“They brought Dad in, he was ill. They didn’t have the infirmary yet, the one that’s by the Jewish synagogue on the way to Hnědava. So I spoke with Dad, there was a hospital where the Germans lived, so I took Dad there for treatment. Dad lay there at the time. So he suffered through the whole occupation there. The way it was back then was that there was no medicine, so there was one Doctor Kubashovsky here, he lived next to the brewery, so we’d go to him for medicine.”
„Kostel zavřeli, v kostele udělali sklad, tak jsem chodila do souboru pravoslavného, bála jsem se křižovat po katolicky, a křižovala jsem se po pravoslavném, furt se ještě všichni báli, furt se nějaká borba držela, já jsem Vám říkala, když se otevřel kostel v 91 roce, tak všichni známí Poláci, bože kdy vy jste byli Polákama? Všichni byli do té doby Ukrajinci, jména si změnili, z Janky byla Nina, všechno bylo jinak, než když tu žili Poláci.“ –„Chodili také do té doby do pravoslavného kostela?“- „Já nevím, kam oni chodili, já jsem s nimi nebyla tak známá, ale potom povídám, kolik je tu najednou katolíků, kde se tu ti Poláci vzali? Nikdo nevěděl, že oni jsou Poláci. Báli se ještě, furt se ještě báli, ani teď nejsou uvěreni, že jim je tu dobře, teď taky myslí všelijak.“
„Přišli k nám dva Němci a postavili šnaps na stůl, maminka jim dala ‚zákusku‘, to už si nepamatuju, a my jsme byly v druhý seknici, ale musely jsme přejít přes tu, kde byli Němci. A ty Němci pili furt, tam švarvotali, švarvotali, a tatínek přišel a říkal: ‚Holky je třeba odsud odejít.‘ Nám bylo kolem šestnácti let. Tak my jsme běžely, já jsem běžela první, tak ty Němci seděli a oni po nás stříleli. Ještě ve dveřích dřevěných byla dírka, kulička, stihly jsme přeběhnout. Nedaleko žila Němka s Čechem svázaná, uměla německý jazyk, tak maminka šla k ní. Ona přišla a ty Němce vyvedla.“
„Tatínek povídá: ‚Kam já vás tam povezu?‘ On byl ještě nemocnej, pozval nás všechny tři děvčata, protože bratr bojoval, bratr byl v Čechách, a povídal: ,Vy jak chcete, jeďte.‘ A my jsme řekly: ,My bez Vás tatínku nepojedeme.‘ A tak jsme tu zůstali. A Nislav psal tatínkovi, aby nejel, že nás dají na německý majetky. Tatínek řekl: ‚Já na nějaký německý majetek nepojedu, já mám svůj majetek, já nikam nepojedu.‘ No nás spaslo, že tatínek dělal mašiny, jinak bychom byli na Sibiři. Když mašiny svezli, tak ten Kravčuk, ten předseda, povídá: ‚Co děláte, kdo nám bude mašiny opravovat?‘ Tak tatínek zůstal, dali mu lidi, dva pracovníky a jen ty mašiny opravovali.“
„ Když je stříleli, tak naši hoši sousedi je tam jezdili zakopávat, a ti hoši vyprávěli, byli z toho celí nemocní, že je přiváželi mašinou, je sakumpak sesvlékali, na holo se svlékali, jedno dítě mělo zamotanou nohu bintem, tak museli rozmotat, jestli tam nemá zlato nebo co. A vycházel ten jejich rabín a říkal, že to tak musí bejt, že to tak bůh zapsal. Tak lidi lehali a oni po nich stříleli a děti ani nezabíjeli, jenom tak projdou, projdou a zakopávají. Tam soused jezdil a povídal, nechce se to říkat, Němci je přiváželi, ale stříleli je Schutzmani, a ty predatěli Ukrajiny, který s Němcema šli, povídal Němci je nestříleli, stříleli je ty Schutzmani, ty ukrajinský policajti.“
“We didn’t go to Bohemia, because Dad was ill. Dad was still very sickly, so we didn’t go to Bohemia. Dad called us and said: ‘If you want to, you can go.’ We said: ‘Dad, we’re not going anywhere without you.’ So we stayed. But we didn’t lost out because of it, because we all married, we worked, we had jobs.”
Anna Strelkov, née Hofmanová, was born on 29 August 1925 in the ethnic-Czech village of Teremno in Volhynia, which was under Polish rule at the time. Both her parents were Czech. She attended nine years of primary school, and in 1936 (or 1937) she began studying at the Czech foundation school in Lutsk; her education ended when the Red Army occupied western Volhynia in 1939. Anna experienced both the Soviet and then the Nazi occupation of Volhynia, and because she was in risk of being assigned to forced labour, she took up employment with the German inhabitants of Lutsk. She hid from the returning front in 1944 in the village of Kopche, which became the place of a pitched battle between the Soviets and the Nazis. In 1947 she refused to remigrate to Czechoslovakia, due to her father’s illness. She trained as an accountant, completed a four-year school, and was employed as a bookkeeper at a construction firm. In time, she worked herself up to head accountant, and besides the construction firm, she also worked for a car factory, a textile plant, and at other places. She now (2015) lives in Lutsk in western Ukraine, and she is one of the oldest citizens of the city with Czech descent.
