Zdeněk Kadlec

* 1960

  • „[V Oráčově] se hlady věšeli lidi. Tam byla násypka na bo*del a to bylo každých čtrnáct dnů, [že] tam někdo visel. Tam to bylo fakt drsné. Tam navezli na cvičiště, na ten buzerák, navezli Tatry s kamením, protože se dělal nový. Přijeli jsme z kolejí a rukama jsme ty šutry museli rozhazovat a ještě nás potom honili –pochoďáky soboty neděle místo odpočinku. Tak místo válců jsme vlastně rozšlapávali šutry a dělali jsme válec. A během třech dnů se tam zase někdo oběsil tady po té rachotě, protože ty koleje, to nebyla žádná sranda, a ještě tam jídlo bylo na nic, pořád zima. Byla tam kamínka na každé cimře a přijelo se v pět z práce, mohli jste si zatopit, ale v sedm ty kamna musela být čistá a studená. Tak nikdo netopil, protože to se nedalo splnit, aby byla čistá a studená. Tak se netopilo a byla tam ukrutná zima. Uprostřed polí stál lágr, vlastně na Rakovnicku. Tak tam to bylo taky docela drsné."

  • [V Litoměřicích] seděl nějaký, to jméno už jsem zapomněl. A ten mě do toho trošku za ty dva nebo čtyři dny, co jsem tam byl, tři dny, protože jeden jsem byl na díře, tak mě do toho trošku zasvěcoval. Já jsem vůbec nevěděl o co jde. On tam byl jako za tu politiku tam byl. Tam seděl, že pořádali... Byla nějaká bolševická schůze a oni jim to nějak narušili nějakýma, nevím. Já jsem vůbec nevěděl a tak mi to říkal, jak to vůbec u nás v té republice funguje, tak mi to vlastně poprvé a já poprvé jsem se dostal tady k těm informacím. On mi i nabídnul... já nevím ku*va, nevím kvůli čemu to bylo. Poprvé mi tenkrát nabídnul a říká: ‚Hele, když tě odsoudí...‘ Říká: ‚Hele jestli je to tak, jak mi říkáš, tak když tě odsoudí, tak já ti napíšu oficiální žádost na prezidentskou kancelář o oficiální vystěhování z republiky.‘ Takhle mi to tenkrát nabídnul, ale to jméno fakt už nevím jako. Tak tam jsem se poprvé dostal do styku s ním, jak to tady vlastně fachčí. To mi bylo dvacet, jednadvacet nebo dvaadvacet let. Do té doby jsem neměl ani šajn vlastně. Jsem si žil ten svůj opilecký život, darebácký a vůbec mě to nezajímalo takové věci. Od té doby jsem se o to trošku začal zajímat vlastně, ale jenom trošku. Takhle jenom."

  • "Můj táta rád fotil a naučil mě to. A tenkrát k nějakým desátým nebo jedenáctým narozeninám mi ve Východním Německu koupil foťák Certo [KB] 24 se to jmenovalo a bylo to na kinofilm. V Klášterci byly třináctipatrové paneláky a mě nenapadlo nic jiného, než na jeden ten panelák vylézt a fotit kopce, co tam byly vzadu za městem. Jenže to jsem nevěděl, že jsou to Doupovské vrchy a vlastně vojenské cvičiště. Tak tam na mě vlítlo tenkrát nějaké StB, jenže to já jsem nevěděl, že je to StB, a chtěli mě dát do polepšovny. Táta to tenkrát nějak uhrál. To byl můj první styk, který si pamatuji, s režimem."

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 11.06.2025

    (audio)
    duration: 56:42
    media recorded in project Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Pro disent jsem připravoval tiskařské blány a vozil samizdat

Zdeněk Kadlec alias Dědek během natáčení, Liberec 2025
Zdeněk Kadlec alias Dědek během natáčení, Liberec 2025
photo: Archiv Post Bellum

Zdeněk Kadlec se narodil 18. října 1960 v Mariánských Lázních do dělnické rodiny. Po čase se však odstěhovali do Klášterce nad Ohří, kde se malý Zdeněk poprvé dostal do styku i se Státní bezpečností. Otec mu zakoupil fotoaparát, se kterým si Zdeněk Kadlec fotil přilehlé hory, aniž by tušil, že se jedná o Vojenský výcvikový prostor Hradiště v Doupovských horách. Už v dospívání míval problémy se zákonem. V době učení na zedníka se ocitl ve vazbě a nemohl se tak dostavit k závěrečným zkouškám. Zdeněk Kadlec se kvůli své prudké povaze a zkušenostmi s návykovými látkami dostával velmi často do vězení, dohromady v něm strávil osm let. Během jednoho ze svých trestů se setkal i s násilím ze strany dozorců. Tehdy se také poprvé setkal s politickým vězněm a na režim v Československu získal jiný pohled. Postupem času se seznámil se severočeskými disidenty, kteří ho v druhé polovině 80. let zasvětili do výroby a distribuce samizdatů. Zdeněk Kadlec připravoval materiál pro tisk textů a následně působil jako spojka mezi pražským a chomutovským disentem. Navštěvoval nepovolené koncerty, podílel se na lesních brigádách organizovaných Hnutím za občanskou svobodu (HOS). Finanční výtěžek z nich se používal pro výpomoc rodinám osob stíhaných komunistickým režimem. Na konci 80. let se účastnil protikomunistických demonstrací. Po pádu totalitního režimu se usadil v Plzni a naposledy byl soudně trestán za drogovou činnost. Během natáčení (2025) žil v Praze, ale nadále udržoval kontakty se severočeskými máničkami. Za svou činnost byl oceněn osvědčením účastníka odboje a odporu proti komunismu.