„Rodiče si přáli, abych šla studovat do Prahy a to znamenalo, že jsem nemohla studovat obor slovenština – dějepis, protože to se tady nestudovalo. Tak jsem si vybírala z toho, co bylo. Chtěla jsem studovat k dějepisu nějaký jazyk a vybrala jsem si ruštinu. O angličtinu byl velký zájem a bylo obtížné se tam dostat. Proto jsem si vybrala dějepis – ruštinu, s tím, že jsem si vybírala nepedagogický směr. To znamená směr, který byl určený k psaní, nebo dalo by se říct i přepisování ruských dějin a bádání nad skutečnou pravdou. Předpokládalo se, že se budou moci studovat archivní dokumenty, odborná literatura, v té době už také disidentská. Předpokládalo se, že se historie dá na takovou tu pravdivější míru. Šlo vesměs o všechny archivy. Když studujete česko- slovenské vztahy, nebo československo – ruské, nebo československo – sovětské – to jsme rozlišovali. Ruské a sovětské – to bylo rozdílné. Takže jsme předpokládali, že ten materiál bude dostupný na obou stranách, ale především také různá odborná literatura. O historii ruské revoluce 1918 psali i mnozí západní historici, ať to byli Angličané, Američané, nebo Francouzi. Pro nás ta díla byla nedostupná, takže se předpokládalo, že po roce 1967 s tím obrodným procesem dojde k otevřenému zkoumání historie. Takže jsme se lišili od těch, kteří studovali dějepis pedagogický. Nás tam bylo jen pět.“
„My jsme vysídlili z pohraničí asi dva miliony dvě stě tisíc Němců. Někdo je musel nahradit. Ukázalo se, že z vnitrozemí, jak z Čech, tak ze Slovenska, ten příliv obyvatel nebude postačovat. Hlavně proto, že ti lidé přišli, podívali se, někdy to byli zlatokopové, někdy sebrali, co se dalo a vrátili se zase zpátky. Ale již v roce 1945 na začátku roku Beneš vyzval všechny krajany, kteří všude různě žili, aby se k nám vrátili. Samozřejmě že politické strany, národní socialisté, lidovci a zčásti i sociální demokraté měli největší zájem na volyňštích Češích. Právě proto, že viděli trošku dál a věděli, že pohraničí nelze úplně pauperizovat a že by tam měl být zachován střední stav. Počítalo se s příděly půdy, 15 hektarů na rodinu, ale když byli dospělí synové, mohlo se to zdvojnásobit. Počítalo se s tím, že právě tito Češi z Volyně zachovají a vytvoří střední stav. Přicházeli jak z polské Volyně, kdy byli až do druhé světové války úspěšnými soukromými zemědělci, tak ze sovětské Volyně. Těch ale přišlo asi jen 7000, protože je nepustili ze sovětské Volyně a navíc, ti kdo mezitím vstoupili v SSSR do strany, tak nemohli. Museli plnit stranický úkol a zůstat doma.“
„Výborní byli Slováci z Maďarska. Byli to evangelíci a byli také dost pod dozorem StB. Oni by taky měli tendence vytvářet střední stav, byť z ničeho. Takže oni byli také rozptylováni. To byl oficiální název – ‚rozptylováni‘ - aby se nedostali třeba do západního pohraničí a jinam, kde mohli tak řečeno spřádat nějaké sítě. Poměrně hodně jich šlo na Sokolovsko, protože je dávali do dolů. To nebylo příliš šťastné, protože oni na to nebyli zvyklí. Hlavně nebyli zvyklí na ten hornatý terén. Šli tedy hodně do západních Čech, do jižních Čech, ale ani rodiny nenechávali pohromadě. Otec šel tam, rodina šla tam… Jsou přímo tabulky. Šli do celého vnitrozemí po jednotlivcích. Brandýs nad Labem, Slaný, Mladá Boleslav…, všude je rozstrkali. Na jednu stranu jim to pomohlo, že se naučili rychle česky, protože neměli s kým jiným konverzovat. Na druhou stranu vyšly nějaké studie, které napsali samotní Maďaři tady rozptýlení, například ‚Bezdomovcem ve své vlasti,‘ protože oni se najednou ocitli v tomhle hrozném postavení.“
„Oni jakmile přejeli hranice v tom 46. roce, tak hned do toho jejich vlaku před Košicemi nasedla Veřejná bezpečnost, později zvaná státní bezpečnost, a sledovali, co dělají. Hlavně to, jestli nešíří pomluvy o Sovětském Svazu. Ony to tedy nebyly pomluvy, ale popis reálné situace. Potom od roku 1948 fungoval zákon na ochranu republiky a jejího spojence a to byl Sovětský svaz. Takže stačilo, abyste se špatně zmínili – respektive – řekli reálně, co se tam děje, a v tu ránu to bylo pobuřování. Oni samozřejmě taky chodili do hospody nebo různě, takže taky různě vypravovali, byli dotazováni, například jestli jsou opravdu ženy společné v tom Sovětském Svazu a tak dále, no a jakmile došlo na toto vypravování, tak byli zadržováni a bylo s nimi sepsáno řízení. Je to uloženo v archivech ministerstva vnitra a teď asi v Ústavu pro studium totalitních režimů.“
„Když jsem přijela do Prahy, šokovalo mě, jak byla Praha obestavěná obrněnými vozy. Šla jsem Šmeralovou ulicí, protože jsme bydleli v půli a tam byl jeden obrněný vůz vedle druhého, v nich parkovaly posádky. Působilo to v tom soumraku takovým stísňujícím dojmem. Navíc většinou to nebyly slovanské tváře v těch posádkách, ale byli tam chlapci z Kazachstánu a ze střední Asie, takže působili jako cizinci. Ale jedna věc byla zvláštní. Byli jsme vychovaní v prosovětském duchu filmy a vším možným a nevěřili jsme, byť se ukázalo, že mylně, že by nás oni mohli zastřelit. Když to jsou bratři. Až potom, když se vidělo, že to fakt není legrace. Zpočátku, toho 21. srpna to člověk bral skoro jako nějakou humoresku. Vůbec jsme si neuvědomovali, že by nám mohli ublížit. Potom mi vyprávěli moji přátelé z Lotyšska, z Litvy a Estonska, jak se opravdu snažili k nám nejet. Ale museli a různě se z toho vymaňovali. A pak jsme tedy zjistili, že je opravdu někdo schopen do nás i střílet.“
„Byla jsem doma na prázdninách a učila se na zkoušku z ruské gramatiky. My jsme s tatínkem chtěli jet na motorce do Krakova. Auto jsme neměli. Měli jsme vyrazit brzy ráno 21. srpna. Měli jsme vstávat v pět. Tatínek mě ráno vzbudil a řekl, že nikam nejedeme, protože jsme okupovaný. Už poslouchal rádio a tak jsme to slyšeli. Žilina byla okupována z Dubňa, ze shora Poláky.“ - „Vy jste byla v té době v Žilině...“ - „Ano, v Žilině. Měli jsme jet odtud do Krakova. Není to daleko, dá se to ujet i na motorce. Měli jsme tam přespat a druhý den se vrátit. Měli jsme tam nějaké známé Poláky. Ale zůstali jsme tedy v Žilině a šli jsme ven a čekali co bude. A najednou jsme viděli, že z toho Dubňa se začaly pohybovat keříčky. A to byli vlastně Poláci s Rusy – protože my jsme byli okupováni zčásti Poláky a vedoucí byli skutečně Rusové. Pak vyjely obrněné tanky a vozy. Tak jsme se s nimi snažili rozmlouvat. Protože jsem uměla rusky, tak jsem uměla říct, že Brežněv se zbláznil. S mojí tetou, která učila dějepis – ruštinu, jsme byly vyhledávané tlumočnice. Byly jsme pak poměrně unaveny. Druhý den ráno 22. srpna jsem zjistila, že moje nejlepší kamarádka s rodiči okamžitě emigrovali do Německa.“
“And as there was a lack of people in Slovakia, the trained professionals and they were just organising a fast trainings for new lawyers without a five year study at the faculty, without any knowledge of the Roman law or anything alike. They simply graduated at the two-year cycle and got their title of a lawyer then (titles have were always been terribly profaned here); and when there were plenty, my father, who was a properly studied lawyer same as his three colleagues, began to dislike it a lot. The uneducated ones were rolling over them. Let´s be honest; those people were not educated enough; they didn’t know any languages, they knew nothing at all. My father knew Latin perfectly as the Roman law could not be studied without it and made fun of the colleagues, who could not pronounce the terms correctly. Imagine you are sitting at the regional court of justice along with them. And as my father had a strong legal awareness and knew it was going downhill that way. And it was, as one of the fast trained lawyers, doctor Kubek, he sentenced a sociologist, Alexander Hirner. It was published, the Slovak historians have already worked it out so there are books about it; original trial documents covering such processed have been saved in archives.”
“I was stricken most by the process with a doctor, Alexander Hirner, he was a well-known sociologist. Both his children were my class mates, so I felt very strong about his case, and his mu was a pianist at a music conservatory; he belonged amongst our personal friends and they sentenced him for a total stupidity. For a Slovak sociological encyclopaedia. As it was not socialistic enough or pro-socialism back in 1950s. But it was terribly true. He was locked up and then released in 1967 and rehabilitated and then continued working as a sociologist. I appreciated him a lot. Until today it is one of my darkest memories. You cannot imagine what it was like for him. When they imprisoned him, they had to throw out Mrs. Hirner from conservatory. They were making no living. Back then there were no social support wages; she could only teach privately, which was awfully humiliating.”
“For example I hate to hear... In Prague-Počernice there is a Vietnamese non-stop grocery shop, where I go shopping. I often happen to see a customer coming in and approaching the Vietnamese behind the counter in an informal tone. I say: ‚Why are you using this tone? He speaks normally Czech...‘ On certain levels of the Czech society there is a kind of audacity or how to call it... lack of respect... towards the others. And often towards the Slovaks. There are many manual working Slovaks, many Russianists, Ukrainians, here in Počernice too. I always try to protect them at the counter as they keep trying to charge them different prices. Sometimes I come back home almost crying. He tries to buy some bread, a bit of spam, onions, now they see cheap oranges and knows he would go home so buys them too and they are not ashamed to charge them extra. He looked at it and I said: ‚Show me.‘ And we were off to the counter and I told the cashier: ‚You charged him twice, you know.‘ (You mean intentionally?) Well of course, as they saw a man with a loaf of bread and onions, some vodka too... He thanked me then and said he wanted to bring it to his wife and children back home. I already knew it as they go home once or twice a months. But I feel sorry that our people can do these kind of things. I could not do that to our cat, not even a human being, when I saw how hard working he looked. So that is what I fear. I don’t have any fear of those migrants.”
Helena Nosková, née Bertová, was born on 4th November 1949 in Prague to Slovak-Czech family. Daddy Ondřej Berta came from Ťahanovce near Košice, mum Věra, née Kosová, came from Prague. Her daddy studied law at the Charles University in Prague, but due to legal system changes after February 1948 he refused to work as a prosecutor. Shortly after the birth of a daughter the family moved to Polish and Slovak borderland, where Ondrej Berta was placed. He never worked in the area of criminal law and refused to participate in political processes. Helena Nosková graduated at the secondary school in Žilina and in 1967 was accepted to the Philosophical Faculty in Prague to study the Russian language and history. She ought to become a specialist in Russian history but following the 1968 occupation the department was closed as the true history ceased to be of any interest. Therefore she changed to study Slavic ethnography. In the Institute of ethnography and folklore of the Czechoslovak Academy of Science she dealt with post-war colonisation of the Czech borderland by the Rumanian Slovaks or re-emigration of Czechs from Volyn. During field research in Tachovsko region she experienced the secret police persecution, when she visited Volyn Czechs without any permission. She specialises in national minorities living in the CR and focuses mainly on the history and contemporary times of the Slovak national minority. In 1972 she married a Czech psychologist and philosopher, Jiří Nosek.
Editorial staff of Listy Slovákov a Čechov: an editor, Eva Zajíčková, a graphic, Milan Šmíd, an editor in chief, Helena Nosková, an editor, Zuzana Štanclová, a corrector, Eva Belzová, Jurko and a dog called Tobi
Editorial staff of Listy Slovákov a Čechov: an editor, Eva Zajíčková, a graphic, Milan Šmíd, an editor in chief, Helena Nosková, an editor, Zuzana Štanclová, a corrector, Eva Belzová, Jurko and a dog called Tobi
