Zdeněk Kadlec

[V Litoměřicích] seděl nějaký, to jméno už jsem zapomněl. A ten mě do toho trošku za ty dva nebo čtyři dny, co jsem tam byl, tři dny, protože jeden jsem byl na díře, tak mě do toho trošku zasvěcoval. Já jsem vůbec nevěděl o co jde. On tam byl jako za tu politiku tam byl. Tam seděl, že pořádali... Byla nějaká bolševická schůze a oni jim to nějak narušili nějakýma, nevím. Já jsem vůbec nevěděl a tak mi to říkal, jak to vůbec u nás v té republice funguje, tak mi to vlastně poprvé a já poprvé jsem se dostal tady k těm informacím. On mi i nabídnul... já nevím ku*va, nevím kvůli čemu to bylo. Poprvé mi tenkrát nabídnul a říká: ‚Hele, když tě odsoudí...‘ Říká: ‚Hele jestli je to tak, jak mi říkáš, tak když tě odsoudí, tak já ti napíšu oficiální žádost na prezidentskou kancelář o oficiální vystěhování z republiky.‘ Takhle mi to tenkrát nabídnul, ale to jméno fakt už nevím jako. Tak tam jsem se poprvé dostal do styku s ním, jak to tady vlastně fachčí. To mi bylo dvacet, jednadvacet nebo dvaadvacet let. Do té doby jsem neměl ani šajn vlastně. Jsem si žil ten svůj opilecký život, darebácký a vůbec mě to nezajímalo takové věci. Od té doby jsem se o to trošku začal zajímat vlastně, ale jenom trošku. Takhle jenom."

"Můj táta rád fotil a naučil mě to. A tenkrát k nějakým desátým nebo jedenáctým narozeninám mi ve Východním Německu koupil foťák Certo [KB] 24 se to jmenovalo a bylo to na kinofilm. V Klášterci byly třináctipatrové paneláky a mě nenapadlo nic jiného, než na jeden ten panelák vylézt a fotit kopce, co tam byly vzadu za městem. Jenže to jsem nevěděl, že jsou to Doupovské vrchy a vlastně vojenské cvičiště. Tak tam na mě vlítlo tenkrát nějaké StB, jenže to já jsem nevěděl, že je to StB, a chtěli mě dát do polepšovny. Táta to tenkrát nějak uhrál. To byl můj první styk, který si pamatuji, s režimem."