The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Plachta (* 1941)

• he was born on 7 July 1941 in Semily

• in 1942 his father was arrested by the Gestapo, released in 1945

• graduated from the eleven-year school in Semily in 1958

• graduated from the Higher Vocational School of Education, majoring in geography and biology

• continued his studies at the Faculty of Science of Charles University

• in 1968 he joined the Semily - Podmoklice Primary School as a teacher

• spoke at the first meeting of the Youth Club in Semily, delivered a critical speech about unfairly punished students and teachers

• for the choir he rewrote the lyrics of a Russian song, putting an anti-occupation subtext into the words

• after the party checks after 1968 he was transferred to a special school in Lomnice nad Popelkou for 17 years

• in 1989 he joined the District Educational and Psychological Counselling Centre in Semily

• since 1990 director of the Grammar School of Ivan Olbracht Semily

• organized many conferences on important personalities connected with the town of Semily

• served as chairman of the Club of Natives and Friends of Semily, consistently published and influenced students and residents of Semily with his activities

• he lived in Semily even at the time of the recording of 2025

Tiše šumí lesy s temným obzorem,

šlehni, kouzelníku, proutkem čarovným.

Mámo, mámo, mámo! Já chci být svobodným!

Poetická slova zazněla 14. února 1969 v malém sále kina v Semilech. Sešli se tu všichni, kdo v krajské buňce Komunistické strany Československa (KSČ) něco znamenali. Soudruzi a soudružky slavili Den Sovětské armády a námořních sil. „Den družby“ navštívil také velitel sovětské posádky v Turnově a další zástupci Sovětské armády. 

Na správné komunistické sešlosti nemohla chybět kulturní vložka, o kterou se postaral semilský dětský sbor Jizerka. Zazněla původně ruská píseň Uralskaja rjabinuška. Malý sólista Miloš Pavlů zazpíval tklivě známou ruskou melodii, avšak s českými slovy, která měla jasný protiokupační podtext. Sovětští vojáci nadšeně tleskali, ale čeští komunisté měli z vystoupení pochopitelně malou radost. Autorem české verze textu byl Miloš Plachta, který byl za svůj tehdejší „rebelský” počin náležitě potrestán.

Otce zavřelo gestapo, v hrozných podmínkách budoval lanovky v Alpách

Miloš Plachta se narodil 7. července 1941 v Semilech. Maminka byla učitelka, otec vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Útlé dětství prožil malý Miloš zejména v přítomnosti maminky, protože otce zatklo v lednu 1942 gestapo, pravděpodobně za odbojovou činnost. Otec byl umístěn v káznicích mimo Protektorát Čechy a Morava, v Bernau a Zell am See, kde v hrozných podmínkách budovali s ostatními vězni lanovky v Alpách. Přesné důvody otcova zatčení pamětník nezná, otec zemřel brzy, v 59 letech.

S matkou chodili často do kostela, pamětník také ministroval. „Maminka mne nechávala fotit u pana Hilgara v Semilech a fotografie posílala otci do vězení. Nosil jsem v té době módní námořnický obleček, nechala mi narůst dlouhé vlasy, takže jsem vypadal jako dívka,“ vzpomíná na dětství s úsměvem. Zřetelně si vybavuje také osvobození Semil Rudou armádou. „Vojáci se váleli po zemi, myslel jsem, že jsou mrtví, ale byli spíše opilí. Nosili mne na zádech a dávali nám čokoládu,“ dodává pamětník. Když se bombardovaly Drážďany v roce 1945, v Podkrkonoší probíhaly kobercové nálety. Miloš Plachta si vybavuje, že se chodili často schovávat do sklepa. 

Na Tři krále šli koledovat, na ONV byli zděšeni 

Otec se vrátil v roce 1945. Stejně jako mnozí jiní i on byl zpočátku nadšený komunistickou ideologií, vstoupil do strany a stal se vedoucím úředníkem na okresním národním výboru (ONV). Rodina se přestěhovala do hejtmanské vily. Pamětníkovi se zde narodila sestra a bratr. Sestra bohužel zemřela jako velmi malá. Ve vile bydleli spolu s oběma babičkami a otcovou sestrou Ludmilou, která byla řádová sestra a v době rušení klášterů komunistickou stranou neměla kdy bydlet. Byli velká a soudržná rodina. 

Miloši Plachtovi vyvstávají z té doby z paměti střípky zážitků, kdy se šli s otcem podívat na trosky letadla u Lomnice nad Popelkou nebo když vedli na popravu kolaboranta Emila Zajíčka. „Šibenice stála na malém nádvoří zámku v Semilech a lidé se tam ani nevešli,“ vypráví. Z této doby si vybavuje ještě jednu situaci. „Nebyl jsem dostatečně poučen o odluce režimu od církve a šli jsme s kamarády na Tři krále koledovat. Byl jsem Melichar. Soudruzi na ONV z nás byli zděšeni, taková malá hezká provokace to byla,“ vzpomíná pamětník. Rozpolcenost doby si vybavuje také při vzpomínkách na hodiny náboženství. „Katechetu jsme zdravili ‘Pochválen buď Ježíš Kristus’. V ostatních hodinách samozřejmě ‘Čest práci, soudruhu učiteli’.“ 
V hejtmanské vile bydleli do roku 1952, pak se celá rodina přestěhovala do většího bytu. Otec, byť právník, se v té době vyučil navíc svářečem, protože komunistická strana razila teorii „inteligence do výroby“. 

Míšo, nikdy jim nevlez do chřtánu, není odtud návratu

V roce 1953 došlo k velké školské reformě a ze semilského gymnázia se stala jedenáctiletá střední škola. Miloš Plachta ji absolvoval v roce 1958. Někteří vyučující jim ale dokázali i tuto složitou dobu udělat hezkou. „Náš angličtinář Josef Vízner se anglicky naučil za války, posloucháním Londýna přes rozhlas,“ vzpomíná pamětník. Učil je také Vladimír Daníček, spoluautor nových pravidel českého pravopisu, který měl později velké potíže s komunistickou stranou, protože byl věřící a chodil do kostela. 

S učením, zejména s matematikou, pamětníkovi občas pomáhal otec, který byl velmi vzdělaný – uměl plynně německy, francouzsky a ovládal také latinu. Otce měl Miloš Plachta rád a pro jeho vstup do KSČ měl jisté pochopení. „Po roce 1945 vstupovali lidé do strany houfně, cítili po mnichovské dohodě zradu ze strany Západu,“ glosuje. Ačkoliv byl pamětníkův otec členem KSČ, iluze zřejmě neměl. „‚Míšo, nikdy jim nevlez do chřtánu, není cesty zpět,‘ varoval mne,“ vzpomíná pamětník.

Miloš Plachta měl ke komunistické straně vždy kritický postoj. Vnímal nesvobodu, velmi razantně odsuzoval vyhazování vynikajících studentů, ale i pedagogů ze škol jen proto, že byli potomky podnikatelů nebo úspěšných sedláků. „Byla to krutá doba. Učili jsme se hlouposti. Vyškrtávaly se pasáže z knih. V kostele se šeptalo o zázraku v Čihošti a páteru Toufarovi, který pak byl stranou umučen, zavražděn. Řešil se proces se Slánským, Miladou Horákovou, poslouchali jsme z rozhlasu hřímajícího prokurátora Urválka, to bylo děsné,“ vzpomíná Miloš Plachta. Jeho názor na komunistickou stranu se tímto jednoznačně zformoval.

Klub mladých v Semilech

Po maturitě v roce 1958 nastoupil Miloš Plachta nejdříve na Vysokou školu zemědělskou, kterou musel opustit kvůli silné alergii na pyl. Následovalo studium biologie a zeměpisu na Vyšší pedagogické škole v Praze a poté studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Studentský život si užil. „V době rozvolňování vycházely skvělé knihy, četli jsme Literární noviny, pak z toho byly Literární listy. Vycházely skvělé fejetony, četl se Kohout, Kundera, Havel a mnozí další.

V roce 1968 začal Miloš Plachta učit na Základní škole v Semilech – Podmoklicích. Atmosféra ve společnosti naznačovala naději na blížící se změnu politického systému. V Semilech vznikla „rebelská“ organizace kritická k vládnoucí straně s názvem Klub mladých, který vedl Karel Hádek. „Tento výřečný hoch k sobě svými až exhibicionistickými vystoupeními strhával davy zejména mladých lidí, jeho otec byl přitom velký komunista,“ vzpomíná pamětník. 

V dubnu 1968 proběhl první mítink Klubu mladých, organizovaný Československým svazem mládeže. Na tomto mítinku měl proslov i Miloš Plachta. „Hovořil jsem o diskriminaci některých studentů, o třídních nepřátelích, o spolužácích, kteří nemohli studia dokončit. Hovořil jsem o tom, že nikdo není vyvolený, aby měl právo zasahovat do osudů jiných takovým způsobem, jak se dělo,“ vzpomíná. Další mítinky na sebe nenechaly dlouho čekat „V sokolovně na mítinku vystoupil také Vašek Tomíčků, můj spolužák. Pronesl mnoho kontroverzních a kritických vět.“ Po návratu z mítinku byl napaden a musel pak emigrovat do Kanady. O proslovu Václava Tomíčka a dalším dění na semilských mítincích vznikl text Obrodný proces v Semilech Ludvíka Vaculíka. 

Pro pamětníkův život byl zásadní také v úvodu zmíněný „Den družby“, který proběhl až po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, zhruba měsíc po upálení Jana Palacha, 14. února 1969. Družili se místní nejvyšší představitelé KSČ se členy Sovětské armády usídlené v Turnově. V malém sále semilského kina bylo veselo a venku, před kinem, to vřelo. Demonstroval tam Klub mladých s Karlem Hádkem v čele. Sovětští vojáci nadšeně tleskali ruské písni s českým textem, ale soudruzi, kteří rebelii pochopili, se rozzlobili. Došlo k dramatickému střetu. „Karel Hádek byl vlečen po schodech. Ředitel semilského kina František Doubek křičel, aby Hádka zabili. Sovětští vojáci se demonstrantů paradoxně zastávali, vznikla tam absurdní situace obráceného střetu,“ vzpomíná pamětník na divokou akci, díky které se pak jeho život ubíral poněkud jiným směrem, než by si přál.

Prošel několika prověrkami a skončil ve zvláštní škole

V srpnu roku 1968, v době násilného vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, byl pamětníkův bratr shodou okolností s kamarádem ve Francii. „Všechny významné francouzské noviny psaly o tom, co se u nás děje, bratr se i přesto vrátil domů. Jeho kamarád ve Francii už zůstal,“ říká Miloš Plachta. Vzpomíná také na tanky, které viděl střílet na Benešově náměstí v Liberci. Zahynulo zde devět civilistů, ale pamětní deska tu být nesměla.

Po roce 1968 probíhaly prověrky, které pro Miloše Plachtu nedopadly nejlépe. Po svém výstupu na mítinku v Semilech byl již komunistickou stranou sledován a potýkal se s potížemi po celé období tzv. normalizace. „Na prověrkách se ptali, jestli souhlasíme se vstupem vojsk do Československa. Nikdy jsem se vstupem nesouhlasil a ani jsem neřekl, že jsem se pomýlil, jako někteří mí kolegové. S každým takovým pak bylo zatočeno,“ vzpomíná. Po první prověrce ho přeložili ze Semil do ZŠ Libštát. 

Po druhé prověrce, která proběhla na ONV a vzletně se nazývala „besídka s učiteli“, bylo na problematické pedagogy už deset posuzujících soudruhů. „Jedna kolegyně šla po prověrce zvracet do umyvadla. A mne přeložili do zvláštní školy v Lomnici nad Popelkou. Říkali, že tam nemohu nic pokazit,“ poznamenává trpce pamětník. Přebásněný text ruské písně „zapůsobil“ i podruhé.

Poslední prověrka proběhla v roce 1975. Pamětník předpokládal, že po ní nebude moci pracovat ani na zvláštní škole. Udělal si proto raději s předstihem kurz řízení nákladního auta. Prověrkou naštěstí prošel a mohl zůstat učit. Celkově setrval ve zvláštní škole 17 let.

Auto jim na hranicích rozebrali skoro na součástky

Miloš Plachta požádal se svou paní a s bratrem a jeho manželkou v roce 1980 o souhlas k cestě do Francie, kde měli přátele. Překvapivě získali výjezdní doložku a mohli tedy na tři týdny vycestovat a navštívit rodinného přítele André Packeta v oblasti nedaleko Dijonu. Po cestě navštívili Rakousko, Švýcarsko a fascinovaně sledovali život na Západě. Spali ve stanu, dokonce i v Paříži, protože neměli mnoho peněz. „Viděli jsme v Linci haldy pomerančů. Vyjeli jsme kabinovou lanovkou na Mont Blanc. Švagrová si místo jízdenky lanovkou koupila džíny ‚plesniváče‘,“ vzpomíná s úsměvem pamětník. 

Na zpáteční cestě dostali od jednoho francouzského přítele náboženské texty v angličtině a ve francouzštině. Měli je schované mezi módními časopisy Neckermann. Celníci zastavili jejich auto značky Wartburg a prakticky ho celé rozložili – včetně podlahy, čalounění, rozebrali tašky, hledali, jestli nevezou něco zakázaného, texty však naštěstí nenašli. 

Asi měsíc po návratu si pamětníka obsílkou pozvali na vyšetřovnu Státní bezpečnosti (StB). Zajímali se, jaká byla zahraniční cesta. Nabídli mu, jestli by nechtěl cestovat častěji a že by také mohl získat lepší zaměstnání výměnou za jisté informace pro StB. Miloš Plachta se jim ale vysmál. Dle svých slov jim řekl, že mu je jich líto, protože oni Paříž nikdy neuvidí. „Jeden z příslušníků mi plivl na kravatu,“ vzpomíná, jak se tím věc uzavřela.

Sen o práci na gymnáziu se mu splnil až po sametové revoluci

Miloš Plachta si celý život přál učit na gymnáziu. Podával si průběžně žádosti, ale byly pravidelně zamítány. Učil tedy dál v Lomnici nad Popelkou. „Mělo to i svá pozitiva. Díky práci na zvláštní škole jsem se dostal k oboru speciální pedagogika, který jsem si mohl dálkově doplnit,“ říká. Po převratu v roce 1989 nastoupil do Okresní pedagogicko-psychologické poradny v Semilech. K vysněnému zaměstnání se dostal už o rok později. Od roku 1990 působil jako ředitel Gymnázia Ivana Olbrachta v Semilech. Obdržel rehabilitační dekret, jako omluvu za prožitou nespravedlnost. 

Stal se také členem Občanského fóra v Semilech. „Byla to široká paleta lidí. Nesympatizoval jsem se všemi. Blíž mi bylo občanským hnutí kolem Petra Pitharta nebo Jiřího Dienstbiera. ODS Václava Klause mi nebyla sympatická. Když se nám podařilo vybudovat na gymnáziu v Semilech zbrusu novou kuchyň, byl jsem na tuto velkou investici nesmírně pyšný. Václav Klaus přijel na návštěvu Semil. Měla proběhnout diskuze se studenty gymnázia v aule. Syn Valtra Komárka Michal mu kladl otázky na tělo, které se mu nelíbily. Chtěl jsem, aby se na kuchyň šel podívat – kuchařky připravily uvítání s chlebem a solí, ale nešel. Byla to spíš arogance, byl to ctižádostivý pán,“ vzpomíná na porevoluční dobu pamětník. 

Během svého působení na gymnáziu měl konečně možnost vykonat mnoho dobrého pro studenty i své rodné město Semily. Škola se zaměřovala na učení jazyků, pomohl propojit gymnázium se sítí škol UNESCO. Kromě pedagogické činnosti organizoval množství zajímavých konferencí s mezinárodní účastí o významných osobnostech města Semily (Ivan Olbracht, Antal Stašek, Pavel Tigrid). S Pavlem Tigridem se měl možnost čtyřikrát osobně potkat, pohovořit. Miloš Plachta přinesl městu Semily zásadní význam. Je dlouholetým předsedou Klubu rodáků a přátel Semil, zastával místo městského kronikáře. I v době natáčení v roce 2025 stále aktivně publikoval v místních periodikách. Připomíná lidem kolem sebe, jak je důležité, aby mladí lidé byli o historii naší země poučeni. Aby neztratili paměť.