his seven-year-old daughter received a summons to a transport to Terezín; they left Prague on 11 February 1945. Fearing deportation, the witness’s mother and younger brother Ivan (1939) hid outside of Prague until the end of the war. In the Terezín ghetto young Jana starred in the role of Beruška (Ladybird) in the children’s play Broučci (Fireflies; according to the famous Czech book by Jan Karafiát), which was performed in Terezín during the propaganda-controlled visit of representatives of the Red Cross. Terezín was liberated in May 1945, but Josef Klačer stayed in the ghetto for several more months to help with the typhus epidemic. His daughter Jana was sent for a brief stay in Štiřín, where Přemysl Pitter established a sanatorium for children from concentration camps. In summer 1945 the Klačer family returned to Osek, where Josef Klačer worked as a doctor; he also took an active part in the local culture scene, he led Osek’s amateur theatre group for many years. Jana Urbanová graduated from the Faculty of Education in Pilsen and worked as a teacher. She later completed a correspondence course in directing at the Theatre Faculty of the Academy of Performing Arts in Prague, she was employed at the Regional Cultural Centre in Ústí nad Labem and later at the theatre in Teplice. In her free time she devoted herself to theatre, which was her lifelong hobby. She lived in Krupka near Teplice, where she led the local amateur theatre group. Jana Urbanová died on October 4th, 2023.
