The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Hnátová (* 1924  )

I never shook off the fear of the unexpected bell ring

  • born 20 June 1924 in Prague into the Jewish family of Lustig
  • her father was a small businessman, her mother a seamstress
  • one brother - Arnošt Lustig, two years younger
  • expelled from grammar school for racial reasons
  • 1941, worked at the Treuhandstelle warehouse in the Spanish Synagogue
  • 20 November 1942, deported with her brother and mother to Terezín
  • worked in a joinery and sewing manufactory
  • September 1944, her father and brother were deported to Auschwitz
  • 4 October 1944, deported to Auschwitz with her mother and cousin
  • October/November 1944, deported to the Freiberg labour camp
  • April 1945, evacuated by death transport to Mauthausen
  • May 1945, liberated in Mauthausen
  • summer 1945, returned to Prague with her mother
  • reunited with her brother
  • her father died in Auschwitz
  • completed a course in administrative work
  • employed as a financial clerk
  • lives in Prague, participates in talks on the Holocaust

„Nikdo nevěděl, kdy transport půjde. Předvolání se roznášela v noci. Když někdo zazvonil u dveří, hrozně jsem se lekla. To mi už zůstalo a od té doby se nečekaných zazvonění bojím,“ přiznala Hana Hnátová během rozhovoru pro Paměť národa. Není se čemu divit, zazvonění v listopadu 1942 obrátilo celý její dosavadní život naruby.

Potíže se stromečkem

Narodila se 20. června 1924 v Praze. Vyrůstala s o dva roky mladším bratrem Arnoštem v Libni, tehdy stejně jako dnes spíše dělnické čtvrti, v židovské rodině. Otec provozoval obchod textilním a střižním zbožím a své židovství vůbec nevnímal, pamětnice ho líčí jako moderního člověka, pro něhož byly podstatné jiné věci než víra a tradice. Maminka, která pocházela z Moravské Třebové, byla tradičněji vychovávaná a některé židovské zvyky držela. „Chodila například do libeňské synagogy a mě a bratra brala s sebou. Nemuseli jsme dovnitř, čekali jsme na ni venku v parčíku před synagogou. Svíce v pátek zapalovala a modlit se uměla. Nám vařila to, co chtěl tatínek, ale sama vepřové nevzala do úst,“ popisuje Hana Hnátová židovství své rodiny. A dodává: „Problém byl s Vánocemi. Jednou dokonce Arnošt přinesl stromeček, tatínek by i svolil, ale maminka nechtěla, abychom ho zdobili.“ V době hospodářské krize otec obchod zavřel a pracoval jako obchodní zástupce.

Vztah k mladšímu bratrovi Arnoštovi, který se později proslavil povídkami a romány čerpajícími ze zkušeností vězně koncentračního tábora, popisuje pamětnice jako pečovatelský. „Byl mladší, což mě vedlo k tomu, abych se o něj starala, ale jemu se to pochopitelně nelíbilo,“ usmívá se. Ráda se učila a po obecné škole nastoupila na libeňské gymnázium, odkud ji však v roce 1940 kvůli rasovým předpisům vyloučili. „Byla jsem v kvintě a nesla jsem to velmi těžce. O to víc jsem si vážila toho, že mě jednou i po vyhození spolužačky pozvaly do třídy. Seděla jsem vzadu, učitelé ani žáci nic nenamítali, ale bylo to pro všechny moc riskantní,“ vzpomíná Hana Hnátová. Po zákazu školy se chvíli učila v takzvaných kroužcích, tajných studijních skupinkách, které zorganizovala židovská obec, ale brzy se na ni vztahovala pracovní povinnost. „Ve skladišti, které bylo zřízené ve Španělské synagoze, jsme třídili majetek, jenž byl zabavený v bytech lidí deportovaných do koncentráku,“ upřesňuje pamětnice. „Také otec dostal přidělenou práci, vykonával veřejné práce, například kopal hřiště pro Němce.“

Šťastné přeřeknutí

V listopadu 1941 začaly odjíždět pravidelné transporty židovských obyvatel protektorátu a v jednom z prvních transportů do Terezína byl i matčin bratr. Také Lustigovi očekávali předvolání, v nejistotě a strachu z nečekaného zazvonění žili rok. Dne 20. listopadu 1942 nastoupila Hana Hnátová s matkou, bratrem a mladší sestřenicí Věrou, která s rodinou žila, do transportu do ghetta Terezín. Otec zatím zůstal v Praze, kde vykonával nucené práce, a k rodině se připojil o několik měsíců později. Pamětnice se diví: „Dnes nechápu, jak jsem mohla unést padesátikilové zavazadlo. Brali jsme si to nejlepší, ale o to jsme hned při příchodu přišli. Přesto byl Terezín snesitelný oproti tomu, co bylo jinde.“ Bydlela s matkou v Hamburských kasárnách a pracovala nejdříve v pracovní jednotce zvané Hundertschaft, později našla práci v truhlářské dílně, kde se vyráběly bedničky na munici. Díky mamince se poté dostala do šicí dílny a šila rukavice pro vojáky.

Jako nejhorší zážitek z Terezína Hana Hnátová zmiňuje červen 1943, kdy byla spolu s bratrem Arnoštem vybrána do transportu z Terezína na východ. „Slovo ‚východ‘ mělo strašný zvuk. Každý se chtěl z transportu dostat pryč, vyreklamovat. Náš otec byl veterán z první války a bratr se zkoušel na jeho bojové zásluhy odvolat. Neuměl ale dobře německy, a když se ho ptali na důvod, proč nechce být do transportu zařazen, přeřekl se. Místo ‚Kriegsbeschädigt‘ řekl, že otec je ‚Kriegsbeschäftigt‘, čímž nás zachránil a mohli jsme se vrátit k matce,“ vzpomíná Hana Hnátová. 

V Terezíně zažila okrašlovací akci, kterou prošlo ghetto před návštěvou mezinárodní komise Červeného kříže v červnu 1944.[1] Popisuje: „V Hamburských kasárnách jsme věšeli záclony, původně třípatrové palandy se musely přestavět a drhly se chodníky. Ale zástupci komise neměli vůbec zájem prověřit podmínky v ghettu do hloubky, spokojili se s tím divadlem, které jim Němci předvedli.“ Několik měsíců po návštěvě komise začaly hromadné transporty především dospělých mužů na východ. „Slovo Osvětim v Terezíně nepadlo, ale všichni tušili, že na východě to bude zlé,“ připomíná Hana Hnátová. V září 1944 odjel do Osvětimi otec a po něm i bratr Arnošt. Když byla do transportu zařazena také matka a sestřenice Věra, přihlásila se pamětnice dobrovolně do transportu a 4. října 1944 společně odjely do Osvětimi.

Prosím, to jsou mé děti

Vyprávění Hany Hnátové o procedurách vyhlazovacího tábora je kusé, přesto výmluvné – příchod, mytí, hadry, apel, selekce. „Nápis ‚Arbeit macht frei‘ sice vypadal ještě sympaticky, ale to další bylo strašné. Při selekci poslal esesák maminku nalevo, ale Věru a mě napravo. Maminka mu řekla: ‚Bitte, das sind meine Kinder.‘ On ji vzal a postavil k nám, což je zázrak. Možná mamince tehdy pomohl ten její Pánbůh,“ popisuje pamětnice. Po kratší době v Osvětimi odjela s maminkou do tábora v saském Freibergu, pobočky koncentračního tábora Flossenbürg, kde několik měsíců pracovaly v továrně na výrobu letadel. V zimě a na jaře 1945 v továrně zažily bombardování továrny: „Němci utekli, nás tam nechali. Tolik jsme si obě přály, aby továrna dostala zásah, třeba i s námi, hlavně aby byl konec války.“

Ještě před osvobozením byl tábor Freiberg evakuován před blížící se frontou: „Odvezli nás vlakem do Flossenbürgu, ale to nebyla konečná. Vezli nás dál podél české hranice až do Mauthausenu, kde jsme skončili.“ Cestou transportem smrti viděla rozbombardovanou Plzeň a v Horní Bříze jim místní přinesli trochu jídla, což zbědovaným vězeňkyním připadalo jako zázrak. Cílovou stanicí vlaku smrti byl Mauthausen, kde se pamětnice s matkou dočkaly v prvních květnových dnech osvobození americkou armádou. „Po válce jsem se dozvěděla, že nás měli v Mauthausenu zplynovat, ale došel Cyklon B. Místo toho jsem uviděla americký tank s bílou vlaječkou,“ říká Hana Hnátová.

Osvětim stačí jednou

V létě 1945 se s maminkou vrátily do Prahy. S bratrem Arnoštem, o kterém neměly žádné zprávy, se setkaly brzy: „Arnošt utekl z pochodu smrti a od dubna 1945 se v Praze skrýval. Někdo mu řekl, že nás viděl v Mauthausenu. Když se vraceli vězni z tohoto tábora, čekal na nádraží a všech se ptal, zda neviděli ženy Lustigovy.“ Od Arnošta se také dozvěděly, že tatínek v Osvětimi zemřel. Pamětnice však přiznává, že ačkoli o jeho smrti věděla, zdráhala se jí uvěřit: „Dlouho jsem doufala, že přijde, že ho třeba odvezli do zajetí v Rusku a že se vrátí.“

Hana Hnátová si dodělala maturitu a kurz administrativy a našla si zaměstnání jako korespondentka u obchodní firmy. „Odpor ke všemu německému ve mně zůstával dlouho po válce, tvrdila jsem například, že píšu švýcarsky, abych nemusela slovo němčina ani vyslovit. Dnes je to už jinak,“ vysvětluje. Ačkoli se po návratu podle vlastních slov setkala jen s vlídným přijetím, většinu uschovaných věcí a dokumentů získala zpět, o tom, co prožila, nemluvila. Vdala se, založila rodinu a i díky maminčině pomoci vychovala syna a dceru, díky nimž se raduje z několika vnoučat. V posledních letech se účastní besed o holokaustu a vypráví také o vztahu k bratrovi; mezi hrdiny jeho knih našla i sebe. Do Terezína, Flossenbürgu i Mauthausenu se po válce vrátila, ale do Osvětimi znovu jet nechtěla. „Před několika lety jsem našla odvahu jet i tam, ačkoli dlouho jsem si říkala, že Osvětim stačí jednou.“        

[1] Komentovanou zprávu komise viz http://www.holocaust.cz/zdroje/odborne-a-dalsi-texty/ghetto-terezin-2/

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours