Jiří Fajmon

* 1964

  • „Ten 21. srpen, to pro mě bylo [důležité datum], tam musím jet. Nahlásil jsem si měsíc předem dovolenou. Nikdo nevěděl, kam chci jet. Myslím, že to byl dokonce pátek. Hezky to vycházelo. Chtěl jsem jet ráno, až se vzbudím, vlakem do Prahy. Ráno v půl osmý bouchání na dveře: ,Policie, SNB, otevřete.’ Jasně že jsem neotevřel. Oni by nevykopli dveře. Řekl jsem, že jsem někdo jinej.“ – „Vy jste tam někoho měl ještě?“ – „Měl jsem tam kamaráda, asi na dva měsíce, který si hledal byt. Řekl jsem, já nejsem ten, koho hledáte, jsem ten druhej. A prostě jsem neotevřel. Kdyby je vypáčili, tak by je vypáčili. Tak jsem tam čekal, čekal, čekal, až mi ten vlak ujel. Vyskočil jsem oknem, protože jsem bydlel v přízemí, a mazal jsem na vlak. Jel jsem dokonce náklaďákem někam k Turnovu. Odpoledne jsem přijel do Prahy, byl jsem tam až do večera. Večer jsem jel nočním vlakem domů. Byli jsme tam snad dva [z Liberecka], těch lidí tam bylo hodně. Bylo to na spodním Václaváku, dole na Můstku. Byli jsme tam taková velká skupina. Byl tam nějaký Maďar z FIDES. Četl maďarsky, drželi ho na ramenou. Omlouval se… V Maďarsku už byl kulatý stůl, respektive nějaká dohoda. Kulatý stůl byl v Polsku, už v březnu. Solidarita tím byla oficiální. To bylo všecko novum. Ten srpen byl pro mě veliké datum, proto jsem tam jel. Byl jsem zarostlej. Teď najednou taková banda lidí: ,Sedneme si!' Všichni do dřepu. Ale myslím, že tam nebyla taková brutalita jako na Palachův týden. Nebyla. Vzadu byli policajti, před námi šli milicionáři, takoví starší chlapi. Pětapadesát let, jako dnes já. Oni nás prosili: ,Chlapi, stoupněte si, běžte, oni přijdou s obuchama, oni vás zbijou.’ Opravdu lítostivě to říkali. Člověku jim jich bylo líto. My jsme chtěli svou svobodu. Nakonec jsme je poslechli. Pomalu jsme vstali a jako had zleva doprava jsme…“

  • „25. března 1988, první demonstrace v ČSSR po roce 1969, dá se říct, za svobodu vyznání a církve, náboženské svobody a tak dále. Čarnogurský, Mikloško, všichni tam byli. Ještě jsem je neznal, ještě jsem u nich nebyl. Přijel jsem tam, všude mraky lidí. Spal jsem u nějakých vysokoškoláků, kamarádů přes kostel. Dopadlo to tak, že jsem viděl, jak jezdí ty transportéry zleva doprava. Vysokoškoláci měli nakázáno, že tam nemají chodit, nebo je vyhodí z vysoké školy. Stejně tam skoro všichni šli z přesvědčení. A už i ten Gorbačov a tak dále. Takže oni z přesvědčení tam chtěli jít. Hodně jich tam šlo. Tak jsme se dostali k prvnímu zátarasu na Hviezdoslavově náměstí. Já se dostal 400 metrů před to. Tam jsem byl, stál jsem tam, tam se zpívaly náboženské písničky. Byla tam hromada lidí, policajti, tajní. Svíčky v ruce, tohle támhle. ,Vyhoďte to, dejte to sem. Nedáte to, prečo to robítě, běžte pryč.‘ Až jsme šli zpátky, ulice Slobody, kino Kyjev. Osm set metrů od náměstí, stál jsem v průchodu, byla zima, bylo to v březnu. Přišel policajt: ,A čo to robítě?’ Říkám: ,Stojím.’ – ,A na čo máte sviečku?’ – ,Kdyby zhasl proud, abych si posvítil.’ Tak jsem myslel, že hned dostanu obuchem. ,Preukaz!’ Tak jsem mu ho dal. Čech! Teď viděl Čecha. Dobrý, někam zavolali. ,Pojedete s námi.’ Vzali nás asi dvacet. Stáli jsme v chodbě, asi sto padesát zatčených. Z nich obvinili asi dvacet šest lidí. Z těch dvaceti šesti odsoudili jenom jednoho.“ – „Kdo to byl?“ – „To jsem byl já.“ 

  • „Ještě předtím, co bylo na té vojně. Když jsem tam byl rok a půl, už jsem skoro stříhal metr. Dostal jsem pochvaly, protože jsem nevybočoval, poslouchal jsem si to svoje rádio. Byl jsem v klidu. Už jsem nemusel běhat pro chlast těm mazákům, sám jsem byl mazák. Ale jak mi něco vadilo… Byl jsem takový jakoby vlastenec. Dostal jsem několik pochval. To museli hlásit. Měl jsem říct: ,Sloužím socialistické vlasti.‘ Před tou nastoupenou jednotkou, celou rotou, asi dvě stovky lidí, tam byla i hudba. A tam jsem řekl jenom: ,Sloužím vlasti.‘ On říká: ,Znova. Vojín Fajmon, pochvalu podle paragrafu toho a toho dostává za dobrý výkon služby.‘ A já znovu: ,Sloužím vlasti.‘ Tak ještě jednou, potřetí, a já jsem znovu řekl: ,Sloužím vlasti.‘ On si mě zavolal a říká, že to nejde. Já říkám: ,Ale já opravdu sloužím vlasti. Je to velký rozdíl? Já nejsem komunista. Vadí to?’ Odpověděl: ,Nemusíte být komunista, ale sloužíte socialismu.‘ A já říkám: ,Ale vždyť sloužím naší vlasti, téhle zemi, tomu lidu. Je to rozdíl?‘ – ,Je.‘ To se jim nelíbilo. Viděli ve mně potencionálního nepřítele. A asi za měsíc, za dva jsem měl tenhle incident, že mě vzali a našli tam těch pár věcí.“

  • “When I was twelve, thirteen, a group of us youngsters for together - we were really young, I reckon. We were in eighth year, and so we did all kinds of things, like exploring old attics, but we pretty much constantly listened to the BBC and the Voice of America in the evening - such a pretty jingle, such pretty songs. In fact, I think that even today there’s an ideology in some countries, say, to the east of us, simply that there’s some kind of freedom there, but the ideology is strong, right, so you can say what you like but even so, right, I’d say for instance Borůvka, right, you can’t say that Putin is stupid, for instance. You can here, but not there, it’s still strong there. But you a kind of feeling of freedom. So we were young, and so we wanted to use our freedom of sorts, and the society that had given us just one option, mandated that we should be Pioneers - I must say I wasn’t, I was very naughty, I had twos [bad marks] in behaviour from the first year to the ninth. I had that every year. Except one, which was a miracle. But that really was some kind of divine miracle, because otherwise I always had twos in behaviour, so I kept acting up and thinking up all kinds of nonsense. Not just at school but after school as well. I never skipped school, no, I always went to school, I learnt stuff, but my friends and I, eighth, ninth year, they started leading us somewhere else - that we were preordained for the SYU. That was the Socialist Youth Union. And that was kind of unacceptable to us. Say, we wore our hair long. That wasn’t allowed. We wore a cross round our neck. Or my friend had one of those ‘nukies’ [the nuclear disarmament / peace symbol - trans.]. That was completely forbidden. A member of Public Security [the police - trans.] would rip that off, right, he might not give the youngster a wallop with his baton, but he’d give him a telling to, and the school would get a letter, right.”

  • “At the time I made trips to Poland - I was about seventeen, eighteen years old, and I carried books there; I just smuggled in books by train and then brought back some magazines that were banned here, or books as well, either Škvorecký’s Prezidentův vězeň [The President’s Prisoner], or something by Škutina. Those are books that are freely available today and hardly anyone reads them, but I was active like that, that’s how I helped out.”

  • “So around 17, 18 years old, it was borderline; we were on our way from a wine bar, and although there might have been some alcohol involved, it was around August, and what got us boiling was that it was the anniversary of the occupation [the 1968 Soviet occupation of Czechoslovakia - trans.]. And not one of the hundred thousand inhabitants of the city, no one put out a candle, a flower, nothing. That would have been immediately punished. So actually I had an idea, one of the dumb, young, eighteen-year-old ones, that I wrote on the regional office of the NSC [National Security Corps, the police force - trans.], which is like the regional police authority now, I wrote a kind of ‘derogatory’ inscription: ‘Dubček didn’t call you here, so it’s time for you to disappear.’ Those were quotes from old newspapers, which were official back in 68. Yes, but in those days, in 83, 84 it was seditious. So it was clear that they looked for the perpetrator until they found him. They found him in my person. And so that was actually my introduction to the legal system, the prosecutor, the attorney, aged eighteen, trembling, but I had something in me that for four years already we’d been the kind of tough nuts who wouldn’t crap out just like that. So I didn’t. It was just before military service, so they gave me a suspended sentence. One of them wanted a harsher punishment, the other said: a young boy, a young man, so they wanted to give me a chance. They gave me a suspended sentence, sent me to military service, except you can’t keep it in in the army, either. When you long to do something, the desire will force you to do it.”

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, u pamětníka doma a ve škole, 27.03.2017

    (audio)
    duration: 01:33:00
    media recorded in project The Stories of Our Neigbours
  • 2

    Liberec, 24.05.2021

    (audio)
    duration: 02:07:37
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
  • 3

    Liberec, 28.06.2021

    (audio)
    duration: 01:25:51
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
Full recordings are available only for logged users.

If the Mašín brothers had existed during normalisation, I might have joined them

Jiří Fajmon s kytarou, 1979
Jiří Fajmon s kytarou, 1979
photo: archiv pamětníka

Jiří Fajmon was born on 21 April 1964 in Ústí nad Labem-Trmice. In the 1980s he moved to Liberec and then to nearby Jeřmanice. He was trained at the railway apprenticeship in Nymburk and worked as an engineer for Czech Railways. From an early age, he listened to the Voice of America, Free Europe and the BBC. He distributed anti-regime leaflets and samizdat, secretly smuggled books to Poland and smuggled banned magazines out of Poland. He ministered in church and was baptized at the age of 17. In the 1980s, he was repeatedly interrogated and imprisoned for political reasons - mainly for provocative acts of defiance, such as writing anti-Russian graffiti or defaming the head of state. In 1988, he signed Charter 77 and regularly socialised with Chartists. He became a member of the Movement for Civil Freedom in Liberec and published the samizdat magazine Nákup (Opinions - Culture - Politics). He was the only person sentenced to an unconditional sentence for participating in the so-called Candlemas demonstration in Bratislava on 25 March 1988 and was also prosecuted for disseminating the manifesto Several Sentences. After the fall of the communist regime, he turned to business, running the Eva guesthouse in Kryštofovo Údolí. There he also served as a municipal councillor and devoted himself to charitable activities. In 2016 he received a commemorative decree and a badge of resistance and resistance against communism from the Minister of Defence Martin Stropnický. The project was supported by the Culture and Tourism Fund of the Statutory City of Liberec.