Jaromíra Kočnarová

* 1936

  • “He did sabotage missions, then he brought in his comrades in arms, and one partisan suddenly became twenty-five of them. And they were all up in our loft. So Mum put all the bedding she had around the floor. There was hay for the cattle next door, they stitched up some bed sheets and rummaged around for blankets.”

  • “Mum’s brother from Valašská Bystřice had a heavily injured partisan. He’d had his leg shot through. I still have a sign from him here. And confirmation. We’d take bandages and medicine there. Because I had a very pretty eighteen-year-old sister - she’s twenty here on this photo - whenever she went to the pharmacist’s or a shop of some kind, she always bartered whatever she could. So the shopkeepers really did give her something extra in secret.”

  • “We didn’t know their names, only their first ones. So we’d say, one was Kolya, another was Little Kolya, Big Kolya, and so on. Various names. Soon enough there was so much weaponry in the loft. And as we had bread trugs, when Mum baked bread, they were full of grenades.”

  • "Já když jsem viděla všecky ty hrůzy, které se děly, tak jsem si řekla, že všechno, co budu dělat, musí být v lásce. Ať v manželství, rodině, vůči jiným lidem, že abych nebyla nikdy nějaká hrubá, nelaskavá a že všecko musí se dít v lásce. A i v manželství jsem měla takové motto, že byl by zvítězit vždycky ten lepší názor, ale pro pokoj v rodině a pro pokoj v domě nechám i ten horší zvítězit. A tak nikdy jsme se nehádali, protože když manžel něco chce prosadit, nechám a když vidím, že je to třeba to špatně, tak počkám, až je v klidu a pak mu to v lásce vysvětlím a tak jednám i s lidmi, aby to všechno bylo pěkné. Tak strašně si vážím toho míru. Toho... nechci, aby to bylo fráze, ale toho, že není válka. To kdyby dnešní mladí lidé mohli to pochopit nějak, co jsme zažili za hrůzu, za trápení a strach, každý den, každou noc, furt. Až já jsem z toho až nervově onemocněla, takže tak bych jim to ráda vysvětlila, ale to nejde vysvětlit. Jakmile to není prožité, tak to nejde. Naštěstí, že nemají takové trápení, ale kéž by se to nikdy nestalo."

  • "No a pak se stalo jednou, že k nám přišel, my jsme totiž nezamykali nikdy, že k nám jednou přišel v koženém kabátě mladý člověk, na rameni měl automat, jako automatickou pušku, no a domluvili se, že on je velitel partyzánů a že u nás zůstane. Tak maminka se dala do pláče a říkala: 'Nemůžete u nás zůstat, máme šest dětí, prarodiče, teď my rodiče jsme, je nás tolik, kde byste spali. Je válka, co byste jedli?'. 'Ne, já u vás zůstanu' a odložil si věci, povídá: 'Tak, máte půdu?', 'máme', tak měli jsme na té půdě i postele, tak on šel na tu půdu, maminka mu dala večeři. Teď jsme se všichni třásli strachem, jestli to není Němec přestrojený a my ho takhle musíme vzít, on odmítl odejít. Ale relativně dobře to dopadlo, byl to velitel partyzánů a ve dne se sebral a odešel, spoustu flint nechal u nás na půdě a kdyby přišli Němci a ty flinty uviděli, co by bylo? Tak jsme se hrozně báli, jenže on se vrátil s ještě jedenácti partyzány a potom přibývali až do pětadvaceti. A my jsme neměli už co vařit, jak už to bylo takhle dýl. U nás byli vždycky v noci... v noci byli pryč, ve dne spali a v noci chodili někam, nevíme kam."

  • "No a my jsme měli jedno štěstí. Tam, kde byla posádka Gestapa u přehrady Bystřičky, musel tam pracovat jeden český četník, aby jim překládal a prostě byl ku pomoci. A ten nám dával echo do dutého stromu v našem lese a já jsem měla za úkol do toho dutého stromu chodit, a vyzvedávat tam ty zprávy, dávat je partyzánům, kteří u nás byli a od nich zase různé šifry nosit do toho dutého stromu. A to nebyl jeden strom, bylo jich víc a jelikož jsme byly hajného děti, tak jsme je všechny znali a všechno jsme to věděli a takhle to bylo ty poslední dva roky před koncem války. Já jsem se hrozně bála Němců, když jsem nosila ty zprávy, takže jsem přišla domů i s horečkou. Pamatuji si, že jsem měla i čtyřicítky. No a tak maminka prosila Kolju, ať to udělá jinak, ať nemusím tam já chodit, ale Kolja řek' 'Toho děvčete malého si nikdo nevšimne, musí tam chodit ona', tak musela jsem chodit já. No a oni měli na půdě plné ošatky granátů, automaty a revolvery a všecko to tam nechali a když bylo nebezpečí, utekli, protože tam to šlo půdou přes seno utýct rovnou do lesa a všecky ty flinty tam nechali na truhlách. Kdyby přišli Němci a šli na půdu, tak by to nakonec se všechno prozradilo a bylo by po nás."

  • Full recordings
  • 1

    Náchod, 19.11.2016

    (audio)
    duration: 01:28:08
    media recorded in project Stories of 20th Century
  • 2

    Hradec Králové ED, 14.11.2018

    (audio)
    duration: 01:09:38
    media recorded in project Příběhy regionu - HRK REG ED
  • 3

    v Náchodě , 16.12.2018

    (audio)
    duration: 28:09
    media recorded in project The Stories of Our Neigbours
Full recordings are available only for logged users.

Nikolai told us not to look forward to the Russians

Jaromíra Kočnárová
Jaromíra Kočnárová
photo: archiv Jaromíry Kočnarové

Jaromíra Kočnarová, née Košárková, was born on 3 May 1939 in Vsetín. She grew up in the village of Malá Bystřice near Vsetín, and from 1943 her family (presumably) gave shelter to Nikolai Alexandrovich Kuzmin and his guerilla group; little Jaromíra acted as a go-between and messenger for the individual partisan units. Her family helped support the partisan group Za rodinu (For Homeland), which was deployed in Czechoslovakia from the Soviet Union. Later, they came in touch with the 1st Czechoslovak Partisan Brigade of Jan Žižka and with partisans of the Štramberk group. The family’s activities were never discovered during the war. After the war the witness worked at a dressmaker’s and at Tesla. In 1958 she married and joined her husband in Náchod, where the couple live to this day.