Stanislav Pitaš

“Tři roky zpátky, můj kamarád má stavební firmu a poprosil mě, jestli bych mu nešel dělat na bagr, že potřebuje píchnout. Říkám, proč ne, tak jdu. A jedu tím bagrem po Broumově a tam z kanálu kouká chlap, do půl těla. Říkám si, ten je mi nějakej povědomej. Zastavím, jdu blíž, a ten chlap zrovna vylezl z kanálu a když byl ode mě asi čtyři metry, říkám: ,Kapitán Adámek?’ On se zastavil v těch špinavejch montérkách. Teď na něj řvali v tý díře ty Cikáni. A on na mě chvíli koukal a nepoznal mě. Říká: ,A vy jste kdo?’ Já říkám: ,Disident Pitaš.’ A von prostě, jako aby…: ,To je doba, co?’ A já říkám: ,Dobrá, ne? Jak to, že pracujete? Už máte být v důchodu.’ On říká: ,Ty kurvy mě neuznaly nějaký roky.’ Že musí ještě dělat. Myslel jsem si, že bych mu řekl, pojďte jdeme na pivo. Mě by zajímalo, co vás vedlo k tomu, že jste byl tak plnej nenávisti, že prostě ani ten pohřeb mámy z toho kriminálu nedopadl, chvílema to bylo všechno na hovno… Ale pak si říkám, ty vole, já budu chodit s estébákem, platit mu pivo? Tohleto mě stačilo, když jsem ho viděl, jak ho peskují a šikanují ti Cikáni. Nechal jsem ho bejt.”

“Já říkám takhle: že disidenta ze mě udělal Kojzar, ten novinář bolševickej. My jsme chodili do hospody Rádio. Čtu tam noviny. Teď nevím přesně, jestli to byl ten článek Tučná výslužka z Holandska, kdy [Václav] Havel dostal cenu Erasma Rotterdamského, kterou za něj přebíral Honza Tříska, protože Havel se bál si pro tu cenu jet, aby ho nezbavili občanství. Nebo to byl ten článek Zaprodanci [Ztroskotanci a samozvanci, pozn. red.], ještě hůř, myslím, že taky od Kojzara. Prostě jsem tam četl o té ceně. Ale zároveň jsem taky poslouchal Hlas Ameriky a tam se o Havlovi mluvilo úplně jinak, než psal Kojzar. A protože jsem člověk zvídavý, všechno chci vidět a slyšet na vlastní uši… Před hospodou bylo opřené nějaké kolo, tak jsem to kolo vzal a jel jsem na kole na Hrádeček. Měl jsem štěstí, že jsem projel, že mě ti policajti nesebrali. Druhé štěstí bylo, že Havlovi byli doma. A třetí, že mě přijali. Stál jsem tam jako mánička, řekl jsem, že jsem ten a ten, měl jsem ty noviny pod paží, řekl jsem, že by mě zajímalo… žev tom mám zmatek a rád bych se v tom orientoval.”

“We were going to Prague for protest rallies on the Human Rights Day on December 10, or during the Palach’s Week. We were supposed to go there, and we thus met in one house in Česká Skalice, because we were to leave from there. The StB agents assaulted me there, and I lay on the floor and they forced me into the car and one of the StB men claimed that he had suffered harm because I had allegedly attacked him, and I was thus accused of attacking a public official, although I had two witnesses who testified that it had not been like this.”

“I thus declared I was joining a hunger-strike, at that time there was a so-called chain hunger-strike being held in Europe for political prisoners, and it was pretty well organized: you just filled in a form where you wrote from when until when you were going to fast, and you sent it somewhere, I no longer remember where, and it was a forty-eight hour hunger-strike. For example, I held it on the twentieth and the twenty-first, and then I received a paper which said that for instance some other person in Austria or in Czechoslovakia was doing the hunger-strike after me. When they arrested me here in Náchod, the hunger strike was in progress at that time, and I refused to sign the protocol and I declared that I was starting a hunger-strike for being falsely accused and that I refused to cooperate. They thus took me to the pre-trial detention facility in Hradec Králové, where they were allowed to keep me only for forty-eight hours, and then they released me and outside there were already other two StB agents waiting and they arrested me again and took me for interrogation and house search, and they prepared an indictment and that was it.”

“I felt that things would have taken a bad turn if I had stayed there. The last incident was this: we were going to a certain pub called Kotva, which is still open even today, and in the first hall there were members of the State Police sitting there, and we would be always passing by them into the second hall, and they thus knew about us perfectly. I went to the toilet, and one of the StB men came there as well, and since it was Friday, he asked me what we planned for the weekend, and I told him that we were going to Poland to help the Solidarity movement print posters. He laughed at it, because he thought that I was just kidding. But we really did drive from Trutnov to Wrocław on Saturday morning and we slept in some school building there, and we were printing pamphlets and posters and distributing them all over the city. They gave us many things, like pamphlets and badges with the sign Solidarność. And on Monday we went for a beer to that pub and the same StB man asked me: ‘So how was Poland?’ I said: ‘Yeah, it was fine,’ and I gave him one of the badges. He was really thrown off by it at that time.”