The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Farida Sial فریده سیال (* 1998)

• born on 13. September 1998 in Haji refugee camp in Peshawar, Pakistan

• her mother tongue is Pashto, but she speaks excellent Persian (Dari)

• her father was an Afghan army officer who studied in Moscow and fought against both the Mujahedeens and the Taliban

• in 2003, after the fall of the first Taliban government, the family was allowed to return to Kabul

• in 2012/2013, the Taliban began to regain strength in the country at the expense of stability and security

• studied journalism at the University of Nangarhar (Jalalabad), the only girl out of 200 students

• completed her Master’s degree in International Relations at the prestigious private Kardan University in Kabul

• worked as a reporter for Radio Kilid and TOLOnews server

• nearly died twice in suicide attacks while working

• witnessed the Taliban takeover of Kabul on 15 August 2021

• while covering demonstrations by Afghan women against the exclusion of girls from education, once beaten by Taliban gunmen

• in August 2022, started working for Radio Azadi, the Afghan branch of Radio Free Europe/Radio Liberty, and has lived in Prague since

Pozor! Text v češtině následuje bezprostředně po anglickém!

Born in the squalor of a Pakistani refugee camp, she did not start school until she was eight, when her family was allowed to return to the Afghan capital Kabul after the fall of the first Taliban government. Already at school, she was not afraid to speak on behalf of her female classmates, which is why she eventually decided to study journalism. At the university in Nangarhar province, she was the only girl among two hundred students. She narrowly escaped death twice in suicide attacks while working as a reporter. She was in Kabul when the Taliban recaptured it on 15 August 2021. Then, while trying to report on demonstrations for women’s right to education, she was beaten. Since the summer of 2022, she has lived in Prague, where she works for Radio Azadi, the Afghan arm of Radio Free Europe/Radio Liberty. Her name is Farida Sial.

Childhood in a refugee camp

Farida Sial’s father was a high-ranking officer in the Afghan army. He studied in Moscow and had already fought against the mujahideen. It is therefore not surprising that he confronted the Taliban militants in 1995. He suffered serious injuries in heavy fighting in the most dangerous provinces of the country (Khost, Badakhshan, Helmand), was missing for a long time and was presumed dead by his family. His wife and four children first sought refuge in Nangarhar province, where the family originated. But conservative relatives there sided with the mujahideen and dismissed Farida’s father as a communist. The mother and her children therefore preferred to take refuge outside the country. It was in the Haji refugee camp in Peshawar, Pakistan, where Farida was born on 13 September 1995, the fifth child of seven. In a camp without a maternity ward, in the rain and wind.

A poor but carefree childhood in the camp. Swimming in the nearby river, camp school, which she refused to attend. UNHCR food aid. Cramped life in tents, no privacy, no toilet. Pets instead of toys. She knew nothing else. When, after the fall of the Taliban, their father announced that they would be moving back to Kabul, she danced with joy. The year was 2003. The way back was through beautiful countryside and mountains. In exile, she had no idea that her homeland held so many charms.

A schoolgirl in Kabul

Kabul was a safe city then. Her father regained his position in the army and was even allowed to return to his original apartment in the former government quarter of Darulaman. The apartment was ransacked, looted, the library destroyed. But they were home. Soon afterwards, presidential elections were held and Hamid Karzai won. “People were lining up, I told my mother I wanted to vote soon too. I thought it was nice,” Farida Sial recalls.

They returned to Kabul in the late autumn, and her father immediately enrolled her in prep school. At the beginning of the school year, which is in March in Afghanistan, Farida went straight into third grade. She stopped refusing school, instead she studied with enthusiasm. At that time, teachers did not make any distinction between girls and boys in school. The relative calm lasted until 2012. That was when the Taliban began to gain strength again, suicide attacks multiplied and explosions occurred.

Already as a girl, Farida discovered in herself the ability and urge to stand up for her rights. “In school, many of my girl-classmates were older than me, they started late because of the Taliban. But they were afraid, so I often spoke up for them. In front of the whole class! And then I started writing down their stories. And I asked why the Taliban oppressed women and why society forced them to marry so early. I also started studying Islam and what it says about women,” says Fraida, who decided to study journalism because of her questions. Her father discouraged her from it at first, though, because he knew it would be both a difficult and dangerous occupation for her as a woman. But in the end, he supported her.

Nangarhar University: one in two hundred

Because she wanted to study in her native Pashto, she decided to study at Nangarhar University in Jalalabad, the province where her family was from. The society there was very conservative. “I was the only girl among two hundred students, ” Farida says of her journalism studies. Because the province was not entirely safe due to occasional attacks by Islamic State militants, students lived in a heavily guarded university campus. Islamists plastered the town with posters saying women were forbidden to study, and threats were frequent. Farida preferred not to leave the campus in the evening or early morning. 

While in Kabul some women wore even trousers, in Nangarhar Farida was not allowed to go out without a hijab and a black headscarf. But during her four years of study, she gradually began to change this, to revolt. First she started wearing a pink headscarf instead of a black one, then a red one, and then even a white one. And she started speaking on behalf of women at school conferences.

I am who I am 

“We had a committee on women’s issues, but the women were represented by men,” Farida Sial recalls. “It was difficult. When a woman spoke up, she was immediately labelled: You’re a bad woman, a bad Pashtun, you’ll never get married! But I said no. We have to represent ourselves. When I first went there, I still covered my face, but then I refused. Just look at my hair, look at my face. I may not be beautiful, but I am who I am.”

Arguments with teachers and classmates ensued. They all expected her to study with them just to choose one of them as her husband. “But I didn’t go to university to get married. I went there to make a difference.” With the help of American donors, she set up a small peace centre in Jalalabad and then spoke at universities in Afghanistan, as well as other countries in the region, as its representative.

A photograph for TV

After four years, Farida returned to Kabul. At the private Kardan University, she continued her master’s studies in the evenings, this time in international relations. By 2018, shootings, explosions and suicide attacks were the order of the day. They prayed that their father and older brothers would always come home alive in the evening - he worked for NATO and they worked in international organisations. Even Farida did not dare to go to school alone. “The driver always drove me there and back, and my dad would wait for me at the door in the evening.”

The security was gone, there was stealing and mugging on the streets. “The Taliban were doing suicide attacks everywhere, even in universities. They shot a lot of students in Kabul University, they were also in Kardan University. My father wanted me to stop school for a few months. But then I’d lose my classes and I’d have no way to catch up. I had invested large sums of money in my studies, so I kept going to university. But I had a picture taken of me looking beautiful and told my sister to put it on TV in case I was killed. So that I would look beautiful there.”

A reporter among killers and suicides

But during the day, Farida worked. First in her native Pashto for Radio Kilid, then in Persian for the news portal TOLOnews. Despite expectations, she didn’t want to be an editor working from the safety and quiet of the newsroom; she wanted to go into the field as an investigative reporter. She wrote mainly about politics, but also about women and social issues. She considers her most important work to be a comprehensive report on Afghan guest workers returning from Iran with drug addictions brought on by their employers there. 

But her work was very dangerous. She recalls a suicide attack in the Shash Darak area, where the headquarters of Radio Azadi was located. “Six journalists lost their lives there,” she recalls of the blast. “My cameraman and I survived only by chance because we arrived late due to traffic. It was a live attack. The journalists were on the air, then the bomb blasted and everything went dark.”

In 2021, a Taliban fighter blew up a military hospital. “I was very close, waiting in the car for the driver. When I got back to the newsroom, everyone thought I must be gone.”

The return of the Taliban

On 15 August 2021, Farida was sitting in the newsroom after a staff meeting when word began to spread that the Taliban were at the gates of the city. In text messages, her brother used cricket terminology to inform her how the Islamists were advancing and the government was losing the city. When she and her driver set off in the car to go home, bearded Talibs in turbans were shooting in the streets. The roads were blocked and she had to walk, arriving home very late. There, she saw on the news that gunmen had seized the presidential palace and President Ashraf Ghani had fled. “It was the end of democracy, rights and hopes. A return to 1995,” says Farida Sial today.

Masses of people fled to the airport to be evacuated. Her father, as a NATO employee, was allowed to leave on their planes, but on his own. He decided to stay with his family. For twenty days they tried to get on one of the evacuation planes, but the crowds and father’s old age prevented them. He eventually had to go into hiding, then his friends got him a new passport, which he used to travel to exile in Pakistan.

Farida stayed in Kabul, trying to continue her journalistic work, though mostly no longer as a reporter. She went to conferences, wrote about the women’s issue, especially about the fact that the Taliban, despite their promises, banned girls from sixth grade onwards from attending school. “Women are protesting against this, and asking: why are you doing this? Women have the right to be educated. But the terrible thing about these protests is that the Taliban are shooting and beating them,” says Farida Sial. “At one protest I was at, there were more journalists than protesters. We wanted to record them being beaten, but they beat us too. They took us into custody and forbade us to report on the protests.

Radio Azadi

Farida Sial felt she needed a change. She found a job with a Swedish humanitarian organisation, but it was soon after banned. She applied for a humanitarian visa to the US, but it took too long to process. Eventually she applied for a job at Radio Azadi, the Afghan branch of Radio Free Europe/Radio Liberty. It was a difficult decision - she stayed with her job, but not in her country. She left for Prague with a heavy heart, afraid of endangering her family with her work. But they always supported her in everything, for which she is grateful. Her father even returned for her secretly in a car to Kabul and drove her all the way to Islamabad, Pakistan. She could no longer travel alone in Afghanistan without a male escort.

Since 1 August 2022, she has been living in Prague and working at Radio Azadi. Her main topic is the status of women in Afghan society. She runs a hotline where women there can confide in her, and she tells their stories. She has a special podcast about girls who have been denied education in both Pashto and Farsi. “Being a woman in Afghanistan today is like a crime,” says Farida Sial. “The whole world should help these women. They are very brave.”

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Narodila se v bídě pákistánského uprchlického tábora, do školy začala chodit až v osmi letech, kdy se po pádu první vlády Tálibánu směla její rodina vrátit do afghánské metropole Kábulu. Už ve škole se nebála mluvit jménem svých spolužaček, i proto se nakonec rozhodla pro studium žurnalistiky. Na univerzitě v provincii Nangarhár byla mezi dvěma stovkami studentů jedinou dívkou. Při práci reportérky dvakrát jen těsně unikla smrti při sebevražedném útoku. Byla v Kábulu, když ho 15. srpna 2021 Tálibán dobyl zpět. Když se pak snažila reportovat o demonstracích za právo žen na vzdělání, byla zbita. Od léta 2022 žije v Praze, kde pracuje pro Rádio Azadi – afghánskou odnož Rádia Svobodná Evropa / Rádio Svoboda. Jmenuje se Farida Sial.

Dětství v uprchlickém táboře

Otec Faridy Sial býval vysoce postaveným důstojníkem afghánské armády. Studoval v Moskvě, bojoval už proti mudžahedínům. Není proto divu, že se v roce 1995 postavil radikálům z hnutí Tálibán. V těžkých bojích v nejnebezpečnějších provinciích země (Khost, Badakhshan, Helmand) utrpěl těžká zranění, dlouho byl nezvěstný a rodina ho považovala za mrtvého. Jeho žena se čtyřmi dětmi nejprve hledala útočiště v provincii Nangarhár, odkud rodina pochází. Tamní konzervativní příbuzní ale drželi palce mudžahedínům a Faridina otce odmítali jako komunistu. Matka s dětmi proto raději našla útočiště za hranicemi země. V uprchlickém táboře Haji Camp v pákistánském Péšávaru přišla 13. září 1995 na svět Farida, jako v pořadí páté dítě z celkových sedmi. V táboře bez porodnice, za deště a větru.

Chudé, ale bezstarostné dětství v táboře. Koupání v blízké říčce, táborová škola, do níž odmítala chodit. Potravinová pomoc UNHCR. Stísněný život ve stanech, žádné soukromí, žádný záchod. Zvířecí mazlíčci místo hraček. Nic jiného neznala. Když jim po pádu Tálibánu otec oznámil, že se budou stěhovat zpět do Kábulu, tancovala radostí. Psal se rok 2003. Cesta zpět vedla přes krásnou krajinu a hory. V exilu netušila, že její vlast skýtá tolik půvabů.

Školačka v Kábulu

Kábul byl tehdy bezpečné město. Otec získal zpět své místo v armádě, směli se dokonce vrátit do svého původního bytu v někdejší vládní čtvrti Darulaman. Byt byl vybydlený, vykradený, knihovna zničená. Ale byli doma. Brzy poté proběhly prezidentské volby, ve kterých zvítězil Hámid Karzaj. „Lidé se stavěli do front. Říkala jsem mámě, že bych brzy také chtěla volit, přišlo mi to pěkné,“ vzpomíná Farida Sial.

Do Kábulu se vraceli na sklonku podzimu, otec ji hned přihlásil do školní přípravky. Začátkem školního roku, který je v Afghánistánu v březnu, nastoupila Farida rovnou do třetí třídy. Školu přestala odmítat, naopak studovala s nadšením. Učitelé tehdy žádné rozdíly mezi dívkami a chlapci ve škole nedělali. Relativní klid trval až do roku 2012. Tehdy začínal Tálibán opět nabývat na síle, množily se sebevražedné útoky, docházelo k výbuchům.

Farida v sobě už jako dívka objevila schopnost a nutkání stát si za svými právy. „Ve škole byla řada spolužaček starších než já, začaly pozdě kvůli Tálibánu. Bály se ale, tak jsem často mluvila za ně. Před celou třídou! A potom jsem začala jejich příběhy sepisovat. A ptala jsem se, proč Tálibán utlačuje ženy a proč je společnost nutí vdávat se tak brzo. Také jsem začala studovat islám a co říká o ženách,“ vypráví Farida, která se kvůli svým otázkám rozhodla pro studium žurnalistiky. Otec ji od něj sice nejprve odrazoval, protože věděl, že to pro ni jako ženu bude těžké i nebezpečné zaměstnání, nakonec ji ale podpořil. 

Nangarhar University: Jedna jediná ze dvou stovek

Protože chtěla studovat ve své rodné paštštině, rozhodla se pro studia na Nangarhárské univerzitě v Džalálábádu, tedy v provincii, odkud pocházela její rodina. Společnost tam byla velice konzervativní. „Mezi dvěma sty studenty jsem byla jediná dívka,“ vzpomíná Farida na studia žurnalistiky. Protože v provincii nebylo úplně bezpečno kvůli občasným útokům bojůvek Islámského státu, žili studenti v přísně střeženém univerzitním kampusu. Islamisté město polepovali plakáty o tom, že ženám je zapovězeno studovat, časté byly i výhrůžky. Farida raději kampus ani večer ani brzo ráno neopouštěla. 

Zatímco v Kábulu tehdy ženy nosily třeba i kalhoty, v Nangarháru nesměla Farida vycházet bez hidžábu a černého šátku. Během čtyřletého studia to ale postupně začala měnit, revoltovat. Nejprve začala místo černého šátku nosit růžový, potom červený a pak dokonce bílý. A začala jménem žen mluvit na školních konferencích. 

Jsem taková, jaká jsem

„Měli jsme tam výbor pro otázky žen, ale ženy tam zastupovali samí muži,” vzpomíná Farida Sial. “Bylo to těžké. Když žena promluvila, hned ji onálepkovali: Jsi špatná žena, špatná Paštunka, nikdy se nevdáš! Ale já řekla: ‘Ne, musíme se reprezentovat samy.’ Když jsem tam šla poprvé, ještě jsem si zakryla obličej, ale pak jsem to odmítala. Jen se podívejte na moje vlasy, na můj obličej – nejsem možná krásná, ale jsem taková, jaká jsem.“

Následovaly spory s učiteli i se spolužáky. Všichni očekávali, že s nimi studuje jen proto, aby si jednoho z nich vybrala za manžela. „Ale já nešla na univerzitu proto, abych se vdala. Šla jsem tam, abych něco změnila.“ S pomocí amerických donorů zřídila v Džalálábádu malé mírové centrum a jako jeho představitelka pak vystupovala na univerzitách v Afghánistánu, ale i dalších zemích regionu.

Fotka do televize

Po čtyřech letech se Farida vrátila do Kábulu. Na soukromé Kardanské univerzitě pokračovala večerně v magisterském studiu, tentokrát v oboru mezinárodních vztahů. V roce 2018 už střelba, výbuchy a sebevražedné útoky byly na denním pořádku. Modlili se, aby se otec a starší bratři vrátili vždycky večer domů živí – on pracoval pro NATO a oni v mezinárodních organizacích. Ani Farida se neodvažovala jezdit do školy sama. „Řidič mě vždycky odvezl tam a zpátky, táta na mě večer čekal u dveří.“

Bezpečnost byla ta tam, na ulicích se kradlo a přepadalo. „Tálibán dělal sebevražedné útoky všude, i na univerzitách. V Kábulské univerzitě postříleli spoustu studentů, byli i v Kardanské univerzitě. Otec chtěl, abych školu na pár měsíců přerušila. Ale to bych přišla o přednášky a neměla bych je jak dohnat. Investovala jsem do studia velké sumy peněz, tak jsem dál jezdila na univerzitu. Nechala jsem si ale udělat fotku, na které jsem vypadala krásně, a řekla sestře, aby ji dala do televize, kdyby mě zabili. Abych tam vypadala krásně.“

Reportérkou mezi vrahy a sebevrahy

Přes den ale Farida pracovala. Nejprve ve své rodné paštštině pro Rádio Killid, potom v perštině pro zpravodajský portál TOLOnews. Navzdory očekávání nechtěla být editorkou pracující z bezpečí a klidu redakce, chtěla do terénu jako investigativní reportérka. Psala hlavně o politice, ale i ženách a sociálních problémech. Za svoji nejdůležitější práci považuje obsáhlou reportáž o afghánských gastarbeiterech, kteří se vraceli z Íránu s drogovou závislostí, k níž je přivedli tamní zaměstnavatelé. 

Její práce byla ale velice nebezpečná. Vzpomíná na sebevražedný útok v oblasti Shash Darak, kde se nacházelo i sídlo Rádia Azadi. „Přišlo tam o život šest novinářů,“ vzpomíná na výbuch. „Já a můj kameraman jsme přežili jen náhodou, protože jsme kvůli dopravní zácpě přijeli se zpožděním. Byl to útok v přímém přenosu. Novináři byli ve vysílání, potom bouchla bomba a všechno se ponořilo do temnoty.“

V roce 2021 vyhodil jeden z bojovníků Tálibánu do vzduchu vojenskou nemocnici. „Byla jsem velmi blízko, čekala jsem v autě na řidiče. Když jsem se vrátila do redakce, všichni si mysleli, že už musí být po mně.“ 

Návrat Tálibánu

Dne 15. srpna 2021 seděla Farida v redakci po poradě, když se začalo proslýchat, že Tálibán je u bran města. Bratr ji v smskách pomocí kriketové terminologie informoval, jak islamisté postupují a vláda město ztrácí. Když vyrazila s řidičem autem domů, na ulicích vousatí Tálibánci v turbanech stříleli. Ulice byly neprůjezdné, musela pěšky, domů dorazila až pozdě. Tam ve zprávách viděla, jak ozbrojenci obsadili prezidentský palác a prezident Ašraf Ghaní uprchl. „Byl to konec demokracie, práv a nadějí. Návrat k roku 1995,“ hodnotí to dnes Farida Sial.

Masy lidí utíkaly na letiště, chtěly se nechat evakuovat. Otec jako zaměstnanec NATO směl odletět jejich letadly, ale sám. Rozhodl se zůstat s rodinou. 20 dní se snažili dostat na některé z evakuačních letadel, bránily jim v tom ale davy a otcovo stáří. Ten se nakonec musel skrývat, potom mu přátelé obstarali nový pas, na který vycestoval do pákistánského exilu.

Farida zůstala v Kábulu, pokoušela se pokračovat v novinařině, i když většinou už ne jako reportérka. Jezdila na konference, psala o ženské otázce, hlavně o tom, že Tálibánci navzdory svým slibům zakázali dívkám od šesté třídy navštěvovat školy. „Ženy proti tomu protestují a ptají se: ‘Proč to děláte?’ Ženy mají právo se vzdělávat. Ale to strašné, co se na těch protestech děje, je, že Tálibán do nich střílí a bije je,“ vypráví Farida Sial. „Na jednom protestu jsem byla, bylo tam víc novinářů než protestujících. Chtěli jsme natáčet, jak je bijí, ale zbili nás také. Odvedli nás do vazby a zakázali nám o protestech reportovat.“

Rádio Azadi

Farida Sial cítila, že potřebuje změnu. Našla si práci u švédské humanitární organizace, tu ale brzy poté zakázali. Zažádala si o humanitární víza do USA, ale vyřízení trvalo příliš dlouho. Nakonec se přihlásila o práci v Rádiu Azadi, afghánské odnoži Rádia Svobodná Evropa / Rádia Svoboda. Bylo to těžké rozhodnutí – zůstala u své práce, ale ne ve své zemi. Do Prahy odjížděla s těžkým srdcem, bála se, aby svou činností neohrozila rodinu. Ta ji ale vždy ve všem podpořila, za což je vděčná. Otec se pro ni do Kábulu dokonce vrátil tajně autem a odvezl ji až do pákistánského Islámábádu. Sama, bez doprovodu muže, by totiž už v Afghánistánu cestovat nemohla.

Od 1. srpna 2022 žije v Praze a pracuje v Rádiu Azadi. Jejím výsostným tématem je postavení žen v afghánské společnosti. Vede linku, na které se jí tamní ženy mohou svěřovat, jejich příběhy pak vypráví. Má speciální podcast o dívkách, kterým bylo odepřeno vzdělání v paštštině i perštině. „Být dnes ženou v Afghánistánu je jako za trest,“ říká Farida Sial. „Celý svět by měl těmto ženám pomoci. Jsou velice statečné.“