Jiří Gruz

* 1948

  • “Thanks to the Jazz Section, we were kept alive without malnutrition, and we were still able to maintain contact with the rest of the world. We had our ears constantly glued to the radio, to the Voice of America and to Radio Free Europe. We thus knew what was happening from this broadcast. When John Lennon got shot, I was one of the first people who learnt about it at night shift at work. The news was immediately reported by the Voice of America. I was touched by it and I realized that with Lennon’s death something nice has come to an end. The Jazz Section has been a great contribution to me. In Prague, I could meet in person with people like Česťa Huňát, Karel Srp, Jirka Exner. We discussed things which had been a taboo for me until then. The Jazz Section even made it possible for me that when I went to Stodola, one of the biggest music clubs in Warsaw in Poland, eight other people could pass with my permit. They knew them and they allowed us to get into the club for free.”

  • „Potom nejvíc je dorazilo, jeden text, kterej napsal právě ten kamarád, ten Vašek Šíma, Mašinka pomalé záhuby a to bylo o tom režimu, ta mašinka pomalé záhuby. A oni říkají: ‚Co jste tím chtěl říct?‘ A on říká: ‚To je proti drogám, to je text proti drogám.‘ A oni na to: ‚No to ne. Koho jste tím mínil, koho jste tím mínil?‘ No bylo to jasný, že jo. ‚Tak a máte zákaz vystupování, odevzdejte blok.‘ Tak jsem jim vrátil blok a povídám vlezte nám na záda. No a kamarád napsal, odvolání k nějakýmu nejvyššímu soudu, jenomže ho potom neposlal. Tak jsme říkali, no nic, tak nejde to takhle, však nějak to půjde, nějak to půjde jinak, že. Tak jsme víceméně nějak přežívali nějakou dobu, že jsme nevěděli, co se bude dít no a zabavili jsme se tak, že jsme se věnovali šíření materiálů mezi lidi. “

  • „Teprve později, když už se tak přitvrzovalo, tak najednou nás začali vysílat na festivaly politické písně. A my jsme říkali, že mi se tam nehodíme, nevíme, co by jsme tam hráli. Jo a my jsme se tomu bránili jak čert kříži, abychom tam prostě nejeli. No a část těch muzikantů našich, obzvlášť náš jeden, co byl organizační vedoucí, tak ten říkal: ‚Bez kompromisů se nedá existovat v životě, život je postavený na kompromisech.‘ A my jsme se s ním hádali. Já mu říkám: ‚Kompromisy v tomto případě nejsu ochotný, ne to nebudu dělat.‘ “

  • „Myslím si, že od prvopočátku jsem tom nebral, jako nějakou, nějaký výstřelek jenom, nějaký zkrat, že opravdu k tomu je, k tomu je potřeba veliká, jako morální síla, vůbec tady to udělat, jo. To moc jedinců, v životě jako, kteří přední třeba byli, to nedokázali. On vlastně obětoval, aby tu, to svědomí národa probudil, tak obětoval vlastně svůj vlastní život, že. Myslím si, že hodně lidí by třeba to odsuzovalo, nebo odsuzuje to. Samozřejmě brát si život, nemá na to nikdo právo, že jo, brát si svůj vlastní život, pokud si ho aspoň z takovýho toho křesťanskýho hlediska sám ani nedal. No ale, prostě nesmí se zneužít tady toto k nějaké laciné propagandě čehokoliv, protože dneska už těžko někdo řekne, opravdu, co si on sám myslel, že o tom všem co dělá. Ale myslím si, že opravdu chtěl probudit svědomí toho národa, že už neviděl jinou, jinou možnost, jinou cestu.“

  • „Pak jsme se odstěhovali do Zábřehu a já jsem mermomocí chtěl po tatínkovi, aby mi koupil kytaru. A on pořád, nějak se o tom, nevyjadřoval, neměl pro to uši. Já jsem tam na místním, kousek od nás vzdáleným, autobusovým stanovišti, chodil poslouchat starší kamarády, kteří tam hráli. Byl tam jeden kytarista, velice dobře hrál, tak jsem poslouchal, že. A jednou jsem takhle sledoval a najednou vidím, otec jede na takovým tom Pionýru, motorce a trčí mu z ruksaku krk od kytary. No tak mě bylo jasný, že asi to veze mě, tak jsem utíkal domů a už jsem měl první takovou obyčejnou Španělku, že. No a ta to jsem se teda naučil nějakou, já už nevím přesně, co to bylo. Od Chucka Berryho, nebo někoho takovýho.“

  • „Pamatuju si i svoje první nějaké okamžiky, kdy jsem se setkal i s hudebním nástrojem s kytarou, kterou tam donesl jeden z kamarádů mého staršího bratra. Stačilo, když jsem na to brnkl prstama a hrozně mě to okouzlilo. Takže už tam cosi bylo, nějaký náznaky, že vlastně se můj život bude odvíjet trošku jinak, než u ostatních lidí a že vlastně ho bude zcela dotvářet hudba, které jsem potom později naprosto propadl.“

  • “The train driver brought music magazines and records from West Germany and we thus had the most precious thing we needed. In the magazines we looked at the equipment that those bands had and something like that was an unattainable goal for us. We began to play using old radios. We plugged a guitar into the record-player input on an old radio, and this served as a regular combo for musicians. There was nothing here. Later there were amplifiers which had been discarded from switch-boards from factories. We repaired them and we used them when we sang. We made the speakers by ourselves. I have made tens of speakers during my life, and I kept on improving them.”

  • Full recordings
  • 1

    Zábřeh, 21.12.2015

    (audio)
    duration: 03:03:19
    media recorded in project Stories of 20th Century
  • 2

    Olomouc, 31.10.2019

    (audio)
    duration: 02:41:48
    media recorded in project Stories of the region - Central Moravia
Full recordings are available only for logged users.

“Music is the most powerful medium in the world.”

Jiří Gruz - probably in 1976
Jiří Gruz - probably in 1976
photo: archiv pamětníka

Jiří Gruz was born September 9th, 1948 in Prague, but he spent most of his life in Zábřeh. Jiří is a musician in his heart and he has devoted his entire life to music and culture. He played in several bands and organized cultural events. As he himself says, “music is one of the most powerful media which influence the mankind and it is linked to the freedom of expression.” Jiří Gruz did not give up on this even during the totalitarian rule of the communist regime. He became a member of the Jazz Section, a band which suffered persecution, and he tried to express his feelings through his music. For this reason, their band Proměny (‘Transformations’) was therefore not allowed to perform before the collapse of the communist regime. Jiří was only able to experience complete freedom in his artistic activity for the first time only after 1989. He and his friends in Zábřeh then established the Independent Cultural Initiative, which promotes the ideals of liberty, and he opened the first music club in town.