Ludmila Janská

„Tak vyhazovali lidi z partaje, že jo. Různý, ale ani nevím kdo všechno. Ale nikoho nevyhodili z divadla a třeba takovej Felix Le Breux byl ve straně a během toho šedesátýho osmýho roku on byl nemocnej, takže se neznemožnil, takže ho nevyhodili. No ale hodně lidí povyhazovali a pak, že jako někdo musí zase do partaje a tak…my jsme byly tři dramaturgyně a žádná ve straně a tak ředitel říkal, tak někdo bude muset nebo budu muset angažovat nějakýho straníka. Někdo z vás bude muset odejít. No, tak to bylo docela napínavý. No, ale kolegyně potom ustoupila, to zpracovala a vstoupila do tý partaje a zvládla to. A já jsem si v týhle době takhle soukromě zašla za ředitelem a říkám: ‚Pane řediteli, jenom abyste věděl, kdyby mě zvali do strany, tak já bych nemohla.‘ A on říká: ‚Buďte klidná, vás nikdo lákat nebude.“

„No a já jsem se s ním potkala jednou, to byl rok asi už 87 nebo tak nějak. Přijel jeden…přijel Edward Albee, ten dramatik. Já jsem šla na besedu s ním, ale zapomněla jsem si pozvánku, přišla jsem pozdě a oni mě už nepustili dál. Protože aby tam nechodili…a právě Havel tam šel a taky ho nepustili. Tak jsme zůstali stát na dvorku, tam v Divadelním ústavu a já jsem si sním chvíli povídala a šup ho, do tejdne byl za mnou fízl. Tak si mě vyfotili, našli si mě a už za mnou chodil. A říkal: ‚My by jsme chtěli, abyste nám řekla…,‘ já jsem byla zvaná na takový ty koktejly k Američanům nebo k Angličanům, tak jsem tam chodívala někdy, když přijela nějaká návštěva a podobně. ‚My bychom chtěli, když jdete na tyhle návštěvy, abyste nám řekla, kdo tam chodí z disidentů.‘ Protože to už byly ty gorbačovský léta a už tyhlety lidi chodili. Do tý doby…předtím ne, předtím si to netroufali. Ale proto jsem tam chodila já, protože jsem nebyla nic tak zajímavýho. Kdysi jsem byla…British Council …jsem jela do Londýna přes British Council, takže o mně věděli. No a koho by měli zvát? Tak mě zvali, že jo. A pak už tam chodili. Chodil tam Jarda Kořán, chodil tam Havel a různý lidi a jednou jsme byli takhle na nějakým koktejlu u nějakýho kulturního atašé na Náměstí míru v jeho bytě. Velkej byt, několik pokojů a teď tam bylo plno lidí a byla jsem tam i s manželem, s tím druhým manželem a říkám: ‚Hele, támhle jde Havel, tak jdeme jinam, aby mě někdo neudal, že jsem ho neudala. A půjdeme támhle ke Zdeňkovi Urbánkovi.‘ To byl vlastně spolupracovník. On byl taky chartista, ale byl to náš spolupracovník. ‚Tak půjdeme ke Zdeňkovi.‘ Tak jsme šli k němu a on stál s takovým nějakým pánem brejlatým a on říká: ‚Dovolte, abych vás seznámil. Tohle je Jiří Hájek, nynější mluvčí Charty.“

“At that time, people naturally hang on to whatever was slightly anticommunist, for instance, and they reacted to that. When we prepared a play, it would often happen that some committee would come to the final rehearsal and they would tell us: ‘You are allowed or you are not allowed to stage it.’ Or they had comments: ‘That word should not be there, and it should not be like this.’ For example, we staged Chekhov, Uncle Vanya, and there is doctor Astrov who says in the play: ‘Look how it looked here fifty years ago. There were forests everywhere, and it was so beautiful. And now see how it looks today.’ This happened to be on the 50th anniversary of establishment of the Communist Party of Czechoslovakia. I thus had to correct the fifty years to sixty years, because otherwise it would have already been wrong.”

“We staged the play A Delicate Balance, which is a kind of a family drama. A couple, their daughter who is just getting a divorce and who makes a mess in the house. Their friends, a husband and wife, come and they say that they are afraid to be in their home and they ask whether they would be allowed to stay with them. The family lets them in and not only that they become a bit of a nuisance… And now imagine that this was the reason why the play was withdrawn. Because they were unwelcome visitors. And the tanks which arrived to our country in 1968 were an unwelcome visit as well.”

“Then we staged a play by some author from East Germany. It was a decent play about Joan of Arc. It was a kind of a fantasy play, and they did not burn Joan of Arc at the stake, but they burnt somebody else instead and they hid her somewhere in a convent. And then some years later she is in the convent and she talks with the nuns. I don’t remember anymore what the problem was, but they then banned the play, because there were five nuns as if five armies of the Warsaw Pact which had occupied Czechoslovakia. We thus had to take the play down. Sometimes a play was staged with the awareness that it was a bit provocative, but at other times we staged some play and we did not have a clue and the audience was picking those juicy bits for themselves and responding with joy.”