Karel Jedlinský

* 1940

  • „My jsme nasedli na motorky a jeli jsme do Vimperka, nevím proč do Vimperka, a pak do Budějovic. Když se Rusáci blížili k Budějovicím, tak jsme zalehli. Někde na Borku byl takový úvoz okolo silnice. Byla nás tam skupina, nevím, kolik nás bylo. Všichni jsme zalehli na silnici, aby nemohly tanky projet do Budějovic. Lehli jsme si před ty tanky. A já jsem asi naivně – ne já, všichni jsme byli přesvědčení, že tanky na nás civilisty nemůžou najet. Takže jsme je ještě provokovali. Když na nás najížděly, tak jsme se jim chechtali a mávali jsme jim. Leželi jsme před nimi a ony na nás najížděly. Pak ten jeden to chtěl vzít po tom svahu, nakláněl se, vypadalo to, že vypadne, že se převrátí, a my jsme mu tleskali. Vysloveně jsme je provokovali. A naprosto nás nenapadlo, že děláme něco hrdinského. Tohle přece... Vůbec nás to nenapadlo, to není možné. Pak odjeli na nějakou louku a my jsme se tam na ně vrhli. Ruština mi dost šla, ještě jsem si ze školy něco pamatoval. Tak všechny ty možné nadávky: 'Co sem lezete? Táhněte domů! Že je kontrarevoluce? Jediní, kdo má zbraně, jste vy!' A všichni na mě: 'Řekni jim tohle a tohle.' Asi jsem tam z nich rusky uměl nejlépe. Pochopitelně na nás kašlali. My jsme šli domů spát. Ráno jsme se vzbudili a byli tu. Bylo to čistě jenom gesto, úplně pro nic za nic. Ale když jsem se pak dozvěděl, že někde v Rusku na nějaké demonstraci – že tam normálně do nich jezdili, tak teprve pak mi zatrnulo.“

  • „Umístěnku jsem dostal do Prahy. Když jsem byl Pražák, umístěnku jsem mohl mít jen do Prahy do Státního projektového ústavu pro zvláštní stavby. Tam jsem asi po půl roce musel jít na kádrové. Tak jsem tam šel. On říkal: ,Tak člověče, já jsem tě tady měl sledovat a mně připadáš jako normální kluk. Tak co jsi to měl s tou Státní bezpečností v Budějovicích?' Já jsem říkal: ,To byla taková kravina kvůli kantorovi jednomu.' A on říkal: ,Ne, to my nemyslíme. My myslíme tu protistátní činnost.' Já jsem říkal: ,Jakou? To zase nevím já.' On říkal: ,Jak jste založili nebo měli tu organizaci, kterou řídil někdo z Rakouska, nějaký agent, která se jmenovala Komunismus ohrožuje svět [KOS]. A ty jsi tam byl předseda, nosili jste letáky, po nocích jste rozdávali protistátní letáky a tak dále.' A já jsem říkal: ,O ničem takovém nevím, to je blbost! S tím KOSem – to byl Klub obdivovatelů Sputnika.' Tak jsem to všechno tomu kádrovákovi říkal. A říkal jsem mu: ,To musíte z těch papírů všechno vyhodit, protože co jako s tímhle?' A on říkal: ,Ne, ne, vyhodit nic nejde. Ty tady k tomu napiš svoje vyjádření. To se k tomu přiloží a každý si to posoudí sám.' Takže já jsem měl celý život v papírech, že jsem měl protistátní činnost, že jsem roznášel letáky a že komunismus ohrožuje svět.“

  • „Najednou jednoho dne rozhlas: ,Jedlinský do ředitelny.' Tak jsem šel. Tam dva pánové v kožených kabátech. Ředitel tak nějak roztřeseným hlasem říkal: ,Půjdeš s těmihle pány.' Tak jsem říkal: ,No, půjdu.' Ten vytáhl takhle [průkaz]. A já jsem říkal: ,Ukažte mi to. Já jsem ještě neviděl.' – 'Ona tě sranda přejde!' Tak jsem šel tady na lapárnu. Sranda mě přešla. Brečel jsem, ne z bolesti, jak mě mlátili tím pendrekem, ale z toho zoufalství. Taková beznaděj! Jak je člověk úplná loutka, úplné nic pro ně, pro ty estébáky, nějakej kluk. Já jsem do té doby myslel, že žijeme ve spořádaném státě. Tam mně to vysvětlili, jak to je všechno. Fakt je, že jsem byl drzý. Když mi začali svítit do ksichtu a řvát, tak jsem říkal, že jsem si myslel, že jsem na socialistické Bezpečnosti a že mně to připadá jako gestapo. Oni řekli: ,My ti dáme gestapo, parchante!' A už to šlo.“

  • Full recordings
  • 1

    České Budějovice, 21.09.2023

    (audio)
    duration: 02:03:16
Full recordings are available only for logged users.

Celý život jsem měl v papírech: protistátní činnost

Karel Jedlinský, 1943–1944
Karel Jedlinský, 1943–1944
photo: Archív pamětníka

Karel Jedlinský se narodil jako čtvrté dítě Josefa Jedlinského a Vojtěšky Jedlinské, rozené Šenbergerové, 21. září 1940 v Pardubicích. Otec pracoval jako technik ve firmě Prokop a synové. V roce 1944 jako čtyřletý zažil bombardování Pardubic. Na konci války byl svědkem odchodu Němců z města a příjezdu Rudé armády. S bratry chodili za sovětskými vojáky jezdit na koních. V osmi letech se s rodiči přestěhoval do Prahy, kde otec získal práci technika v podniku později nazvaném Strojexport. Ve 14 letech se rozhodl, že bude stavět přehrady a odešel studovat Střední průmyslovou školu stavební do Českých Budějovic. Na střední škole se spolužáky z recese založili klub proti neoblíbenému učiteli Josefu Kosovi. Na Karla Jedlinského jako jediného z party přišlo udání a přímo z vyučování ho odvedla Státní bezpečnost (StB) na výslech. Příslušníci Státní bezpečnosti ho při výslechu zmlátili a do kádrových papírů mu zapsali organizování protistátní činnosti. Od této doby až do roku 1989 měl vždy problémy v práci a byl veden jako politicky nespolehlivý. Na vedoucí pozici mohl nastoupit až v pozdních 80. letech v podniku Stavební izolace. O tuto práci neměl nikdo velký zájem, takže nabírali do zaměstnání i pracovníky s horším kádrovým profilem. V srpnu 1968 se v Českých Budějovicích účastnil protiokupačních aktivit. S několika dalšími přehradili silnici, po které z Prahy přijížděly tanky okupačních vojsk. Při politických prověrkách nesouhlasil s příjezdem vojsk Varšavské smlouvy. Nikdy nevstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). V roce 1991 spolu s několika kolegy úspěšně zprivatizovali firmu na izolaci staveb. V roce 2023 žil Karel Jedlinský v Českých Budějovicích.