The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hasil (* 1924  †︎ 2019)

The communists called me the King of Šumava, I was just helping people to safety

  • born on 8 February 1924 in Zábrdí (Prachatice district)

  • forced labour (he served in Passau, Bavaria), at the end of the Second World War, he joined the partisans disarming the Germans

  • as an SNB (the National Security Corps - trans.) border guard he helped many exiles to cross the border after February 1948

  • on 20 October 1948, after transferring a group, confronted in a fight with a Bavarian financier

  • interrogations and imprisonment (Tábor, České Budějovice, Loreto, Pankrác - meeting with Heliodor Píka and other prisoners sentenced to death)

  • on 2 February 1949 sentenced to nine years behind bars for the crime of conspiracy against the Republic

  • imprisoned in the labour camp and mines in Dolní Jiřetín - from where he and Antonín Vítek escaped on 9 May 1949

  • uncapturable smuggler - “King of Šumava”, agent-walker (cooperation with the American intelligence service CIC)

  • at the end of 1953, he obtained a visa to the USA and lived in Chicago

  • in 2001, he was awarded the Medal for Heroism by the President of the Czech Republic, Václav Havel,

  • he died on 15 November 2019

  • in 2023, granted the status of a Participant of the Resistance and Opposition to Communism

Drobný, pokorný, hluboce věřící a odvážný. Takový byl Král. Král Šumavy, jak neohroženého a nepolapitelného agenta-chodce Josefa Hasila nazývala komunistická propaganda v režimu, který ho pronásledoval, vyslýchal a věznil, který mu zastřelil bratra Bohumila a pozavíral společně s dalšími přáteli a spolupracovníky veškeré příbuzenstvo. To mu však jeho aktivity, které dovedly do svobodného světa množství lidí, nikdy nevyčítalo.

Vzpomínky na šumavské dětství v Zábrdí

Dne 8. února 1924 se rodina Hasilů na chudé šumavské samotě v č. p. 33 v Zábrdí nedaleko Prachatic rozrostla o sedmé, předposlední dítě, malého Josefa. Po otcově odchodu se muselo osm sourozenců, kteří až do konce života drželi při sobě, odmala ohánět. „Maminka se starala, jak jen mohla. Museli jsme jí pomáhat – šli jsme sloužit. V pěti letech jsem musel jít do vedlejší vesnice pást husy. Kdybych chtěl utéct, tak bych ani netrefil domů.“ Pro samou zemědělskou činnost, kdy malý Josef dřel u sedláků, nestíhal chodit na vyučování: „Když jsem chtěl jít do měšťanky, tak mě nepustili, protože bych přišel pozdě ze školy a nevykonával bych tu práci, kterou oni po mně chtěli.“ Kraj dětství, Šumavu, nosí pamětník ve svém srdci i o devět desetiletí později. „Šumava byla pěkná, ale všechno pěkné stálo tolik utrpení...“ Do konce života nevyprchá vzájemná sourozenecká láska a soudržnost.

Ročník obětovaný Němcům aneb totální nasazení v Pasově

Josef Hasil si byl vědom toho, že jeho ročník 1924 byl „obětovaný Německu“. Odešel zavčasu do bavorského Pasova. „Kdybych byl neutekl, musel bych jít do německých podniků, které byly bombardované. Ale já jsem se tomu vyhnul. V Pasově nebombardovali, až ke konci války, a to už jsem byl doma,“ vzpomíná Josef Hasil. Zkraje roku 1945 se totiž skrýval v rodném kraji. V rámci totálního nasazení kopal a vyměňoval koleje, hloubil a betonoval klikaté zákopy pro případ bombardování. Pro nemoc jednou nepřišel do práce. Byl za to vsazen na osm dní do vězení mezi hromadu štěnic.

Jeho pracovní skupinu poslali na přechodnou dobu též do Schweinfurtu, do Američany vybombardovaného strategického místa: „Dali nás do továrny, kde se dělala všecka ložiska na letadla, tedy důležitá věc pro válečné účely.“ V troskách oškraboval cihly od hlíny, sabotoval, „jak jen to šlo“, a s dalšími mládežníky zbytečně riskoval, když si ze sutin odnesl vytažený malý motor, který chtěli doma někomu věnovat. „Pán Bůh a andělé byli s námi, nic neprasklo, nechytili nás. Kdyby nás byli dostali, tak nás to stálo život.“

Josef Hasil vzpomíná, že říšští Němci k nim byli „nehodní“, avšak stále o něco slušnější než mnozí sousedé ze Sudet. „Jenom jste o Němcích řekla nějaké špatné slovo a nechali vás za to zavřít. Jednou jsme jeli vlakem domů z Pasova do Prachatic na dovolenou. Bylo to na Vánoce…“ Do vlaku si přisedli Němci – armáda na dovolené – a kvůli češtině své spolusedící sebrali. „Museli jsme pryč. Nadávali nám, že jsme dobytek a že hnůj má větší cenu než my.“

Partyzánem odzbrojujícím Němce a příchod Američanů

Po Vánocích v lednu 1945 Josef do Německa už neodjel. Na sklonku války se společně s bratrem a dalšími stal partyzánem. Když Němci v posledním tažení ustupovali a brali lidem u mlýna kola, čekal na ně schovaný Josef Hasil s bratrem v další vesnici s flintami a dokázal je přimět, aby se vzdali Američanům. „To byla ta skupina partyzánů: zbraně v ruce, vždy připraveni střílet. Štěstí, že se to nestalo, jinak by nás ti Němci rozstříleli, jak se na to dívám dneska.“ Odzbrojením Němců uchránili celé obce: „Můj bratr, který utekl z Německa, z Magdeburgu, dovedl dobře mluvit německy. A on jim povídá: ,Vždyť jste prohráli válku, tak nemusíte krást, německá armáda nekrade.‘ Nakonec ta kola vraceli majitelům, a zachránili tak celou vesnici, jinak by došlo na střílení a byli by určitě mrtví.“ Němci, kteří věděli, že pro ně situace není příznivá, byli totiž Hasilovými donuceni k poslechu zpráv: „Bratr jim řekl: ,Pojďte si poslechnout rádio, jak to vypadá.‘ Tak šli poslouchat k nějakému sedlákovi a tam hlásili, že německá armáda se vzdává, aby se vzdali.“ Již dříve také sbírali kluci zbraně po Němcích, kteří ustupovali před Sověty okolo nedalekého Husince.

Benzin za máslo a vajíčka

„Benzin za máslo a vajíčka.“ Tak by se dal shrnout příchod Američanů k Zábrdí. S osvobozením přišla úleva a oslavy. Rovněž tak možnost obživy: s americkými vojáky místní vedli oboustranně prospěšný výměnný obchod. Josef Hasil byl navíc svědkem toho, jak všichni Němci chtěli skončit spíše v americké zóně než v sovětské, které se hrozili a utíkali z ní. K působení Američanů též zmiňuje: „Ve Vimperku bylo skladiště. Tam zastavila všechna německá armáda, co už ustupovala. Tam už byli Američani. Všechny zbraně, co už Němci nesměli mít, a všechny automobily byly zabavené. Američani je odvezli do těch strmých skal a strání, tam všechna ta auta ničili, všechno to padalo na hromady. Rozbili všechno. To už ale dělali proto, aby měli po válce byznys.“

Od SNB k převádění přes hranice

S partyzánskou knížkou se mladému vyučenému bednáři Josefovi, který byl na vojně u pěšího pluku v Písku, otevřela ve skulince demokracie mezi nacismem a komunismem možnost vstupu k četnictvu u Sboru národní bezpečnosti (SNB). Složil zkoušky a absolvoval policejní školu v Protivíně. Povýšení z rotného na strážmistra mu však mnoho měsíců blokovala otcova kriminální minulost. K tátovi, kterého viděl naposledy jako pětiletý, si jel do jeho zahradnictví, které si u Karlových Varů zabral po Němcích, pro výmaz trestu (neměl čistý rejstřík – v minulosti komusi polámal žebra). „Já jsem se mu nedal poznat, že jsem jeho syn. Sice mi bylo těžko u srdce, skutečně těžko, on ale mou matku, ani nechci povídat, v ožralosti bil.“

Jako člen SNB v pohraniční Zvonkové, kde byl od ledna 1948, nechal projít spoustu skupinek uprchlíků, radil jim a postupně dostával tamtamy, koho by měl převést do bezpečí. „Když jsi někoho viděla, tak jsi ho měla chytit. Tak jsme je nechytli. A nechali jsme je být a vůbec jsme je nekontrolovali.“ Podnikal na česko-rakousko-německém trojmezí velmi riskantní mise, aby pomohl lidem v nouzi. Díky motorce, kterou mu pořídila jeho sestra Žofie, se mohl též často vypravovat ke své rozvětvené rodině.

Dýchal jsem jako pes, už jsem nemohl aneb osudný zimní přechod a zrada

„Pepíku, potřebuju pomoci převést lidi,“ oslovil pohraničníka kamarád, který se snažil pomoci krumlovské skupině, jíž hrozilo zatčení. S Josefem o sobě navzájem věděli, že nesouhlasí s komunisty. Manželé Fořtovi a zdravotní sestra Anna Bezecná se museli dostat „přes čáru“. Psal se 20. říjen 1948 a Josef Hasil už tři čtvrtě roku pomáhal prchajícím lidem. Tento „útěk přes kopečky“ byl však jiný. „Já v ten den měl službu u útvaru na hranici, a já na tu službu nešel. Oni si nabrali kufry a nemohli je unést a my, pitomci, jsme jim chtěli pomoct, tak jsme jim je nosili a sami jsme se unavili taky. A byl sníh, to bylo na Šumavě to nejhorší.“

Nepříznivých faktorů bylo příliš. Neznámý terén, mlha, oslepující vánice, příkré srázy, velké zatížení i přechod během Josefovy pracovní doby, při níž nebylo na takovou náročnou misi příliš času. Kolega, syn obecního strážmistra od Českých Budějovic a zásobovatel kuchyně SNB jménem Zdeněk Vyleta, byl v těchto místech před půl rokem. „Já věděl směr, kudy přes Rakousko, ale vedle Plešného jezera a tam vzadu jsem nikdy nebyl, to měl znát on, a já nevěděl, že to nezná.“ Dokázali to však. Skupinu převedli.

Ale ještě závažnější problém nastal v kopcích na cestě zpět z Bavorska do Čech. „Ten můj kamarád, ten byl tak zbitý, on nebyl zvyklý jako já, já měl tvrdší život než on.“ Drama začalo zdánlivě nevinně. Vyčerpaná dvojice narazila na cestě poblíž rakousko-bavorských hranic na „německého civilistu“. Ten si změřil pohledem uniformu SNB a služební pistoli za pasem. „Říkal nám, co tam děláme, a my mu říkali, že jsme převedli lidi a jdeme zpátky do Čech. Říkal: ,To můžete přejít tady.‘ On myslel, že půjdeme na jeho stanici v Německu.“ Vyleta jeho nabídku přijal, Hasila Německo sice lákalo, avšak cítil povinnost vrátit se ke své dívce Marii Vávrové, s níž plánoval svatbu. A navíc čekal syna. Mínil překročit na vrcholku hranice, kde to znal. A k útvaru trefil. „Tak jsem to vzal přes louku nahoru do lesů zpátky do Čech. Já jsem nevěděl, že je to finančník, Vyleta taky ne. Když přišli kus dál, tak tam byla stanice. Viletu tam dotáhl, oblékl si uniformu, vzal si flintu a šel chytit mě, protože si myslel, že mi nadběhne. Tak nenadběhnul, já jsem šel do toho kopce, dýchal jsem jako pes, už jsem nemohl. A když jsem šel, tak se mi tak točila hlava, že jsem se musel opírat, abych nepadnul.“

S finančníkem se střetl znovu. „Když jsem přišel na cestu, tak vyskočil a namířil na mě. Řekl mi: ,Ruce vzhůru!‘ Německy. Já dělal, že mu nerozumím. Měl jsem služební pistoli, tak mi ukazoval na opasek, abych si ho sundal s flintou. Tak jsem ho pomalu rozepínal a po očku jsem ho pozoroval, kde je a hlavně kde má flintu. Udělal jsem skok, chytnul jsem mu tu flintu a strhnul jsem ji zpátky ode mě, pak jsme se o ni třikrát přetahovali. Strčil jsem ho tou flintou a on spadl ze stráně. Já mu německy říkám: ,Proč seš tak pitomej, proč mě nenecháš? Já ti nic neudělám.‘ Ještě dnes vidím, jaký měl strach, ty oči měl venku.“ Hasil střelil do vzduchu, vyklepl zásobník a zmizel v porostu.

Souboj zaznamenali bavorští lesní dělníci. Aby je Josef postrašil, vystřelil do vzduchu, aby si to rozmysleli, pokud chtěli něco dělat. Malátný šplhal dále do kopce, hlava se mu točila. Vešel do lesa a odhodil flintu. Nemohl dál, na chvilku si lehl. Přemítal, že útvar je příliš daleko. Musel k němu vlakem. Na cestě do údolí narazil na domek u silnice. Svítilo se v něm. Zničeného Josefa po honičce a souboji trápila obrovská žízeň. Odhodlal se zaklepat na dveře a poprosit o vodu. Po pár doušcích mléka usnul.

Jeho hostitel, rumunský reemigrant Josef Marok, měl najednou dost času převaděče udat. Policie pod vedením esenbáka, velkého komunisty, Hasila svlékla, našla u něho zahraniční zásobník, přivázala polapeného kolegu řetězy k posteli a druhý den ho již vlekla na vlak do Českého Krumlova a Českých Budějovic, kde byl vyšetřován Státní bezpečností (StB), odtud následně do Tábora a pak na Hradčany do vojenské věznice („Loretánské zvonky jsem slyšel každý den“).

Vysvlečení. Invektivy. „Tam jsem dost zažil, když mě přijímali, nedostal jsem bití, ale scházelo málo. Ten esenbák, co mě přebíral od hlídky, která mě tam přivezla, mně vynadal, lidi zlatý. Ten mi dal všechna špatná jména: ,svině, zrádce‘ a tak dále. To jsem musel poslouchat a jen říkat: ,Jo, jo.‘ Potom na mě natáhl ruku a chtěl mi ji vlepit, ale pak si to rozmyslel. Asi si říkal: ,Kdybys nebyl esenbák, tak ti ji tady dám.‘“

Vyleta, který byl úředně převeden z Bavorska zpět do socialistického Československa, při procesu velmi zkusil. Jako jedináček z dobré rodiny (vrchního strážmistra) nebyl na bídu tolik připravený jako odmala životem zkoušený Josef. Vězeň Hasil zažíval velký hlad, avšak dokázal ušetřit kousek chleba do dalšího dne, kdyby vězni nedostali žádný. Vyhladovělému Vyletovi, který tak rád jedl, ale ve vězení brečel hlady, dokonce nabízel část svého přídělu.

Čekal jsem každý moment, že se ve věznici otevřou dveře a přijdou pro mě

Dostali se společně až na Pankrác, každý byl vyslýchaný zvlášť. „Tehdy si pozvali Vyletu do místnosti na policejním ředitelství. Zavázali mu oči. Když jste přišla do dveří, tak vás hned někdo kopnul, dostala jste ránu do břicha, do nohou a už to lítalo. Nevěděla jste, kdo vás bije. A všechny ty ,příjemné‘ věci vám přitom povídali, to si dovedete představit. Teď jsem Vyletu viděl: zuby rozbité a vyražené, několik týdnů nemohl mluvit a všecko ho bolelo. Tak já jsem čekal každý den, kdy to přijde na mě, to bití, kdy mě zavolají. Ale nevím proč, zaplať Pán Bůh, mě nakonec nezbili jako jeho.“

Josef Hasil líčí praktiky komunistů. Hrůzy StB, „politické policie“, přirovnává k teroru Němců i „Rusáků“. „Jak jste se do něčeho zapletl a dostali vás do rukou, tak vás honili z místa na místo. Vyšetřování, věznice. Chtěli vědět, s kým jste pracoval. A když jste jim nic neřekl, tak vás zbili, zkopali. Některým zavázali oči, některým svázali ruce a odvezli je do Prahy, na policejní ředitelství. V celách, kde vyšetřovali vězně, je tloukli. Měli zavřené oči, že ani nevěděli, kdo je tluče. Někteří byli tak hrozní, že vás mučili, pověsili do výšky, pustili vás dolů. A když jste zase nemluvil, tak ještě jednou. Co vám mám povídat, jako mužskému vám začali mačkat na přirození varlata, to byla hrozná bolest. A když jste ještě nemluvil, tak to opakovali. A nedali vám jíst, tak vás trápili. Já jsem neprožil to nejhorší, ale můj kamarád prožil to bití, to zavázání očí, ten mně to vyprávěl, co všechno s ním dělali.“ Ten navíc v jednom mučiteli rozeznal svého dávného přítele.

Spoluvězeň Píka i kolega z cely píšící poslední dopis milence

Celu sdílel pamětník s hochem, drogistou. Ten se před popravou loučil se životem a svými blízkými. Pětadvacetiletý Josef Hasil přihlížel scéně, kdy mladík psal poslední dopis své milence a svým rodičům. Ve vykonstruovaném procesu ho společně s dalšími mladými národními socialisty nařkli ze zabití komunistického funkcionáře KSČ Augustina Schramma (zapleteného podle různých zdrojů do tragické smrti Jana Masaryka). Jedním z nich byl právě Milan Choc, zatčený 2. června 1948. Tři ze skupiny dostali trest smrti. „To byl ten nebezpečný soudce, Vaš se jmenoval. Ten mě soudil taky. Soudil lidi, co nic neudělali. Odsoudil je za to, že za války byli v Anglii, že byli proti Rusákům... Odsoudil je k smrti.“ Na svého kolegu z cely Josef Hasil dále vzpomíná: „Mluvit jsme spolu nemohli. Toho oběsili pro nic za nic. Ten Vaš ho odsoudil k trestu smrti, žádná pomoc, žádná milost neexistovala. To bylo předem udělané, kdo bude oběšený a kolik mají dát ty tresty. To přicházelo z toho komunistického centra, ty rozsudky.“ Obávaný Karel Vaš měl na svědomí i justiční vraždu Heliodora Píky. Toho Josef Hasil pozoroval při procházce po pankráckém dvoře. Chodil sám. Přímo Hasilovi Vaš připsal „za zločin úkladů proti republice“ devět let žaláře. Jeho trestní list (v příloze) uvádí datum rozsudku 2. 2. 1949 s odůvodněním: „Spojil se k úkladům, nenastoupil do obchůzkové služby – politické pohnutky.“

„Za katrem“ poznal pamětník bodré Moraváky a potkal i několik vězňů, kteří neušli oprátce. Za mřížemi s ním bylo i množství letců z Anglie. „Ještě tam byli kromě Píky jiní generálové. A dokonce říkali, že je tam v kriminále i osmdesátiletý vysoký důstojník.“

Nucené práce v trestaneckém táboře a dobrodružná cesta ven aneb Mládenci, neutíkejte, já to na vás neřeknu! 

„Na práci nás odvezli napřed do Plzně na Bory a potom do Dolního Jiřetína do dolů, to už jsme měli po soudu.“ Hrozil se nebezpečí při důlní práci na Mostecku – tři lidé tam zrovna zemřeli. Josef nakonec pracoval při napojování a odpojování linek vyváženého uhlí: „To bylo zodpovědné, těžké a nebezpečné.“ Zde potkal Tondu, jak říká Antonínu Vítkovi, odvážnému muklovi, který býval u armády. S ním začal plánovat útěk. Konečně si vyhlédli slabé místo. Další den měla nastat akce. „Den před námi utekl nějaký štábní kapitán Černý. Oni nás předešli, byli rychlejší.“

Tato cesta se jim uzavřela. Zjišťovali, že při výměně dvou směn dozorci odvážejí čtyřicet vězňů do lágru ve dvou várkách. „Tak nás dali do místnosti, ta byla hlídaná stráží s flintou, jak jim říkali. Hlídal tam jeden od dělníků, od komunistů. Stál u dveří a dával pozor, aby někdo neutekl, než přijede to auto. My jsme to vystihli a říkali jsme: ,Musíme riskovat.‘ Tak jak první odjeli, byl jsem s Tondou domluvený a řekl jsem mu: ,Hele, Tondo, já tam skočím ke dveřím, otevřu je a vylítnu ven. A ty musíš za mnou, jedině tak utečeme.‘ Ale brali jsme si taky riziko, protože tam někdy venku hlídali esenbáci a měli psy. Ale tohle náhodou vyšlo, esenbáci tam nebyli a psi tam taky nebyli. A já vylítnul ze dveří ven a Tonda řekl, že ten strážce se tak leknul, že tam nechal stát flintu. A vyběhnul ven a křičel na nás (jak jsme se pak dozvěděli od jiných, co utekli): ,Mládenci, neutíkejte, já to na vás neřeknu!‘ Řekne, neřekne, my už jsme byli pryč – u zdi, u té vysoké hradby. Tu jsme přelezli a za ní byla cesta.“

To byla pěkná noc, ale ne pro náš útěk

Utíkali, co mohli. Po čase byli oni i jejich pronásledovatelé vyčerpaní. Měsíc jasně svítil. Světlo bylo jako ve dne. „To byla pěkná noc, ale ne pro náš útěk.“ V měsíční krajině povrchových dolů Josef s Tondou těžko hledali stín. Nezvolili předvídatelnou cestu do východního Německa, kudy utíkali všichni ostatní. „Některé z nich chytli. Přivezli je druhý den a svázali do kozelců. Kopali do nich, bili je, pak je odvezli do kriminálu, byli za to souzení a dostali nové tresty.“ Dvojice si smočila nohy v potůčku a zamířila přes hory k Žatci. Tonda to tam znal, pracoval tam na letišti. Býval armádním letcem. S přáteli však při hlídání baráků „kradli balíky, co tam přistávala letadla, zásoby jídla a hlavně zbraní“. Na posledním kopci hleděli z dálky k lágru. Ozývaly se z něj budovatelské písničky. „Sovětský svaz, náš vzor“ a další takové „pitomé“. Bylo 9. května 1949.

Dobří lidé

Na Žatecku se zastavili u Tondovy slečny. Respektive již bývalé. „Když jste nějakou dobu v kriminále, tak holka na vás nebude čekat. Když jsme tam přišli, ona měla někoho jiného, a tak zavolala sedláka. Ten byl dobrý, dal nám bochníček chleba, tak jsme měli co jíst. My jsme se schovali v nejbližší vesnici, kde jsme počkali přes den. Tam byl hřbitov a kostelík, to bylo prázdné, nikdo tam nechodil.“ Letištěm, přes které se museli dostat, kroužilo světlo. Střídavě tedy padali k zemi, aby je světlomet neprozradil.

Mladíci utíkali směrem k Plzni. Už nemohli dál. Trápily je puchýře, byli celí mokří a unavení. Narazili na domeček v lese. „Tak jsem řekl Tondovi: ,Tondo, tady počkej za těmi dřevy.‘ Bylo ráno, tak před sedmou hodinou. Jen jsem otevřel dveře, tak tam je ženská jako vy. Já jí říkám: ,Nezlobte se, my nejsme žádní zločinci, já jsem u SNB, utekl jsem z vězení, zavřeli mě jen proto, že jsem převáděl lidi přes hranice.‘ A ona povídá: ,Jé, pojďte dál, my máme syna a on chce taky utéct a my nevíme, jestli to už udělal, nebo ne.‘ A hned tam byl hajný, přišel za ní a říkal: ,Pojďte dovnitř, nebojte se nic.‘ Hrozně nám pomohli, ošetřili nám nohy nějakým olejem, co mají na zvířata, pořádně jsme se umyli, dali nám jídlo a počkali jsme do večera. A večer jsme se domluvili, hajný říkal: ,Já tady mám místo v lese, kde budete schovaní, o něm vědí jen cikáni, oni tam chodí rodit.‘ Dali nám nové boty, jídlo a v noci nás tam odvedli. Mezitím jsme se domluvili, aby uvědomili někoho z mého kraje.“

Ozvali se přes vzdáleného kamaráda bratrovi Jardovi, pekaři v Prachaticích. „Hned to vyřídili s bratrem Bohumilem, že sjedou k tomu hajnému. Přivezli šaty, boty, prostě nás vybavili. Na hlavu jsem měl klobouk nebo rádiovku a byli jsme připravení vyrazit ven. Koupili nám jízdenku na autobus. Taky se někdy stane, že jdou kontroly, to jsme museli hlídat. Bratr Bohouš nám koupil jízdenky, sedli jsme si na autobus a jeli jsme do Plzně. Já si sedl k šoférovi, Tonda si vlezl dozadu, abychom měli kontrolu. Jinak bychom se museli toho šoféra nebo esenbáka, který by to kontroloval, nějakým způsobem zbavit, s tím jsme museli počítat, ale všechno dobře dopadlo.“ Dostali se před Plzeň, kterou přešli. Ve Strakonicích pak vyskočili z vlaku. Přiblížili se přes Volyň a Vlachovo Březí rodnému kraji Hasilových. „Tam se už o nás postarali moji.“ Schovávali se zde asi měsíc. Poté se vypravili do Německa.

Panenko Maria, jestli dělám dobře, chraň mě, a jestli nedělám dobře, ať mě třeba zabijou!

V Mnichově absolvovali jako uprchlíci „screening“, na radu známých raději zatajovali, že měli zbraně. Josef Hasil byl přiřazen do českého lágru Murnau. Společně s bratrem Bohumilem vstoupil k americké zpravodajské službě CIC (Counterintelligence Corps), předchůdkyni slavné CIA (Central Intelligence Agency). Našli si síť spolupracovníků a informátorů. Pohybovali se zejména na Prachaticku. Spolupracovali hojně s odbojáři z lidové strany v Písku, konkrétně s odbojovou skupinu III. O. B. (Třetí osvobozovací boj). „Ty zprávy, které jsem měl z Písku, jsem převáděl Hesounovi. Hesoun, kterého jsem znal z Francie, jezdil taky ke mně do Mnichova. Nikdo třeba nevěděl, kde byl tehdy Slánský, ale v Písku našli, že Slánský je zavřený. To nikdo netušil, jen komunistická strana v Písku, tam měli někoho známého, který to vyzradil. Přivezli ten dopis, co dostali od KSČ. To když vyšlo najevo, tak o tom začala mluvit Svobodná Evropa a Francie.“ (Václav Hesoun, rodák z Kluk u Písku, byl jeho přítelem v exilu i nadále. Zemřel jako čtyřiasedmdesátiletý v roce 1995 v Clevelandu.)

Josef Hasil, kterého v té době začali pro jeho nepolapitelnost nazývat Králem Šumavy a chtěli ho dopadnout živého či mrtvého, převáděl Čechoslováky za vznikající želenou oponu, navazoval zejména zpravodajské spojení – díky píseckým občanům dokonce i na SNB a vojáky. Tamní lidovci „měli dříve chlapce, který jezdil se sanitkou na hranice. To byl začátek. On jim vždycky pomáhal dovézt uprchlíky. Zatroubil – jakože sanitka jede k někomu – a on je odvezl do místa, kde se schovali. Druhý den je převzala jiná organizace, třeba na Kunžvartu, kde je převedli přes hranice.“ Hasil pomáhal sjednocovat přes hranice mnohé rodiny. Uprchlíkům přiváděl příbuzné. Ne všichni ale do neznáma odešli. „Jednou jsem šel do Čech a šel se mnou jeden esenbák, praporčík z Vimperka, jmenoval se Horn. Tak toho jsem vzal do Čech, chtěl převést manželku. Byl k ní hrubý a ona s ním nechtěla jít, tak šel zpátky.“

Ve zmiňovaném lágru v Německu s kolegy nezůstal. „Odstěhovali jsme se do privátu a chodili jsme do Čech jako spojky. Tam si mysleli, že budeme připravovat lidi, že udělají povstání, že porazí komunisty, ale pak všechno padlo, komunisti všechno zavřeli.“

Když se Josefa Hasila zeptáte, jaký přechod byl nejnebezpečnější, odpoví, že úplně všechny. Vždy mu ale pomáhala víra. „Já se hlavně modlím k Panně Marii, to je moje ochránkyně. Když jsem chodil do Čech, tak jsem se modlil: ,Panenko Maria, jestli dělám dobře, chraň mě, a jestli nedělám dobře, ať mě třeba zabijou!‘ Vždycky mi pomohla a zůstal jsem naživu.“

„Králi Šumavy“ při ilegálních přechodech hranic nesmírně pomáhal jeho drobný vzrůst (měří jen 162 cm), stejně tak i jeho perfektní sluch. „Já měl tu výhodu, že jsem slyšel opravdu velmi dobře, to bylo moje štěstí při tom převádění. Já slyšel, jenom se něco malounko šustlo, a hned jsem věděl, kde je hlídka, a obešel jsem ji. Oni někdy kouřili, to bylo snadné zjistit.“

Zastřelení bratra a perzekuce rodiny

Do převádění osob se zapojil z rodiny Hasilů i Bohumil. Ten znal perfektně terén kolem Českých Žlebů. Po válce zde sháněl dobytek, který na místě po odsunu zanechali Němci. Do Čech se po přechodu hranic vždy vracel. Když chtěl s sebou nadobro „za kopečky“ vzít svého syna, vyskytly se komplikace. Bratři Hasilovi nevěděli, že v hlavním stanu jejich šéfa pracuje komunistický agent, který misi prozradil. „Oni už tam čekali týden předem. Už dělali hlídky. Dříve chodili třeba jenom dva, a teď už čtyři a jinak rozdělení, čekali, že přijdeme. A bratr měl tu smůlu, že na ně zrovna narazil. On místo toho, aby byl u mě, tak se vzdaloval. Byl asi padesát metrů ode mě, když jsem slyšel střelbu. Já nevěděl, že je tak daleko. Narazil přímo na ně, tam ho zastřelili. Já střílel taky, ale věděl jsem, že mu nemůžu pomoct. Granáty jsem nehodil, nemohl jsem, ale z automatu jsem střílel na tu stranu. Když nevidíte, tak střílíte jen tím směrem, ale nikoho nevidíte, tak mu nemůžete pomoct. To nebylo žádné křičení: ,Stůj!‘ Ne, to byla jen palba, byl slyšet samopal. Já jenom doufal, že se vrátí, ale nevrátil se. Zasypalo ho hned devět kulek. Psalo se 13. září 1950. Zavražděný byl uložen v neoznačeném hrobě – patrně v Českých Žlebech u hřbitovní zdi. (Případem nalezení a důstojného označení hrobu Bohumila Hasila se zabývá již od dob socialismu bývalý lidovecký ministr kultury a šéf Ústavu pro studium totalitních režimů Daniel Herman.)

Čáru přešel i Hasilův bratr Julius. Pomáhal také dalším uprchlíkům. „Převedl nějakou rodinu z Prahy, nějakého inženýra, a myslím, že tam byly i děti.“ Na rozvětvenou rodinu Hasilů, která zůstala v Pošumaví, v souvislosti s činností Josefa (i jeho bratrů) dopadly tvrdé represe. „Dozvěděl jsem se, že je všechny zavřeli – i moji maminku – a drželi ji v Českých Budějovicích půl roku až do mého soudu. Před tím soudem ji pustili, aby to nevypadalo tak blbě, že tam drží tak starou ženskou. Matka za nic nemohla, ani nikdo jiný. V té době už jsem byl v Německu.  A tam se mluvilo, vždycky někdo něco prozradil. A to bylo nejhorší. Komunisti už to měli zajištěné, všude byli zrádci. Věděli, kdo je proti nim, takže se zavíralo.“ Celkově byla ve spojitosti s bratry Hasilovými obviněna stovka osob, na kterých se komunistická zvůle krutě pomstila.

Sourozenci věznění přežili. Ani po letech však za své útrapy za mřížemi a následně na práci v Pardubicích svého nejmladšího bratra nevinili. Horší než fyzické útoky pro ně byly ty psychické: „Hrozně s nimi zacházeli. Týrali je tím, že jim nadávali – takovými jmény: ,Ty kurvy.‘ My jsme nikdy nikomu nic neudělali a od mládí jsme pracovali, každý někde jinde u sedláka. A ti jim hrozně nadávali: ,Vy svině, kurvy, nechcete dělat!‘ Jedné sestře dokonce řekli: ,Nechcete dělat, jste líná!‘ Od nás nikdy nikdo nebyl líný. Nebyli jsme takoví zločinci, jaké z nás dělali. Důležité bylo, že je nebili. Jinde dostali takové bití, že člověk nemohl uvěřit, že to dělali naši lidé. Bože, odpusť jim všechno.“ Na žádný dramatický moment svého dlouhého života nevzpomíná čtyřiadevadesátiletý Josef Hasil s takovou bolestí a pohnutím jako na trýznění svých sester a bratrů.

Do Nového světa – od oškrabování ledových kostí k Medaili Za statečnost

Zahraničím složkám se nedařilo v Československu uskutečnit puč, mnoho kolegů bylo prozrazeno, rodina zavřena – včetně té potenciální budoucí (rodiče Vávrovi byli stejně jako sourozenci Hasilovi uvrženi do kriminálu, těhotnou Marii však komunisté pustili, aby byla vějičkou při Josefových návratech do Čech), snoubenka se zdráhala s Josefem odejít a na nebezpečné dělicí čáře mezi Východem a Západem se vztyčením ostnatých drátů přituhovalo. Josef Hasil se tedy rozhodl pro emigraci. Odešel roku 1954 do Spojených států amerických. V rámci akce „Pět set lidí do Ameriky“ přilétl (kvůli špatnému počasí místo do New Yorku) do Bostonu, ve městě sochy Svobody se setkal s kamarády, které dříve převedl. Se dvěma z nich se vypravil za bratrem, který se usadil v Albertě. Josefovy začátky na novém kontinentě byly tvrdé. Zkraje oškraboval zmrzlé kosti jako pomocník řezníka, po sérii spíše manuálních zaměstnání se v Chicagu uchytil v automobilovém průmyslu – jako kreslič ve společnosti General Motors. Díky Elišce (rozené Pokorné), emigrantce z roku 1938, kterou potkal na tancovačce v chicagské Plzni, vyženil tři dcery. Rodačka z Moravských Knínic „před válkou, když Hitler zabíral Sudety, tak ten den se dostala do Ameriky. A pak už nemohla zpátky.“ Svého vlastního syna Josefa Vávru, jehož matka Marie se k cestě do zahraničí neodhodlala, zahlédl prvně až po půl století. Do Čech se Josef Hasil vypravil až po revoluci, kdy mu nehrozil tvrdý trest. Maminku Rosalii Hasilovou (rozenou Turkovou) už nepotkal – roku 1972 ji pohřbíval mladý kněz Miloslav Vlk, který byl za tento čin potrestán. Dodnes žije „Král Šumavy“ českým životem: louská české knihy, dívá se na českou televizi a pochutnává si na českých jídlech. Hlavně je po desetiletí aktivním členem chicagské české farnosti – nyní, v polovině roku 2018, je zde vůbec nejstarším exulantem. Anglicky se pořádně naučit ani nemusel: jeho milovaná manželka byla jeho překladatelkou. „Byla to taková pěkná a tak milá ženská. Hrozně mně připomínala moji sestru Žofinku. To byl takový zlatý člověk. Chytrá byla, moc chytrá.“ Během minulého režimu se tato Čechoameričanka (dlouholetá občanka USA) dostala do konfrontace s StB, když ji při návštěvách Čech chtěli vyhodit za příliš hlasitou pravdu: že „v Americe si může dělat, kdo chce, co chce“, a pomeranči demokratický svět oplývá, co hrdlo ráčí. Zakázali jí tedy mluvit. 

Lidé mají mít srdce!

Po celý život Josefu Hasilovi, jenž je mj. držitelem Medaile Za hrdinství, kterou obdržel roku 2001 od prezidenta Václava Havla, pomáhala pevná víra. „Já jsem se modlil každý den. Prosil jsem kdysi Pána Boha, aby mě ušetřil bití. Hlavně jsem se modlil k Panně Marii: každý den za moji maminku a za Elišku, manželku. A za všechny, kterým jsem svou činností ublížil,“ říká pamětník, který poskytuje vzhledem k nemoci a vysílení poslední rozhovor. Patrně jeden z největších hrdinů moderních dějin Čechům vyprošuje: „Hlavně zdraví ať jim všem slouží, to jim přeju nejvíce ze všeho. A ať se mají lidi rádi, to všecko chci, aby bylo v Čechách. Mít se rádi. Lidi mají mít srdce, já říkám. Srdce!“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Marie Štěpánová)