Jiří Karabel

“Když přijeli pro nás s maminkou, vím, že nás vezli osobním autem, dva gestapáci tam byli, jeden řídil a druhý seděl se mnou vzadu. Ne, já jsem seděl vedle šoféra, pardon, a ten druhý seděl vzadu vedle maminky. Ten chlap mi tam přinesl ty dvě lodičky, šoupnul mi je tam do auta, abych neotravoval. Já byl zmatený, nevěděl jsem, co se děje. Maminka měla nějaký kostým, převlíkla se do fajnovýho. Zastavili jsme někde, ptal jsem se známýho, kde to bylo - prý asi na benešovském gestapu. Ptal jsem se, kde tam je gestapo, ale v současných dnech už jsem se to nedověděl. Tam jsme vystoupili a mě natlačili do nějakého autobusu. Tam bylo dětí víc, po té heydrichiádě. Koukal jsem z okna a maminka šla mezi dvěma gestapáky po nějakých schodech do budovy gestapa. Říkal jsem si, co se děje. Pak se autobus rozjel a to bylo naposled, co jsem ji viděl. Říkal jsem: jak to, že nepočkali na maminku? Ztropil jsem kravál, co se děje: ,Jsem Jiříček Karabel z Pinglu, číslo 20, ať mě vráti domů.' Ono to nefungovalo. Irena Hešová, nejstarší z nás, která nás měla na povel, té bylo asi patnáct let, mi to dodneška vytýká, jaký jsem dělal kravál, že ostatní děti se daly taky do řvaní, že jsem nebyl k utišení. Rodiče - na ty mám sem tam vzpomínku - mi říkali: ,Kdyby ses někde ztratil, musíš říct, že jsi Jiříček Karabel z Pinglu a oni tě dovedou zpátky.’”

“We stopped. I didn’t know what was happening. They arrested mom, and I remember that she walked up some stairs and she had a dark suit, and she walked between two Gestapo men. They made us get into a bus and I was looking at it through the bus window. That was the last time I saw my mom. The bus then moved forward and we drove to Jenerálka.”

“What I remember from Svatobořice is that when we went outside of the camp, we walked in formation and accompanied by SS men and SS women. One time an SS woman hit me in my head with a stone. Something made her angry, and all the children in front of me ducked, and I didn’t make it. She hit me, and I got an infection in the wound. Dr. Jirka, another prisoner, then treated me there and he said that I would not have a single hair on my head. I had my head all bandaged and they tried to comfort me by saying that I looked like a pilot…”

“When the assassination of Heydrich was carried out, my parents were involved in it as well. Kubiš, one of the assassins, was wounded, he had a laceration of his eyebrow. Dr. Lyčka from Prague treated him, and when everything became known, Lyčka then had to run away from Prague. My dad provided a hiding place for him in the pub in Srbice and then the day after he led him to nearby Ouběnice at night. Some woman –- a Gestapo confidante – then informed the Gestapo about all this and they arrested all of them. They arrived for my dad and I remained alone with my mom.”

“But they taught us, I don’t know how. We cried that we wanted to go home, but on the other hand – dad and mom, I was not expecting them. I don’t know how they persuaded us, but they certainly did have some pedagogical feeling. I did not expect to meet my parents. I already had my ‘parents’ in Planá – they completely erased this notion of parents from our minds. Or at least to me, as the youngest one, they certainly did.”