Když se letadlo zvedalo a viděla jsem celý ostrov, věděla jsem, že ho vidím naposledy, protože jsem věděla, že už se nevrátím, protože i když se Kuba osvobodí od komunismu, nebude to Kuba, kterou znám. Lidé nebudou mít hodnoty, které měli Kubánci dříve. Jinými slovy, vím, že ta oběť není zbytečná, vím, že v budoucnu, až nikdo z nás nebude žít, poslouží to dalším generacím, ale těm, které tu již jsou ... není co dělat, protože jsou již degradovány. Ti, kdo nejsou, umírají pomalu, protože je to jediná věc, kterou mohou dělat. Čistota, zásady, skutečné vlastenectví ... Kuba bude jednoho dne svobodná, ale já už se tam nevrátím.
Vzpomínám si na příležitost, když jsem se hádala s dozorcem ohledně revoluce a když přišel trest, ten, kdo stál vedle mě, jmenovala se Gladis, dozorce přišel a cynicky řekl: „Gladis, jsi bez návštěv.“ A ona řekla: „Proč?“ - „Naposled, když jsi mluvila, jsi urazila revoluci.“ Podí-vala se na mě. A řekla jsem jí: „Řekni jim, že jsem to byla já.“ Něco jsem udělal já, ale další byli potrestáni. Někdo jiný něco udělal a potrestali mě. Ale přišla chvíle, kdy jsem si uvědomila, že neexistuje způsob, jak to zlomit, takže se rozhodli nás přemístit. Věděly jsme, že to půjde na sílu. Přesun jsme odmítly. Takže nás poslali na samotku. Nedostávaly jsme vodu. Myslím, že to bylo na dva měsíce. Vycvičila jsem žáby, záchody vypadaly bez zápachu, byly betonové. Ale tím, že v nich nebyla voda, tam bylo hrozně moc švábů. Těžko se mi tam spalo. Zápach záchodu se nedal vydržet a nepomáhalo, ani když jsem se dekou zakryla až po nos. Švábi mě ale měli v hrsti, musela jsem totiž spát na zemi. Bylo pro mě těžké spát. I když bylo těžké vidět je ve tmě, byly tam nějaké žáby. Vytrénovala jsem je.
Lidé, kteří mě vyslýchali, byli negramotní, uměli číst a psát, ale žádný z nich neměl univerzitní titul, nikdo z nich neukončil ani střední školu. Byli to lidé, kteří věděli, jak jezdit autem. To je typ lidí, které používají nejvíce, protože je to typ lidí, který využíjí, a pak zahodí. Dělali to tak ve vězení. Vzpomínám si na jednu věc, která se stala ve vězení v Guanabacoa. Podmínky tam byly nelidské. Dostávali jsme rány. Vzpomínám si, že chtěli prohledat kuchyň, odmítli jsme, hodili tam slzný plyn, lidé si na tváře dali hadry, vzali slzný plyn a hodili ho zpět. Bili nás, útočili na hlavu a samozřejmě se rozhodli, že nás celou skupinu vezmou na samotku. Vyslechli nás, než jsme šli dolů na samotku. Samotka je zděná buňka bez světla, bez vody, s mnoha šváby, v díře, kde vykonáváte potřebu, jsou vždy krysy, které odtud vylézají. V Guanabacoa byla pevností, později přestavěnou na vězení. Ta pevnost byla typem starého vězení, které bylo dočasné. Pokud jste stáli před soudem, pobývali jste v této pevnosti. Pak ho proměnili ve vězení.
Jednou jsem si uvědomila, že historie nebyla napsána tak, jak se říká, že byla napsána - uvedu příklad: Když jsem byla dítě, moje matka se starala o mého dědečka. Můj dědeček byl veteránem kubánské války za nezávislost. Můj dědeček začal bojovat ve čtrnácti letech a patřil k jednotkám Antonia Macea. Můj děda mi vyprávěl příběh o tom, jak byl vyškolen. Macea miloval, plakal, plakal a plakal, když se dozvěděl o jeho smrti, ale já jsem byla dítě. Pak mi řekl: „Dali mi rozkaz, že kdybych slyšel tento zvuk trumpety, znamená to stáhnout se a museli jsme spolu s jednotkou utéct. Ale kdybych zaslechl tento další zvuk z trubky, znamenalo to, že když bych viděl muže, jak se snaží uniknout z boje, měl jsem za úkol zabít ho.“ Můj dědeček stále plakal, když si na to vzpomněl, ale já jsem to chápala, protože Maceova vojska byla mnohem statečnější než zbytek vojáků. Když jsem přišla do školy a ve škole jsem se snažila vysvětlovat historii Kuby, uvědomila jsem si, že jsem věděla více o historii Kuby, to, jak se co stalo, a ne o to, jak nám to říkali. Ve škole mi vysvětlili, že Maceovi vojáci byli ti nejodvážnější, kteří dosáhli mnoha věcí, všech bitev a všech hrdinství jednotek, ale já jsem byla jediná, kdo věděl, proč vojáci raději umírají než, aby vystřelili na nepřítele, než být za zbabělce. Cítila jsem se vedle učitele dospělá. Nikdy jsem nic neřekla, ale cítila jsem, že jsem věděla o historii Kuby více včetně důvodů, proč bitva nebyla ztracena a důvody, proč byla ztracena. To jsem se naučila v dětství.
Ana Lázara Rodríguez was born on April 17, 1938, into a poor family. Her father had psychological issues, which is why Ana does not have good memories of her childhood. She enjoyed spending time with her grandfather, a veteran of the Cuban War of Independence, and listening to his stories. In school, she felt that she knew Cuba’s history even better than the teachers. She sympathized with Batista and immediately after the Revolution, she began to fight against it. Ana studied medicine and was not afraid to get involved in propaganda activities. In 1961, this led to her arrest while she was still a student, and she was released from prison in 1980. During that time, she never stopped fighting—she endured torture and punishments, protested, challenged the guards, mocked them, and ridiculed them to show that they were on the wrong side of the barricade. She was held in several prisons, and her escape attempts never lasted long. She was not afraid of hunger strikes, although one nearly cost her life. When she left Cuba in 1980, she knew she would never return to the island. She still believes and hopes that one day Cuba will be a free country.