„Najednou přijeli Rusové. Vítali jsme je s kyticemi. Bylo to velice dojemné. Postupně se v Kopistech zabydleli. Byli mezi nimi velice fajn lidi. Dokonce tam byl asi patnáctiletý chlapec Alexandr. Pamatuji si, že jsem se s ním kamarádila nejvíce. Pak se stalo, že se rozkřikla v Kopistech zpráva, že jeden z vojáků zastřelil svého kamaráda. Bylo to velké vzrušení. Ptala jsem se mamky, co řeknou jeho mamince, že takto zahynul. Máma se rozmýšlela a pak nakonec řekla, že z něho udělají válečného hrdinu, že padl v boji. Je pochovaný v Počáplích, farnosti, kam jsme patřili. Je to od nás kilometr proti proudu Labe. Občas mu tam zapálím svíčičku. Přiznávám se dnes veřejně, že jsem mu utrhla z pomníku nahoře srp a kladivo, které mu tam někdo dal. Myslel si, že to takhle má být.”
„Chtěla jsem vzpomenout, že to tak jednoduché nebylo. Byla to rána, když k nám to odpoledne přišli: ‚Zítra se stěhujete.‘ Ale říkali jsme si: ‚Přečkáme to. Hlavně že zůstaneme naživu a zdraví.‘ Moje sestra Jana, nejmladší z nás, byla desetiletá. Milovala svoji sestřeničku v Kopistech, ke které denně chodila. Byla taková vzorná chůva. Říkala jsem si: ‚Bude učitelka v mateřské škole. Ta se pro to narodila.´ Jana odchod odnesla těžce. Když nás stěhovali, přijeli jsme večer. V tom patře, co jsme bydleli, bydlel také správce statku a jeho paní byla velice hodná a vzala malé děti k nim. Naše Jana týden plakala, nebo spala. Nemohla se z toho vůbec vzpamatovat. Strašně se jí po Vendulce stýskalo. Chodila potom do školy v Morašicích v sousední vesnici. Učil tam manželský pár, který se chtěl zřejmě zavděčit straně a vládě, a k Janě byli výrazně jiní než k ostatním dětem. Sráželi ji, hledali, jaké dělá chyby a co dělá špatně. Hrozně ji to deprimovalo. Bratr na tom byl podobně, ale ten byl odolnější. Jana měla potom deprese, byla špatná. Když jsme se vrátili, onemocněla schizofrenií. Lékaři řekli, že to bylo z duševního otřesu, který zažila. Stát a režim se vyznamenaly, že zařídily takovou věc.”
„Zavřeli dědečka, kterému bylo tenkrát 70 roků. Zavřeli strýce Miloše, který hospodařil na hodně úspěšném statku v Hrdlech, a zavřeli strýce Vašíka, který hospodařil v Kopistech. Mirek byl čtvrtý syn, nejmladší. Emigroval a utekl do Francie, kde žil až do smrti. A teď: ‚Co bude s námi?´ Máma dostala od dědečka už dříve dům, vejminek. Je to hezká stavba, sice hodně stará, ale udržovaná. Bydlel tam děda s babičkou, ale všechno sebrali. Někde napsali, že domek patří dokonce vojákům. Takové nesmysly si vymysleli. Všichni dostali v prvním stání pět roků. Přitom děda byl souzený také za to, že přeplácel lidi. Chtěl jich mít co nejvíce, protože měl vysoké kontingenty. Takže děda dostal nevím jakou část trestu za to, že přeplácel, že nedodal kontingent květáku. Ten rok ještě v době, kdy měli na podzim proces, někdy v říjnu, se ještě květák sklízel. Byl to velice příznivý rok.”
Libuše Lvová, za svobodna Nejtková, se narodila 17. září 1934 v Českých Kopistech, které se nacházejí asi kilometr od terezínské Malé pevnosti. Její otec Jiří Nejtek (*1912) byl synem šéflékaře terezínské vojenské nemocnice. Její matka Libuše Nejtková, rozená Strádalová (*1917), pocházela z Českých Kopist. Děda Libuše Lvové Václav Strádal v Českých Kopistech vybudoval prosperující statek, kde společně s rodiči a svými dvěma sourozenci vyrůstala. První stupeň základní školy navštěvovala v Českých Kopistech. V roce 1913 ji pomáhal zakládat strýc její matky Václav Škobis, který byl v té době místním starostou. Rodina Libuše Lvové na konci války zaměstnávala vězně z Malé pevnosti, o které se snažila co nejlépe postarat. Po válce u nich pracovali i Němci z internačního tábora v Malé pevnosti. Po komunistickém převratu v roce 1948 bylo dědovi Václavu Strádalovi v rámci Akce Kulak hospodářství znárodněno a spolu se svými dvěma syny byl v roce 1953 v zinscenovaném soudním procesu podle paragrafu 85 odst. 1 trestního zákona odsouzen za trestný čin sabotáže k pěti letům vězení. Následně komunisté donutili rodinu Libuše Lvové vystěhovat se během 24 hodin od doručení stěhovacího dekretu do Sedlišťky u Litomyšle. Do posledního ročníku nastoupila na Střední pedagogickou školu ve Vysokém Mýtě, kde v roce 1954 odmaturovala. K tomu, aby mohla se svým třídním původem odmaturovat, jí pomohl ředitel Střední pedagogické školy v Litoměřicích František Bouša. Důvod jejího stěhování v dokumentech zamlčel. Po maturitě pracovala jako korespondentka ve firmě Vertex v Litomyšli, která vyvíjela a vyráběla sklovláknité tkaniny. V roce 1957 se přestěhovala do Prahy, založila rodinu a později při zaměstnání vystudovala čtyři semestry defektologie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. 20 let pak pracovala v motolské nemocnici na různých dětských odděleních jako učitelka. V době natáčení v roce 2025 žila na své chalupě v Liběšicích. Zemřela 28. června 2025. Příběh pamětnice jsme mohli zaznamenat díky podpoře z města Litoměřice.
