Jaroslav Krupička

"Potom přišel pan Roziňák Václav a říká: ‚Hele, tady je scout a v Americe zakládají novou ligu WHA a já jsem o tobě mluvil, že umíš docela dobře bruslit a máš i hlavu nahoru. Chceš to zkusit? Zítra tady ke mně přijede scout z Ameriky – mám ho k tobě poslat nebo ne?‘ Tenkrát jsem ještě neměl s Curychem podepsáno na další rok, a tak mě to začalo lákat, poněvadž to bylo strašně rychlé rozhodnutí a říkal jsem si, že člověk uvidí kus světa. Co teď s angličtinou, tak jsem tam měl jednoho pilota a toho jsem honem přemluvil, aby mi dal pár lekcí v angličtině, devátou v letadle a přistál jsem v LA."

"Měli jsme jet, to byla s Litvínovem jediná možnost, protože jsme u sebe neměli pasy. To byli ti... Musel čekat, až se vyjede s mančaftem. A v ten moment, to bylo kolem února 1969, co jsem dohrál sezónu – to jsem hrál ještě tady v Praze, myslím, že dokonce proti Spartě. Den na to jsem se tady oženil, poněvadž jsme potřebovali mít papíry, že jsme ženatí nebo že jsme vdaní, ženatí. Protože ve Švýcarsku tenkrát neexistovalo bydlet dohromady, tzv. konkubinát, když nebyli oddaní. Takže říkám OK, ty papíry nám musí nějak poslat. Den předtím jsme se [vzali]. Žena tenkrát druhý den letěla do Vídně, do Rakouska na vízum, které měla tenkrát od ansámblu. Já jsem odjel s mančaftem přes Bad Nauheim do Německa, kde jsem ještě odehrál zápas. Poprosil jsem, poněvadž jsem už předtím trošku bifloval němčinu s mým dědou, tak jsem hoteliérovi vysvětlil, že zkrátka potřebuju rychlík na Mnichov, Konstanz směrem do Švýcarska. Ten mně samozřejmě pomohl a odvezl mě na nádraží a popřál mi dobrou cestu, hodně zdraví atd. Nechal jsem si u něj myslím – normální kufr jsem nemohl, vzal jsem si zase jenom dvě, tři košile. Tenkrát jsem vyměnil asi 400 franků někde s nějakým vekslákem. To bylo jediné, s čím jsem přijel do Švýcarska."