Milada Kubíková-Šťastný

* 1943

  • "Takže jsem si řekla: 'Tak co budu dělat? Je rok 1969, mám zůstat tady?' Dokonce jsem se pokoušela dostat místo v některém městě, hlavně teda v západních Čechách, protože jsem pocházela z Plzně, kde byly zimní stadiony. Poněvadž jsem říkala: 'Budu pracovat jako trenérka, budu učit tělocvik třeba na gymnáziu a budu trénovat naše bruslaře.' Ale poněvadž jsem nebyla z rodiny, která byla... Rodiče nebyli v komunistické straně a prostě nebyli jsme takzvaně v té skupině lidí jako členové komunistické strany. Takže já jsem nemohla dostat místo v nějakém městě, které mělo zimní stadion v západních Čechách. Takže nakonec jsem se rozhodla, že znovu podepíšu smlouvu s vídeňskou revue. Protože tehdy ta skupina, do které jsem měla jít, měla jet na turné po Americe a Spojených státech. A oni mě vzali zpátky do vídeňské revue. Já jsem tehdy jezdila po Evropě takovým malinkým Fiátkem, já jsem tomu říkala Bonbonek. To jsem nechala v Bruselu a letěli jsme potom do Spojených států, napřed teda do Kanady, první město byl Montreal v Kanadě. A pak jsme jeli dlouhé turné po celých Spojených státech a Kanadě. A pak jsem se rozhodla, že tedy zůstanu tam. Protože za ten rok, kdy jsem se vrátila, od roku 1968 do roku 1969, jsem viděla, že se ta politická situace vrací zpátky do té doby toho temna, toho těžkého komunismu těch padesátých let."

  • „Tehdy v Československu existovaly takzvané uliční výbory. To bylo něco strašného. Když jsem skončila maturitu na střední škole, tak mě pozvali na ten uliční výbor. Tam byly různé takové ženy z lidu, jak bych řekla, prostě z té nižší třídy, které rozhodovaly o naší budoucnosti. A já, když jsem jim řekla, že otec by si přál, abych studovala medicínu, tak mně řekly: ‚No, my vám nedáme doporučení.‘ A já jsem říkala: ‚Proč mi nedáte doporučení? Mám dobré výsledky, mám dobré známky ze školy a všechno, proč nemůžu studovat?‘ A oni řekly: ‚Vaše maminka chodila po ulicích v kožichu.‘ Já jsem řekla: ‚Moje maminka mě každé ráno v pět hodin, v šest hodin ráno veze na stadion.‘ To už jsem trénovala tehdy. ‚A na stadionu je zima. Tak proto má kožich, aby tam vydržela.‘ No prostě něco tak příšerného, to se nedá slovy vyjádřit.“

  • „My holčičky, co jsme měly kroje, jsme vítaly americkou armádu. Já si na to samozřejmě nepamatuju, protože mi nebyly ještě dva roky. Ale moje maminka mě vzala do náručí a dala mě do náručí americkému vojákovi, který byl černoch. Já jsem do té doby v životě neviděla černocha, nevěděla jsem, jak černoch vypadá. A strašně jsem se ho lekla a strašně jsem se rozplakala. Maminka se mi snažila vysvětlit, že on nás osvobozuje, že to je hodný pán. Takže jsem potom pochopila, o co jde, ale byl to šok.“

  • Full recordings
  • 1

    New York, 17.11.2023

    (audio)
    duration: 01:07:07
    media recorded in project The Stories of Our Neigbours
Full recordings are available only for logged users.

Milada Kubíková Šťastný
Milada Kubíková Šťastný
photo: žákovský tým