Jiří Prokop

* 1946  

  • „On měl prostě dvojitej návlek jehly, čili tam měl osm nití, takže on to jenom prohodil, jednou zatočil a ukousl nit. Takže to bylo skutečně jedna, dvě, a na tři už ukusoval nit. A vykládal právě, když se dostal na vojnu, to bylo ještě teda za První republiky, on právě narukoval nějak myslím v roce třicet šest nebo třicet sedm. A. Teďka první týden na vojně on se dostal na vojnu v Brně na letišti do Slatiny. No a chodil tam nějakej kapitán. ,Utrhl se mně knoflík!´ A tak dál. Tak on říká: ,Já vám to přišiju, můžete počítat do tří.´ No tak říká: ,Dvě, to už jsem ukusoval nit!´ Jo, chlubil se vždycky, a. On říká: ,Hrome, to byla rychlost! Zítra se budete hlásit u mě.´ No tak on si ho vzal jako k sobě, on mu tam, prostě staral se o domácnost, měl tam nějakej byt v Brně a tak dál. A měl tam dokonce bar, tam měl kořalky říkal: ,Podívej, štamprli si můžeš dál, ale ten, co byl před tebou, já jsem ho vyhodil, poněvač on se opíjel a tak dál.´ No a tak tatínek vlastně, měl tam šicí stroj, takže on si tam dělal věci, který potřeboval, poněvač dědeček měl nějakou firmu. Takže vlastně tu vojnu měl takhle dobrou, že to prožil. Díky tomu, no."

  • „Ten malej kluk už to cítil, jo, on ještě neměl dva roky ten Lumír, ten řval celou cestu. Světlomet tam běhal. Tak vždycky, to bylo jak ve filmu, my jsme se rozběhli, zalehli, přiletěl světlomet, zase dál. Dostali jsme se k drátům, byl klid, no já jsem říkal: ,No to bude pohoda.´ Teď Sára byla v pátým měsíci, tak já jsem musel vystříhat velkou díru tam. No a teď jsme přešli ty dráty, asi pět metrů, tam byl takovej dolík, říkám: ,Musíme počkat, co se bude dít, chvilku.´ No a už jsme viděli, jak prostě blikají dvě baterky, jak běží dva vojáci a dva psi tam byli v momentě u nás. Tak. Bylo ticho jako. Oni se přiblížili. Já jsem se zvedl a říkám: ,Prosím vás, nestřílejte, jsou tady děti.´"

  • "Teď jsem tam přišel, tam byla fronta velká. Naštěstí já jsem v té době jako vždycky v zimě jsem měl pracovní kabát normálně vatovaný a tašku jsem nosil koženou tašku jako na nářadí, takže jsem vypadal vždycky spíš jako nějaký údržbř nebo tak. A tak jsem si nikoho nevšímal, šel jsem dopředu. Přijdu tam, tam byl prostě hlídač, vrátný. A von mě říká: ,Vždyť jste tady byli minulej tejden, ne?´Jako, todleto. A tak já jsem prostě si uvědomil, že se mi naskytla nějaká taková příležitost, že tam prostě dělali nějaký opravy, já říkám: ,No jo, ale u velvyslankyně možná jsme si tam zapomněli nějakej hasák nebo něco, já se tam jdu podívat jako.´ Tak on mě tam pustil. Teď já jsem se dostal, tam byla jedna místnost. Teď: ,Kam jdete?´Já jsem říkal: ,K velvyslankyni.´ Tam byla, jmenovala se Schirley tenkrát. A. Pak tam byla druhá místnost ještě. A teprve z té místnosti byla ta třetí místnost, a tam už oni jako něco vycítili, že to není v pořádku se mnou nebo tak. A tak jsem se tam s nimi dohadoval, a ta Shirley to slyšela a vyšla ven. A já jsem měl štěstí, že jsem se k ní dostal. No a teď jsem jí tovylíčil, tu situaci celou. Je tady rodina kubánská, mají příbuzný na Floridě, potřebujou se tam nějak dostat. No ona říkala: ,No. Kdybyste se dostali sem ke mně, tak já už bych to prostě mohla zprostředkovat. Ale přes ty tři pokoje těch estébáků se nedostanete."

  • Full recordings
  • 1

    25.08.2020

    (audio)
    duration: 01:57:57
    media recorded in project Příběhy regionu - STM REG ED
Full recordings are available only for logged users.

Jiří Prokop v roce 1991, v rukou dopis psaný v hebrejštině, foceno ve Šmeralových závodech
Jiří Prokop v roce 1991, v rukou dopis psaný v hebrejštině, foceno ve Šmeralových závodech
photo: Archiv pamětníka