Aloisie Lepaříková

„Tak to praktikovali tak, že Mach měl dvě dospělé dcery a dvojčata kluky docela malé. Tak vždy sedli do auta jako že jsou turisté. Ti kluci tam byli kamufláž. Dojeli na Bílou, tam je tatínek vysadil a vzal je jiný převaděč přes hory. Ale do Bílé, když jeli přes četníky jako turisté, vystoupili, přešli hranice a Mach s kluky a tatínkem jinou cestou jeli domů. Tak to dělali několikrát.“

„Když začátkem války utíkali naši lidé do ciziny, tak se domluvili a převáděli letce do Polska a ti odtamtud utíkali do Anglie. Takže jsem si tam tak bloudila. Na mě moc času nikdo neměl. Já jsem se bavila sama, hodně jsem četla, hrála jsem si s dětmi. Bála jsem se parního válce, to jsem se vždycky schovala. A když jsem tam tak bloudila po té chalupě a byla sama, zjistila jsem, že se pořád něco dělalo na hůře, na půdě. No tak jsem byla zvědavá co. Říkali mi: ‚Nestarej se, to není tvoje věc‘. Když to tam dodělali, tak jsem tam samozřejmě šla. A tam za starými skříněmi byla taková škvírka. Tam se dalo vejít, byla tam místnůstka, postele, peřiny. Bála jsem se zeptat, protože jsem tam prakticky neměla vůbec jít a šla jsem tam tajně. Takže předpokládám, že tam přespával, kdo potřeboval. Na to nepřišla nikdy řeč, ale ty postele tam byly a peřiny byly použité. Tedy tam asi přespával někdo, kdo se potřeboval ukrýt.“