Miroslav Košťál

* 1932

  • „Zajatý Němce, i z těch ostatních posádek, soustřeďovali do školy, protože v té škole měli Němci udělaný kasárna. A tam je nějak přebírali a potom vedli na popravu esesáky. Bylo to ošklivý. Vedli je po ulici a vždycky pár kroků a lehnout na zem a vstát, jít dál a udělat kotrmelec, na dlažbě nebo na hrbatý cestě, kamenitý. Bylo to děsný. No ale, já říkám, dneska se lidi bojí všeho, dneska jsou lidi ustrašený, furt slyší atomová válka a tohleto, tohleto… Tenkrát, možná bychom dneska řekli, že lidi byli nerozumní, ale lidi neměli strach. Nebyl důvod mít strach nebo neuvědomovali si, že by měli mít strach. Ono to bylo vlastně i v té revoluci, šli tam lidi, kteří nikdy neválčili a šli tam, střílet někam, přitom tam bylo riziko smrti. Víte, kdo ty Němce vyslýchal? Nebo jak poznali, že jsou to esesáci? Nevím, podle čeho esesáky vybírali, nevím proč, protože jak vím i dodatečně, tak mezi byl i mladý kluk, ale ti byli možná nejhorší. Ale pak je vodili do Tichého údolí, kde v tom sklepě byla taková, dneska bychom řekli, mučírna. Tam je vyslýchali a odtud je pak vedli do toho háje, do té pískovny, a tam je postříleli. Dvacet devět jich bylo.“

  • „Cesta byla velice zajímavá, pro mě jako pro kluka, protože jsme jeli přes demarkační čáru. Vyjeli jsme z Roztok, v serpentinách nad loděnicemi jsme viděli ještě ležet bomby na silnici. A přijeli jsme do Holoubkova a na kraji lesa byla velká závora a ruská hlídka, už hraniční. Otec s tím druhým četníkem, jmenoval se Pytloun, si pamatuju jméno, takové zajímavé. A oni si napsali služební doklady, že jedou po něčem pátrat a dali tam všechna razítka, která našli, a ti Rusové neznali latinku, azbukou to nebylo. Ale pečaťky tam byly, tak je pustili. V půli lesa bylo další stanoviště, taky chvíli podumali a pak nás pustili dál. A jak je hřbitůvek ve Svojkovicích, tak u toho hřbitůvku na nás koukal kulomet a koukal na nás Rusák a další vyběhli. Byli za tou zdí schovaní, na tom hřbitově a zase závora přes cestu. A zase, podumali, pečaťky tam byly, tak nás nakonec pustili dál. Ta silnice tam dneska vede rovně, ale tenkrát tam byla zatáčka a byl tam ještě kousek lesa. A nebylo vidět za ten les. A když jsme za ten les zatočili, tak tam je první vesnice Borek, dneska už je to součást Rokycan, tak před tím Borkem, u posledního domku, byl do půlky silnice nějaký plůtek ze zahrádky, asi půl metru vysoký, barevný a v druhé půlce silnice byla závora. Byla to žerď od nějaké vlajky se závažím. A v prostředku, na malým štokrleti, seděl voják s přílbou s nápisem MP, Military Police. Už si nevzpomínám, jestli to byl černoch, nebo napůl černoch, nevím už přesně, ale když jsme tam zastavili a tahali doklady, tak on jen mávnul rukou. Zatáhnul za provázek, vylítla závora a byli jsme v americký zóně.“

  • „A táta se k tomu přichomýtl, a protože byl v četnické uniformě, tak řekl: ‚Já si to vezmu na starost! Vy vypadněte.‘ S tím Němcem se domluvil, že se vzdají a odevzdají zbraně, a odvedl je. Tam byla něco jako továrnička, už si teď nevzpomínám, ale byla tam nějaká hala. ‚Tady zůstaňte v té hale a nechoďte ven.‘ A ty zbraně od Němců hned rozdávali lidem kolem. A pak postoupili někde u dejvický pošty, říkal. Já nevím, kde ta pošta tenkrát byla, ale u dejvický pošty šel ještě s jedním, který říkal, že je důstojník český armády. A došli za roh a narazili na skupinu pěti Němců a začali po sobě střílet a podařilo se jim všechny ty Němce zastřelit. Němci ale toho jeho kolegu poranili, do chodidla, střelou. Táta ho někam odvedl, kde se ho někdo ujal. Ale protože hodně pršelo a táta byl strašně promoklý, tak se z Dejvic, ještě s nějakou skupinou, vrátil do Roztok a tam už měl vzkaz, že má v Roztokách zůstat a nastoupit do služby. Protože bylo potřeba likvidovat Němce tam. Takže se vrátil večer, promočený, do Roztok. A druhý den už fungoval v Roztokách a to sbírali Němce a někde je shromažďovali. Ve škole, myslím, místo německých kasáren, které tam byly. Sbírali německý civilní rodiny a odváděli je tam. Aby je spíš ochránili před lidmi, kteří na ně měli vztek.“

  • „Takže se schovali v tom domku. Takže věděli, že tam jsou, ale ten domek byl pryč, dostal tři zásahy, hned v první vlně. A tak tam hledali, ale když se prokopali do sklepa, tak tam nikoho nenašli. Tak jel (otec) odtud do Roudnice, kam vozili zraněné, a tam nikoho nenašel, a tak jel do Slanýho, tam taky nikoho nenašel, a tak se vrátil zpátky do Kralup a znovu hledali. A pak je našli na schodišti. Oni už do toho sklepa nedoběhli. Nálet byl ve čtvrtek a tohle bylo až v sobotu. A v neděli jsme tam jeli s nákladním autem, že jí přivezeme, a oni nás tam zdržovali, že ještě nejsou všechny oběti. Ale pak odhoukali znovu poplach, lidi utíkali z města a křičeli: ‚Ujíždějte pryč!‘ Tak jsme jí honem naložili na ten náklaďák a jeli jsme sem, zpátky do Roztok. Ale když jsme přijížděli od Přílep na rozcestí do Únětic, tak byl nálet na Prahu, na Vysočany. A my jsme viděli na obloze rozprasky šrapnelů z protiletadlových děl. A protože jsme už měli tu zkušenost, že při tom padají střepiny, které můžou zranit…někdy nám spadly i na dvorek do Roztok…takže jsme zastavili auto, vyběhli jsme a schovali jsme se pod okap domečku polní váhy, co tam byla. A odtamtud jsme pozorovali celý nálet na Vysočany. Jako kdybychom byli na nějaké rozhledně.“

  • „V tom vlaku byly ženy a oni ty ženy nepouštěli ven. Ven pouštěli jen muže a ty ženy byly furt v těch vagonech. A my jsme jako kluci se tam všude ochomýtali, abychom mohli něco podat, předat, vyřídit. A dole byli lidi, kteří říkali, že těm ženskejm by se taky mělo něco dát. Ale jak to tam dostat? A my jsme byli, já a Jirka Šmídl, dva kluci, my jsme říkali: ‚My tam umíme vylézt.‘ My jsme tam nahoru lezli a kradli jsme tam v noci uhlí z vagonů, když nebylo čím topit. A oni řekli: ‚Tak tam vylezte, my vám to podáme!‘ Tak my jsme tam vylezli, ono to dalo trošku práce se tam dostat, k tomu vlaku, a oni nám podali dva velikánský pytle uvařených brambor. A my jsme ty pytle přitáhli až k těm vagonům, ale ty ženský začaly z toho vlaku skákat dolů, vrhly se na ty pytle a začaly se o to prát. A to bylo nebezpečný, to jsme museli utéct. Kdyby se nepraly, mohli jsme tam toho dostat víc.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 26.09.2023

    (audio)
    duration: 01:51:03
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
  • 2

    Praha, 03.10.2023

    (audio)
    duration: 01:31:06
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
Full recordings are available only for logged users.

Už nebyl důvod o tom mluvit, válka skončila

Dvanáctiletý Miroslav Košťál
Dvanáctiletý Miroslav Košťál
photo: archiv pamětníka

Miroslav Košťál se narodil 17. září 1932 v Domažlicích. Jeho otec Rudolf Košťál byl štábním strážmistrem četnictva a v neklidné době před podpisem Mnichovské dohody střežil jako člen Stráže obrany státu (SOS) československou hranici. V roce 1939 byl Rudolf Košťál přeložen do Roztok u Prahy, kam se následně přestěhovala i celá jeho rodina. V březnu 1945 zahynula během velkého náletu na Kralupy nad Vltavou tehdy dvacetiletá Boženka Košťálová, sestra pamětníka. Jejího pohřbu se zúčastnila většina obyvatel Roztok, stejně jako dalšího pohřbu konaného 3. května 1945. V ten den vyšel manifestační průvod obyvatel Roztok vyprovodit na místo posledního odpočinku deset obětí z ‘vlaku smrti’. Transport se čtyřmi tisíci vězni z nacistických koncentračních táborů zastavil v Roztokách 29. dubna 1945 a dále měl směřovat do koncentračního tábora Mauthausen. V Roztokách se transport podařilo na několik hodin zastavit tamnímu přednostovi stanice Janu Najdrovi. Zuboženým vězňům se ihned dostalo spontánní pomoci nebývalých rozměrů, od zásobování potravinami přes lékařskou péči až po organizování útěků a následné ukrývání. Pomáhat se snažil i tehdy dvanáctiletý Miroslav, jeho otec organizoval útěky vězňů. Po vypuknutí Pražského povstání odjel otec pamětníka se skupinou dobrovolníků na pomoc Praze. 5. května se zúčastnil bojů v pražských Dejvicích, poslední tři dny války pomáhal stabilizovat situaci v Roztokách. V té době bylo ve městě internováno na 1500 zajatých Němců, vojáků i civilistů. Za ne zcela vyjasněných okolností z nich bylo vybráno 29 příslušníků SS, kteří byli 10. května 1945 v roztockém Tichém údolí popraveni. Krátce po válce, 17. května 1945, zemřel starší bratr pamětníka Zdeněk Košťál. Komplikovaným zápalem plic onemocněl při odklízení následků bombardování plzeňské Škodovky, kam byl odeslán v rámci totálního nasazení. Otec pamětníka byl po komunistickém puči nuceně penzionován a až do své smrti pracoval jako pomocník při archeologickém výzkumu. Miroslav se po ukončení obecné školy vyučil elektromechanikem a více jak třicet let pracoval v roztocké Penicilince. Povinnou vojenskou službu prožil v Plzni, kde se v roce 1953 stal přímým svědkem nasazení armády proti demonstrantům během nepokojů po vyhlášení měnové reformy. Miroslav Košťál je vdovec, žije (r. 2024) v Roztokách u Prahy.