Miroslav Klípa

* 1953

  • „A furt se křičelo. Já jsem neviděl ty přední, jak jsou tam už s těmi štíty, ty jsem neviděl. Pak někdo vždycky křičel: ,Sedněme si,‘ tak jsme si sedli… Pak začali přijíždět ti obrněnci s těmi radlicemi, které ty lidi takhle tlačily. A já si nejvíc pamatuju na ten tlak, na ten tlak těch lidí, který byl teda velikánský. Nejdřív jsem tam byl natlačený – a to už přestala být legrace, to už začala být taková trochu panika –, natlačený na nějaký sloup veřejného osvětlení, co tam bylo. A to už jsem cítil, že to je opravdu nepříjemné, tak jsem se z toho vymanil. A dostal jsem se až na kraj, chtěl jsem z toho takhle vycouvat, z toho tlaku, ale dostal jsem se – tam byla jazyková škola, teď je to myslím nějaké café nebo něco –, jazyková škola a k výloze. A normálně, já jsem měl hrůzu, že se mnou ten dav provalí tu výlohu, protože jsem byl natlačený na to sklo a to sklo se prohýbalo. A já jsem se z toho vší silou odpoutal a ukázalo se, že tam udělali tu uličku do té Mikulandské, tam v tom průchodu, že tudy se dá projít. To už bylo kousek, do té uličky, tak mě to tam nějak vcuclo, do toho koridoru těch policajtů, kteří nás tam mlátili tím pendrekem. Takže kdo tam prošel tou uličkou, tak dostal pár ran. Já jsem si držel hlavu, a kopali a bouchali…, no ale vyplivlo mě to do té Mikulandské, no a naštěstí jsem neměl žádné nějaké zranění, jenom jsem měl nějaké modřiny. Tak jsem zase došel na ten Albertov pro kolo a na kole jsem dojel domů.“

  • „Jak si jednou pamatuju, že mi Pavel [Hradilek] dal přetržený děrný štítek, půlku děrného štítku, které se používaly právě v těch výpočetních střediscích, ty děrovače a ty děrné štítky. A říkal: ,Jeďte do Hošťky, někde tady u Úštěka, a najdi tam kněze, nějakého faráře,‘ jméno mi ani neřekl, ,ale když mu ukážeš tu půlku, tak on ti ukáže tu druhou půlku, a když budou ty půlky, tak…‘ Prostě jak z nějaké gangsterky. No tak jsme se sebrali, měli jsme Wartburga starého – no tenkrát ještě nebyl starý, ale devítistovku, malého Ondru jsme tam měli, mimino v kočárku, a jeli jsme do té Hošťky. Tam jsme hledali pana faráře, a na faře nikdo nebyl. Ale v kostele bylo lešení a tam nějaký chlap zaplácaný od barvy s montérkami nahoře. Tak jsme říkali, že hledáme pana faráře. No a on říkal: ,Proč?‘ nebo ,Jak?‘, a tak nějak jsme říkali, že s ním chceme něco vyřídit. Furt jsme nevěděli, jestli je to on, on taky nevěděl, co a jak… Přišel dolů a já jsem tak vyndal půlku toho děrného štítku, on sáhl do těch montérek, vyndal tu druhou půlku… Nevěděli jsme ani já, ani on, jak se jmenujeme, ale děrný štítek to prostě takhle vyřešil. Tak říkal: ,Pojďte se mnou.‘ Tak jsme ho vzali do auta, jeli jsme do lesa, docela daleko, a jak jsou ty seníky na seno, tak od jednoho toho seníku měl klíč, otevřel, no a tam se odhrabalo seno a tam byla mašina a balíky těchhle papírů. No tak jsme to naložili a úkol byl to převézt do Kladna ke Standovi Pavlíkovi a tam to vyložit.“

  • „No a rozjelo se studium teologie, po večerech, a pak byly týdenní společná letní soustředění, kde byly různé přednášky. No a postupně jsme zjišťovali, že nic moc jsme o tom nevěděli, protože nikdo nám nic neřekl. Pavel Hradilek byl ideální člověk pro práci v ilegalitě, protože ten vymýšlel přesně takové systémy, aby člověk věděl minimum, jenom to, co potřebuje, a jinak ne, protože furt hrozily výslechy. A to už jsme věděli, že už děláme něco tajně, že studium teologie je věc na hraně. Pak začaly ty bytové mše, to už bylo úplné maření dozoru nad církvemi, a pak se k tomu přidalo rozmnožování těch všelijakých tiskovin. Jednak k tomu studiu a jednak i dalších, nějaké Informace o církvi a tak.“

  • Full recordings
  • 1

    31.08.2012

    (audio)
    duration: 01:35:49
    media recorded in project Collection of interviews of the ÚSTR
  • 2

    Praha, 10.10.2025

    (audio)
    duration: 01:51:08
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
  • 3

    Praha, 03.11.2025

    (audio)
    duration: 02:01:18
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
Full recordings are available only for logged users.

He became involved in the underground church with his wife

Miroslav Klípa, počátek 60. let
Miroslav Klípa, počátek 60. let
photo: Archiv pamětníka

Miroslav Klípa was born on 26 July 1953 in Chodov, on the outskirts of Prague. He grew up in a Catholic-oriented family, attended church from childhood, and never became a member of Pioneer or the Socialist Youth Union. After graduating from university he worked as an engineer. During his secondary school studies, he devoted his free time to working as a sound engineer for the folk band Poutníci, where he met his future wife Eva. After their marriage in the 1970s, the couple made contact with other young people of faith. They met together for prayer, on the occasions of ordination and confirmation, and read liturgical texts together. Through the priest Pavel Hradilek and bishops Jan Konzal and Fridolín Zahradník, they became acquainted with the structures of the so-called underground church, which was created in case the communist regime banned the official church. Miroslav Klípa became involved in the activities of this secret organization with his wife. They used a photocopier to reproduce and then distribute liturgical texts, participated in the distribution of books published in exile, and also helped former nuns who met in their home. In addition, in the community of young Christian couples, they organized trips, meetings, cultural and educational events for children. Miroslav Klípa was secretly ordained a deacon in the first half of the 1980s and a priest in 1985. However, he did not engage in direct pastoral activity, as the leaders of the underground church placed him on reserve in case other priests were arrested. Following an anonymous denunciation, he was interrogated by State Security in the late 1980s, allegedly having a negative influence on the youth of Červený Újezd, where the Klípa family lived. After 1990, Miroslav Klípa revealed his identity as a priest and, together with his wife, continued to participate in the common experience of the Christian faith among friends and relatives. Since 2001, they have been running the Villa Vallila Community Centre in Červený Újezd, which serves people with disabilities.