PhDr. Agáta Pilátová, roz. Csehilyová

* 1938  

  • “Of course I have a secondary impressions of how they (Russians –editor´s note) persecuted various people. For example Greek Catholic priests, when they banned their church in the Czechoslovakia same as they did in the Soviet Union. Terrible things happened there. Those who did not sign orthodoxy went straight to Siberia. My grandad was lucky enough to be only eighteen and died in a disciplined way. He would never sign orthodoxy neither! One or two of my relatives went to Siberia. They were elder people and simply could not survive. And the interned ones, who went to lagers first, which were established at the Trans Carpathian territory they mostly ended up in Donbas. I don’t want to say they were finished, and think many of them came back ten or fifteen years later. What was a paradox, that none of them was a soldier. The Soviets were pretending that they are soldiers captured and interned them to work. Donbas was bombed out, so it had to be built up again and they used them to do that.”

  • “And that I should be wiser. I said I cannot be of service. I was no Joan of Ark. I made up an excuse, which was obviously an excuse and they knew it too. I said I am a public person, a journalist and they knew it, and I was not capable of secret cooperation, that I will not and cannot do so... They were aware of the fact is was just an excuse. And then I got a letter. I had to go to the tiled house. Or was it in Bartolomějská street? No, it was the tiled house, they called me to Bartolomějská later as a vendetta.”

  • “I got to say that was one of the most anxious moments of my childhood. When the Russians came, they had their lists and arrested people accordingly. And immediately, right on the first day! They arrested the top politicians, who engaged in politics during the first republic and in war times. Four of them got executed, for example Andrej Bródy, who was later rehabilitated at the beginning of 1990s. Further (Štefan – editor´s note) Fencik, who was one of my distant relatives. Apart from that they arrested also other people and tried to liquidate Ruthenian intelligence same as they did in the Baltic republics. They had their strange way to do so; they called them to a common gathering altogether, the teachers, layers, and people of intelligence many of whom studied in the Czech republic. Amongst them was also my father, who was forced to march on foot to Uzhgorod, with a large group of people. And I obviously don’t remember that, I heard only the storytelling. I just remember my father washing and dressing up in the morning, telling us: ‚I am leaving and don’t know, if I ever come back!‛”

  • „My jsme přijeli s brněnským pěveckým sborem Kantiléna do maďarské Nieregyházy, konal se večer, bylo tam vedení souboru, sbormistr Ivo Sedláček, a já jako člověk doprovázející z ústavu. Byl tam mladý maďarský ředitel družební školy a předseda městského úřadu, povstali a řekli , že by nás chtěli uvítat, byli tam i starší děti ze souboru, a Maďaři řekli, že by se rádi omluvili za okupaci v roce 1968. To byl zážitek. Já jsem věděla, že Maďaři jsou jinde a že v roce 1988 je v Maďarsku komunismus jiný než u nás. To byl okamžik. Měla jsem to překládat, tlumočnici bylo ten večer špatně. Nejdřív jsem se nadechla a nemohla jsem mluvit, tekly mi slzy. Říkala jsem, musím polknout a pak jsem to celé přeložila, Byl tam nějaký soudruh z Brna a překvapeně na mě hleděl. Ale pak řekl - Já jsem rád, že jste to přeložila doslova. Oni se nám opravdu omluvili. Předseda městského úřadu říkal, že jsou první svobodně zvolené zastupitelstvo. To byl hezký zážitek.“

  • „Můj kamarád právník, spíše kamarád mého muže, mi řekl, že nemusím na schůzky s StB chodit. Na třetí nebo čtvrté schůzce, jsem řekla jsem promiňte, došlo mi, o co vám jde, ale tohle já nemůžu. Neřekla jsem, že s nimi nechci nic mít. Řekla jsem, že nechci nic mít jinak. Řekli, jak myslíte, nevidíme se naposledy. Dostala jsem brzy předvolání do kachlíčkového baráku StB, kde mi řekli, že jako inteligentní žena jistě chápu, že bez lidí to dělat nemůžou, svou práci tím mysleli. A že si mysleli, že mně víc záleží na mých dětech, které budou chtít jistě studovat. Na schůzkách hodně hovořili o mé rodině, že by se manžel mohl vrátit do původní práce a já bych měla klid. Že děti budou studovat, když budou chtít. Řekla jsem - není možno, není možno a rozešli jsme se. Bylo to nepokryté vyhrožování. Opakovali - Bez lidí to dělat nemůžete a vy jste to nepochopila.“

  • „Média byla u nás relativně svobodná. Vědělo, se že Rusové jsou velmi nervózní a znepokojení, z toho, co se v roce 1968 v Československu děje. Ale nevěřila jsem, že přijdou. V létě 1968 jsem jela se synovcem do Maďarska, byl to čtrnáctiletý kluk, ať vidí Budapešť, je to zajímavé město. Měla jsem tam příbuzné. Seděli jsme večer u stolu a moji příbuzní, kteří nesli historickou zkušenost v sobě z roku 1956, říkali – Pozor, Rusové k vám přijdou. Já říkala – Nepřijdou, my to děláme líp než vy, my jsme nepustili ke slovu fašisty, nacionalisti. Oni říkali – Přijdou, dej pozor! Já zase – Nepřijdou. Celé večery jsme o tom mluvili, a kdo měl pravdu, oni samozřejmě. Byli to moji příbuzní, vrstevníci, jejich partneři, lidi s jinou zkušeností.“

  • „Konkrétně si pamatuju, že byl Měsíc československo-sovětského přátelství - akce, která trvala celý listopad. Byly různé sovětské filmy a knížky a směřovalo to k sovětské kultuře. Měsíc prostě československo-sovětského přátelství, to mluví samo za sebe. Já jsem jednou navštívila jeden učňák a na to nikdy nezapomenu, i když bylo víc problémových věcí. Mluvila jsem s jedním učitelem a s nějakým učněm mladým klukem. Oni říkali, že je na houby, když je všechno nařízené, teď je kampaň sovětské filmy a je to otrava, a my bychom měli ty věci dělat dobrovolně. Nebyla to žádná odvaha, bylo to bezzubé žádná odvaha a nic. Šéfredaktorka, která mě měla ráda, to pustila. Byla sice komunistka, ale pokrokového smýšlení, pokrokářského. V korekturách to ale zachytila jedna moje kolegyně, byla komunistka s planoucím srdcem. Řekla šéfredaktorce – Evičko, to nejde, takhle to nemůže vyjít. A už z obtahu vyhodili článek, docela nevinný a šlo jen o to, že když máme Měsíc československo-sovětského přátelství a Měla jsem v novinách několik podobných incidentů.“

  • „Taky si pamatuji, že jsem byla na demonstraci, která byla pořádaná zřejmě pravicovou částí českého školství. My jsme se toho účastnili jako malé děti, bylo to kolem únorových dnů v roce 1948. Proč bychom jinak křičeli o tom rudém dědovi, což byl ministr školství a byl komunistický. Matně si pamatuji, že jsme šli jako škola pěšky někam na Václavák. Nepamatuji si kudy. Myslím, že nás tam už moc nepouštěli, vím, že už nepouštěli ani studenty k prezidentu Benešovi na Hrad. Moc daleko jsme asi nedošli, ale něco jsme křičeli, jinak bych si to nepamatovala.“

  • „Takže můj tatínek skončil s mnoha mnoha lidmi ve sběrném táboře, kam museli pěšky dojít. Do Svaljavy. Historik Ivan Pop, Rusín, žije v Chebu, napsal, že těch sovětských lágrů bylo zřízeno okamžitě šest, protože Rusíny museli někam soustředit. V jednom byl můj otec, ale měl dvě velké kliky. První, že se hlásil se do Československé armády, já jsem československý důstojník. Druhou kliku měl, že onemocněl tyfem. Tím, že dostal tyfus, nevěděli si s ním rady. Antibiotika ještě nefungovala, dávali mu injekce údajně do prsou, to nám vyprávěl. Moje maminka se to dozvěděla a vešla v kontakt s rusínským učitelem, někdejším tatínkovým kolegou, komunistou. Maminka si ho našla. Řekla, hele, Pišta, Štěpán, je tam a tam, pojď mu pomoci, je nemocen. Tenhle člověk, jmenoval se Mihajl Turjanica, tatínkovi zachránil život. Vyreklamoval ho ve čtyřicítkách teplotách z tábora, odlifrovali ho do nemocnice v Mukačevě. Tam se tatínek uzdravil a šel s Československou armádou dál do Prahy.“

  • Full recordings
  • 1

    Dům národnostních menšin, 18.08.2016

    (audio)
    duration: 01:50:15
  • 2

    Praha, 23.09.2019

    (audio)
    duration: 01:51:41
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
  • 3

    Praha, 23.09.2019, 23.10.2019

    (audio)
    duration: 47:43
    media recorded in project The Stories of Our Neigbours
  • 4

    Praha, 02.12.2019

    (audio)
    duration: 01:28:25
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
Full recordings are available only for logged users.

In our memories is salvation

06 - historical photo
06 - historical photo
photo: archiv pamětníka

Agáta Pilátová, née Csehilyová, was born on 17 October, 1938 in Ruthenian teacher´s family in Uzhgorod in the Ruthenia. Here she spent WW2 and arrival of the Red Army in 1944. Her father was arrested together with other members of the Ruthenian intelligence by the Russians. After his release and annexing Ruthenia to the former Soviet Union the family moved to Czechoslovakia in 1947. In Prague Agáta attended elementary school, then studied gymnasium and Philosophical faculty of the Charles University (Czech language, literature, aesthetics and journalism). After finishing the high school studies and getting a doctorate she worked in media as a cultural publicist. In 1969 she was forced to leave media and was banned any publishing activities. Later she worked as for example a corrector or a specialised worker in the area of aesthetic education. In 1990 she returned to media as a political commentator and a leader of an internal policy department in the daily papers Mladá fronta. Then she worked as a cultural publicist, a journalist and a chief-editor of the weekly Rozhlas, and also edited book publications. Following 1989 she was active in organisations of the Ruthenian minority (amongst others editing the magazine Podkarpatská Rus). Cooperates with magazines, The Czech Radio and other media. Her husband is PhDr. Jan Pilát, a publicist and historian, with whom she has two sons, Tomáš and David. In 2016 lives in Prague 4.