Irena Hešová

* 1926

  • "‘Irenko, hlásí, kolik se vrací žen a mužů, ale hlavně co žen se vrací. Musíš ji čekat, maminku. Maminka určitě přijde. Maminka to určitě přežila. Ta přijde. Neboj se, čekej. Jakmile budou hlásit, že přijede vlak ten a ten...‘ Tak jsem si půjčila od strýčka kolo a pořád jsme jezdila k vlakům a maminka nikdy nepřišla. Já jsme se vždycky vrátila a byla jsem zklamaná, že zase nepřišla. Byla jsme rozčílená, brečela jsem, že se už asi nevrátí, protože už to bylo tolik dní a tolik lidí se vrátilo a dneska už do Bystřice nikdo nepřijel... Tak teta říkala strýčkovi: 'Tak jí to musíme říct. To už se nedá, jinak se zničí.' Tak šla teta do skříně a z šuplíku mi podala dva úmrtní listy z Mauthausenu. Natištěné, vyplněné, se vším, perfektně německy udělané. Přečetla jsme si datum, kdy maminka zemřela a tatínek ve stejný den 24. října 1942. Brečela jsem a byla jsem z toho úplně špatná. Pak jsme se z toho nějakým způsobem dostávala. A když jsme si to všechno uvědomila, tak jsem poděkovala pánu Bohu za to, že tu maminku a tátu nenechali dál trpět, protože to, co by potom zažívali, by pro ně bylo v jejich věku by bylo hrozný. Byli to už starší lidi. Tak jsme poděkovala za to, že je popravili dříve, než aby je tam nechali."

  • "Byla tma. Viděli jsme osvětlené dráty. Bylo to na kopci, ale zastavili dole před takovým nízkým baráčkem. Pak jsme viděli, že jsou všechny stejně nízké. Tak tam zastavili a my jsme vystoupili. Oni řekli, že kluci půjdou nalevo, a děvčata napravo. No, a pak jsme šli. Kolem toho prostoru byly nechané jen cestičky a tam jsme se rozloučili s tou německou sestrou, která nás tam vezla. Vítala nás tam nějaká paní, která mluvila česky. Pak jsme se dověděli, že to byla vězněná paní profesorka, která měla manžela důstojníka a ten utekl za války na západ. Pak jsme se dověděli, že tam jsou lidi, kteří mají někoho na západě a za trest jsou tady zavření. Tak to byl lágr pro tyhle lidi. Tedy pro lidi stejně postižené jako my. Po dětech byli žhaví. Ale byl přísný zákaz, abychom za nimi chodili. Směli jsme chodit jen kolem baráku a do dalších prostor vůbec ne. Oni měli taky zákaz chodit za námi. Ale to se všechno porušovalo."

  • "Psát jsme nesměli. Tužky nebo papír, to jsme nesměli mít. Ale v průběhu času jsme se k tomu dostali. Chodili nás hlídat čeští strážníci, asi nějací co už byli v invalidním důchodu a přivydělávali si tím, že nás hlídali. Ti nám pomáhali. Kluci se na ně obraceli, říkali jim, odkud jsou a jestli můžou napsat třeba babičce nebo strýčkovi. A ti strážníci říkali, že to nesmějí nikomu říct, ani kamarádům. Ale kluci to o sobě vzájemně věděli, že mohli napsat na kus papíru přes toho strážníka. A pak už se o nich vědělo. Začaly chodit průvody po té cestě kolem Jenerálky, protože jsme bývali v zahradě. Třeba na podzim jsme tam hrabali listí, nebo co kdo uměl. Takže příbuzní věděli, že nás uvidí, i když jen na dálku. A když my jsme se dověděli, že tam chodí, tak jsme je taky vyhlíželi. Takže aspoň toho jsme dosáhli. Ale jinak ne."

  • "Šla jsem za tím kloučkem a klekla jsem si na zem a říkám: 'Jiříčku neplač. Já taky nemám maminku, ty nemáš maminku a my ji musíme hledat. Budeme ji hledat spolu, ale nesmíš plakat, protože by plakaly i ostatní děti. Ty taky nemají maminku. Takhle jsem do něj mluvila a on přestal plakat. Takže to bylo půl dne za námi. Kdyby měl brečet pořád, tak jsme se z toho zbláznili. Ptala jsem se ho, jak se jmenuje. Říkala jsem mu: 'Já vím, že jsi Jiříček, ale máš ještě další jméno, ne?" On zadrmolil: 'No ano... Jiříček Karabelů z Pinglu číslo 20!' Nerozuměla jsem mu, tak jsem mu řekla, že mi to musí říct pomalu, abych věděla nejen jméno, ale také odkud je. Tak mi to řekl znovu pomalu. A mě přejel mráz po zádech. Pochopila jsem, že je z Votic. Moje maminka byla z Votic. Já jsem s ní pravidelně jezdila na dušičky do Votic, takže jsem věděla, že Pingl je kopec u Votic. Ten tříletý kluk to věděl, ale nikdo by do konce války nevěděl, odkud je, kromě těch, kteří nás vzali rodičům. Nerozuměl by tomu: z 'Pinglu číslo 20.' No, tak to jsem byla ráda, že jsem to zjistila. Byli jsme od sebe blízko, já jsem byla z Bystřice, ale to on nevěděl."

  • "Malé děti, tříleté... To bylo hrozné. Ty plakaly! Jeden chlapeček pořád plakal, že chce k mamince, aby ho pustili k mamince a plakal a křičel a ty ostatní začaly taky plakat, že chtějí k mamince. To bylo hrozné, hrozné, nejhorší, ty děti uklidnit, aby si zvykly, že už nepůjdou k mamince a že si o ní můžeme jenom povídat. Já jsem tomu potom po válce říkala, že to bylo těžké ublížení na duši nás všech. My jsme si to začali uvědomovat. Ty děti ne – ty jen chtěli tu maminku a my jsme je museli utěšovat a já jim musela říkat, že taky pláču, že taky nemám maminku, musíme to vydržet. Co jsem měla dělat..."

  • "Přišli pro mě a pro maminku. Mamince řekli, aby mi zabalila pár věcí na převlečení, ale nic velkého. Měla jsem malý kufřík pro panenky, tak že mi to dát do toho a sama že si nic brát nemusí, o všechno prý bude postaráno. Takže maminka tak jak byla, na boso, protože bylo léto, jedno oblečení na sobě měla, v ruce jen kapesník. A tak ji sebrali. Poslední věta, kterou mi maminka řekla byla: Dítě moje zlatý, já už tě nikdy neuvidím. Tak to asi víte, co v ní muselo být. Co si asi uměla představit, protože ona četla a věděla, co se děje. Ale co já, mě zprávy nezajímaly. No, a mě odvezli. Ještě jsme jezdili mimo Prahu v tom autě pro někoho. Vzali ještě jednoho kluka a tak jsme přijeli dva, na tu Jenerálku. Jeden kluk a já. Tam nás dovezli na to náměstíčko, kde byly čtyři budovy. Tam jsme vystoupili a už tam přijelo další auto. Takže nás tam vystoupilo celkem šest dětí. Takže nás bylo prvních šest obyvatel na té Jenerálce."

  • “Then there was a little boy and he came there and just cried and screamed. And he had this high and hard voice. He yelled that he wanted his mum that he was not staying there and he begged: “Mister policeman, please, take me to my mum, I want my mum.” And it went on and on. I went up to him and said: “What’s your name? When you cry like this, Jiřík, I can’t understand what you’re saying, and we won’t be able to look for your mum unless you tell us nice and slow what your name is so that we can find her.” And he gave me this look, stopped crying, and said: “Jiříček Karabel, from Pingl, number 20.” And since I was from Bystřice, my mother being from Votice, I knew that in Votice there was a hill called Pingl. So I found out that Jiříčeek Karabel came from Votice. No one would have known for the rest of the war. Because then there was that black something, that… that the relatives found out about this Jiřík. I mean, Jiříček Karabel from Pingl number 20. And he cried so much for his mum. I wanted mine just as much. But I couldn’t cry like that. The other kids could and they did cry for their mothers. And we, the older ones, we cried at night, but never during the day.”

  • “Many of those children, when we washed them and put them into their beds, one said to the other: “Stáňa, we have to pray.” And I would ask: “You know how to pray?” “Well, yes.” And both knelt in their beds and started praying: “Angel of God, my guardian dear…” – they knew this by heart – “to whom God's love commits me here, ever this day be at my shide…” – Stáňa always had troubles with this part – “to light, to guard, to wule, and guide.” ”

  • “I’m surprised to be here. That I survived, psychologically speaking. Because it was terrible. I had these open lace-up shoes on my feet. Nothing packed with me. And we, my mum and I, were told to get moving. Mother said that all the animals were here, we had geese, pigs, I used to pasture the goat, we had chicken, all those we had to sustain ourselves. My mother was happy that we’d been able to save up for all that. She was very capable and efficient in these things. And all that turned to ashes. They said: “Don’t be afraid, these animals will make it.” And my mother said: “She has no proper clothes on her…” “But she’ll be back. She’ll be back, don’t worry.” I never came back. I had lace-up shoes on my feet. And winter came.”

  • Full recordings
  • 1

    Praha Národní , 03.10.2016

    (audio)
    duration: 04:31:45
    media recorded in project Stories of 20th Century
  • 2

    Praha ED, 25.08.2020

    (audio)
    duration: 01:42:06
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
Full recordings are available only for logged users.

I cried into the pillow at night and I comforted the younger children during the day

Irena Hesová in her 15, how her mother remembered her
Irena Hesová in her 15, how her mother remembered her
photo: Irena Hešová

Irena Hešová was born on 3rd November 1926 in southern Slovakia, in the town of Gúta near Komárno, to Czech parents - Jan Heš and Kateřina Hešová. Her father was a police officer and her mother a housewife. They built a house in Bystřice u Benešova and moved there when Irena was three years old. In the summer of 1942 her parents were arrested by the Gestapo for cooperating with the partisans who assassinated the Reichsprotektor Heydrich on 27th May 1942. The Nazis took sixteen year old Irena Hešová and 45 other children into an improvised secret orphanage in Jenerálka, Prague 6. In 1944 the Germans moved them to a camp in Svatobořice. The children saw the end of the war in the camp of Plané nad Lužicí where the Germans had evacuated them as the liberation front kept getting closer. Irena’s parents were executed in October 1942 in Mauthausen. After the war she stayed with her aunt and uncle, the Kotrba family, in Bystřice. She finished her education and settled in Prague.