RNDr., CSc. Pavel Javornický

* 1932

  • "Otázka budoucnosti a mladé generace je důležitá. Já si velmi vážím některých mladých lidí. Už jenom proto, jakou roli sehráli v těch některých převratech. A nejenom u nás. Vezměte si jen Náměstí nebeského klidu v Číně jakou významnou a tragickou roli tam sehráli mladí lidé, studenti. Mládí je taková touha po lepším světě. A někdy tomu hodně obětují. Mají takovou odvahu. Ještě nemají tolik špatných zkušeností, aby z toho vycouvali. Přeji si, aby to takové svěží a osvobozující myšlení, zákony, začlenění do Evropy, aby převládlo. Abychom se nebáli. Jsou některé vážné problémy, ale dají se překonat. My jako křesťané vidíme velký přínos v tom křesťanství a víře že jsme křesťanská civilizace. Nedávno jsem slyšel, že jeden čínský politik, když byl kritizován, že tam není svoboda slova a rovnost mezi lidmi řekl: To jsou ty vaše křesťanské věci, to u nás neplatí. Tak jsem si řekl. A vida moderní demokracie a rovnost mezi lidmi to je důsledek křesťanství. Církve nadělaly spoustu chyb o tom není debaty, ale to základní - mít se rádi a dávat to druhému prostora brát ho vážně to by se mělo uplatnit. Je škoda, že církve ztratily hodně z takové té důvěry po sametové revoluci, ale myslím, že to není úplně ztraceno i v této oblasti."

  • „K tomu mě vedlo to, že v této otázce právě na poli biologie je hodně nedorozumění. Je řada křesťanů, kteří považují evoluční teorii a speciálně Darwinismus za něco, co jde proti bibli, proti víře. A je samozřejmě také řada lidí, kteří využívají evoluce a moderní biologii jako kritiku křesťanství. Přitom když se člověk do toho zabere a je v obojím tak trochu doma, tak zjišťuje, že rozpory nejsou velké. To, co je napsáno v Bibli specielně v první části Bible Geneze stvoření světa až po stvoření člověka, že to je něco na svoji neobyčejně čistého. Tam není žádná příšera, kterou by bohové roztrhali na půl a z půlky udělali Zemi a z půlky moře. Tam je čistě Bůh, který řekne a ono se to děje. A když se pak potom zamyslíte o dědičnosti a o to, jak je to zapsáno geniálně do DNA, tak to je knihovna. To, co máme v každé buňce kdybychom přepsali do knihy, tak má mnoho a mnoho stránek. A máme to v každé buňce. Čili je to jakési jakési SLOVO, které je zapsáno v nás a nejenom v nás i v těch nejjednodušších organismech."

  • "V Náchodě byl zajímavý funkcionář církevní tajemník, který zajišťoval dozor nad církvemi. Tento pan Hybša se snažil církvím pomáhat a nikomu neškodit. Byl to už 3. takový znamenitý člověk na kterého jsem narazil. Museli jsme mít papír povolení na každou změnu programu, změnu kázání, kazatele. Všecko povolil. Jednou si komunisté usmysleli, že povolení k těmto změnám musí dát ministerstvo. My jsme měli pozvaného slovenského kazatele. A tak jsem mu řekl. „Pane Hybšo“, To bude asi teď složitější“. On vytáhl ze šuplete razítko podepsal, orazítkoval a řekl: “Praxe je různá.“ "A ještě dodatek: Když jsme přišli do Prahy, ten pan Hybša zemřel. Poslali jsme manželce soustrastný dopis ve kterém jsme napsali, že máme na jejího manžela jen ty nejlepší vzpomínky a že na něj přesně platí slovo Ježíšovi, že ten kdo podá Kristovu učedníkovi sklenici studené vody, bude odměněn. A on podal těch sklenicí čisté vody mnoho. Čekali jsme, co bude a ona nám poděkovala za soustrast a sdělila, že když je jí opravdu moc smutno, čte si právě tento dopis stále znova.“

  • "Jednoho dne za mnou přišel jeden z funkcionářů naší církve a říká mi: Pavle, nešel bys dělat kazatele do Náchoda? Já jsem na něj zůstal koukat. Já jsem nemoh vystudovat. Tak to budeš studovat při zaměstnání. Probrali jsme to s manželkou. Rozhodovali jsme se 2 měsíce. První rozhodnutí v naší rodině byl syn David: „Tak deme“. My jsme tak rozhodní nebyli. A já se přiznám, že jsem do poslední chvíle měl pochybnosti, zda mám udělat takovou změnu v životě a v životě své rodiny. I věřící přátelé nás trochu varovali: To budeš ve středu zájmu tajné policie a děti budou mít těžkosti. My jsme se rozhodli, že ano. Já jsem pořád čekal na nějaké takové ujištění shůry a nic nepřicházelo. Na poslední chvíli mě zavolal šéf botanického ústavu, pod který jsme patřili Slavomíl Hejný, že mě nemůže uvolnit, že mám 4 letou smlouvu. Já jsem si u něho objednal slyšení na den, kdy už jsme měli vše sbaleno a lidé z Náchoda nám už téměř pomáhali stěhovat. Jak jsem otevřel dveře a on řekl: Tak vy to myslíte vážně? Hovořili jsme a on že mě uvolnit nemůže. A pak se mě zeptal, cože je to ta církev, jestli to není nějaká sekta. Není to sekta, je to jednota bratrská. A on se zamyslel a řekl: Měl jsem také takovýto rok před maturitou. Podepsal to lejstro, rozloučili jsme se a já jsem odcházel."

  • "Když jsme se vraceli z Kalifornie, nejhorší chvíle byla, když jsme vjížděli do hraničního přechodu, tak jsme měli pocit, že lezeme do klece. Ostnaté dráty, mezi 2 řadami písek, zaminované. Mile se k nám chovali celníci. Prověrky v ČSAV. Každý se měl vyjádřit tzv. vstupu spřátelených armád. v 1968. Řekl jsem si: „tak, co budu něco nalhávat?“ Tak asi končím. Představte si, že se mnou hovořili dva starší kádroví referenti se mnou hovořili a ani jednou se mě nezeptali na vstup armád a většinu času jsme se bavili o tom, jak to vypadá v té Americe a cože jsme vrátili. A končilo to otázkou, jak je to s tou americkou svobodou. Tak, co mám říct? Víte, já si myslím, že každý národ má tolik svobody, kolik si zaslouží. Pokývali hlavami a dali mi kladné vyjádření, abych mohl zůstat na akademii."

  • "Moje touha byla pracovat v duchovní sféře, v církvi. Hlásil jsem na evangelickou bohosloveckou fakultu. Jenomže ministerstvo muselo odsouhlasit, každého jednotlivého studenta. A to sdělilo, že naše poměrně malá církev má už teologů kazatelů dost a další už nebudou povoleni. Můj třídní profesor mi říkal: "Javoro doporučíme tě na jakoukoliv vysokou školu, jen si nedávej tu teologii". Tak jsem si dal přihlášku na biologii. Ta mě vždy zajímala a přitahovala. Tak jsem byl přijat a studoval biologii. Tam mě zaujala práce u pana profesora Fota, který byl znalec mikroskopických řas."

  • "Na konci předposlední třídy tehdejší septimy přišel můj třídní profesor, prima člověk, kterého jsem si vážil, takový spíš voják než učitel a řekl mi: „Javoro, ty vstoupíš do svazu mládeže.“ „Nevstoupím, pane profesore, vždyť vy víte proč.“ „Vstoupíš tam a spolužáci tě zvolí za předsedu třídního výboru.“ Já jsem na něho zíral. „To nech na mě. Budou se psát posudky na celou třídu a to chceš, aby tam psali jen ti horliví svazáci. Tak se zařiď podle toho!“ Vstoupil jsem tam. Pan profesor opravdu řekl: „Zvolíte spolužáka Javornického za předsedu třídního výboru, budou se psát posudky.“ Psali se posudky a my jsme to vzali kromě dvou horlivých svazáků jako takovou hru napsat všem co nejlepší posudky, aby se všichni dostali na vysokou školu. A také se, bylo nás tam 32, se kromě 2 na vysokou školu dostali. A to byl rok 1952. A tak jsem se ocitl ve svazu mládeže a mohl jsem přispět k něčemu, za co se nemusím stydět. Bylo to od pana profesora odvážné."

  • “Our house in Římská Street was hit by a bomb. Fortunately, the airplanes were flying low, there were no anti-aircraft cannons in Prague at that time, and so they dared to fly low and the bombs flew over the roofs and over the Vinohrady Theatre, which nearly got hit, and then the bomb hit a connecting wall between two houses without penetrating inside. The blast was directed outside, and it caused damage and broke out a part of the wall from those two houses and damaged apartments, and there were some wounded. Some people got killed in the opposite building because all the debris flew on the other side. I was not at home and that was my luck, because we did not have school classes anymore, the teachers were just assigning us homework, and normally I would have been sitting in the room which faced that side of the street. All glass from windows flew through the house and it got stuck in all kinds of things. My mom hid in the hallway and there were no windows there and she thus did not get hit, but some people in the house suffered quite serious injuries from the flying glass. All windows were broken. We came home and mom was not to be seen. They took her away somewhere, but nothing happened to her. Poor mom was wearing her apron and slippers and it was in February. But then we all got reunited. We were not able to live there for some time, but the house was later repaired. There were about seven hundred casualties in Prague that day. On Peace Square – on the corner where the pharmacy is – a house burnt down. There was quite a large synagogue in Sázavská Street and it burnt down, too, and many houses were destroyed. The Emmaus Church got hit as well, and the Palacký Bridge was hit partly.”

  • “We were aware that by being outspoken about our faith, organizing youth groups or by entering the spiritual ministry we risked that it could have all kinds of consequences and that I might even end up in prison or get fired from my job. Perhaps I would be then selling books in some bookshop or something similar. We were thinking what for we were taking the risks: whether we should take the risks for the sake of politics – we acknowledged that it was well that some people had the courage and went straight for it – or whether we should take the risks for the spiritual aspect, for Christianity. Not directly for the church as an organization, but for what we call preaching the gospel – striving to let people know that God counts with them and that He loves them. We decided that our task was here – that we were willing to take risks in this area. We would rather not mess with politics. There were Christians – I know Miloš Rejchrt well, for example, he comes from our church, too – and they chose the path of Charter 77, like Václav Malý and others. And they had to bear various consequences, too. I greatly respect their courage. I didn’t have this kind of courage. I didn’t think that my place was in politics. Not even after the Velvet Revolution, when I was being encouraged to join something. I did not get involved in politics and I stayed with the spiritual matters.”

  • “We thus decided that we would return, although we had the opportunity to stay there. They were offering jobs to both of us and the American authorities at that time had an order not to make troubles to Czechoslovaks who wished to immigrate. We would have been granted the citizenship after some time. Well, we have returned. The worst moment was when we were entering the barbed wire - it was as if you were going inside a cage. On the other hand, the border officials were very nice to us. One reason why we returned were our parents. My wife still had both her parents and she was their only daughter, the only child. My mom had died just when I was away and my dad became a widower. We did not want to disappoint them by staying somewhere abroad. The second factor was that we reasoned like this: One more Christian family in the United States does not make any difference, there are so many of them, but in Czechoslovakia, especially in the anxious times after the Russian occupation, every Christian family is needed.”

  • “My wife’s mom was a Sudeten German woman from Děčín. She treated the Czechs very well, but she had a somewhat quarrelsome nature, and she thus often started arguing with somebody – not because that person was a Czech, but because there was some misunderstanding between them. And so somebody took a revenge upon her and she then spent a year and a half in internment after the war. Regardless of the fact that at that time, Germans were supposed to have gathered ten statements signed by Czechs to confirm that they had been treating others well during the war, and she had nineteen signatures! Among those who signed the testimony for her, there was a woman whose life my wife’s mom had saved during the period of terror after Heydrich’s assassination. They lived in Byšice in the Všetaty region and the woman went there to visit her parents and since she intended to leave in the evening, she did not register with the police. After Heydrich’s assassination, everybody was obliged to report his stay to the police before 6 pm and she has not done it. Soldiers did a search in the village and the woman ran to my mother-in-law and begged her to hide her. They had two rooms – a room and a kitchen – and grandma pushed her inside the kitchen. The Germans came and asked: ‘Do you have anyone here?’ Grandma started speaking to them in German and they left convinced that she was not hiding anyone. If they had looked into the other room, the whole family would have been shot to death. The woman, grandma, and my wife-to-be as well. At that time, they would shoot people right away. She risked her life for the Czech woman, and nobody then spoke for her after the war. They signed the papers for her, but nothing more. So there were cases of injustice like this. She later returned home and the family was reunited, but you know, she had probably suffered.”

  • “Yes, there was an area which the communists have never gained full control of. They tried to take control of it by various means, there was the movement Pacem in terris, the Christian Peace Conference for the other churches, and so on. But it was not possible. A communist could not be a priest or preacher. People took us much more seriously because they valued that we were risking something for the sake of our faith. Today I consider it as a kind of our peculiarity. There was certain desire for spiritual matters and for the Word, but there were obstacles. Now there are no obstacles and perhaps that’s why people are not so interested in it – it is no revolt anymore. The atheist pressure was disliked by the people, including the non-believers. People were bothered when atheism was being instilled in children in schools, and when it was discussed constantly on television and radio and when books that nobody was buying were being published. As I said, rather than complete freedom, it is the counter-pressure which works favourably for the spiritual matters.”

  • Full recordings
  • 1

    ?, 03.07.2016

    (audio)
    duration: 01:38:48
    media recorded in project Stories of 20th Century
  • 2

    Náchod, 06.12.2018

    (audio)
    duration: 38:13
    media recorded in project The Stories of Our Neigbours
  • 3

    Studio ED Hradec Králové, 23.04.2019

    (audio)
    duration: 01:20:10
    media recorded in project Příběhy regionu - HRK REG ED
Full recordings are available only for logged users.

God waits and wants to take mercy on you

Pavel Javornický as a young man
Pavel Javornický as a young man
photo: Archiv pamětníka

Pavel Javornický was born July 3, 1932 in Prague-Vinohrady and he has spent most of his life in this neighbourhood. He experienced the bombing of Vinohrady in 1945. Pavel originally wished to study the Evangelical Theological Faculty, but he was not granted permission and he thus studied biology instead. He has been a member of the Church of Brethren (Církev bratrská) all his life, and in the 1970s he became a preacher in the congregation in Náchod. Becoming a preacher did not mean termination of his carrier as a scientist, because Pavel continued to strive for reconciliation of the scientific perspective of the world, evolution and creation with faith. While he served as a preacher, he and his wife focused mostly on work with young people. Pavel also preached in the congregations in Prague-Vinohrady and Prague-Smíchov. He published books of apocrypha, a book titled ‘When Faith Does Not Argue With Science’ and others. He has been faithful to his religious conviction for his entire life. Together with his wife they raised two children.