Zbyněk Čeřovský

„V první řadě, když jsme tam přišli, tak jsme tak nás dali do nějakého nástupního oddělení. A to nástupní oddělení měl na starosti nějaký bachař hodnosti kapitána. A ten nám každý dopoledne nám ztrpčoval život. Dělali jsme pochodové cvičení, výcvik a podobné takové, jako když přijde voják, nováček na vojnu. Tak tímhle nám nznepříjemňovali život. To nástupního oddělení trvalo asi měsíc a pak mě zařadili. Poslali mě na třídění kovošrotu, tam se prostě vozil kovošrot, a my jsme měli za úkol ho třídit. Moje žena bojovala tvrdě a dosáhla toho, že mě přemístili na knihárnu, a tam to bylo horší než na tom kovošrotu. To byly takové normy, které se v podstatě nedaly plnit. A když jste je neplnili, tak vás mohli tímto způsobem šikanovat. Zaprvé jste si vydělával směšný peníze, to byly částky v halířích, ne v korunách. Za druhé vám mohli zakázat příjem balíků nebo nějaké výhody. Nepustili vás… Dělali jsme v prašným prostředí, nenechali vás vykoupat, šikanovali vás třeba tím, že v době, kdy se vydávalo jídlo, vás odvolávali na nějaký zbytečný pohovory. No a když to skončilo, tak jídlo už bylo vydaný, takže vám nedali nic a byl jste o hladu. Takový tristní poměry tam byly.“

„V osmdesátých letech mě předvolali na krajskou správu a tam mi řekli, že ,z rozhodnutí vyšších míst’ - a já se ptal jakých vyších míst - ,to vám nebudeme říkat’. ,Bylo rozhodnuto, že se máte vystěhovat do zahraničí, z rozhodnutí vyšších míst.' A ta vyšší místa byl rozkaz ministra obrany a ministra vnitra Obziny, že? Odtamtud to začalo. A řekli, co máme dělat. Já jsem vyzvedl ty formuláře, které nám řekli, že musíme vyzvednout, a do toho formuláře, do do té žádosti o vystěhování jsem napsal - a je to neuvěřitelné, že se ten dokument zachoval v originále - jsem napsal, protože mi nařídili, že se máme zbavit československého státního občanství, a já jsem do toho formuláře napsal, že podáváme žádost o vystěhování na základě nátlaku Státní bezpečnosti. Že se nehodláme československého státního občanství zbavit, protože předpokládám, že politické poměry jsou provizorní. A po absolvování toho [pobytu v] zahraničí, že se vrátíme zpátky. A to je nějak asi rozpálilo doběla, protože od této chvíle se mnou začali jednat, nejen se mnou, ale i s manželkou, začali jednat prostě hnusně.“

„A teď se řešilo, kdo bude tomuto režimu sloužit dál a kdo nebude, tak byly vypracovány asi nějaké pokyny a směrnice, do kterých byla zapracována Varšavská smlouva, hlavní politická správa a ministerstvo národní obrany. Postupovalo to tak, už jsem to naznačil posledně, že jsme si vlastně svůj osud psali od prvního dne té okupace. Oni nás sledovali. S těmi jednotkami přišly orgány NKVD nebo KGB, GRU. Poláci, kteří tam přišli, potom o dva dny později, měli ve své sestavě také nějaké ty kontrašpionážní nebo zpravodajské jednotky, které nás vyhodnocovaly. Ptali se také ve spolupráci s policií. My jsme tam měli jednoho příslušna SNB. Ten mi v osobním rozhovoru říkal, že s ním důstojníci světské armády komunikovali a ptali se, jak jsme se chovali a jak jsme jednali. Čili, pokud jsme projevili dobrý vztah a souhlasili jsme s takzvanou internacionální pomocí, tak to bylo v rámci těch jejich změn, a pokud ne, tak jsme si podepsali svůj osud. Později byla ta činnost řízená tak, že oni vypracovali takový formulář a ten nám dali každému podepsat. Na tom formuláři bylo napsáno zhruba, já už si detaily nepamatuju, že prostě souhlasíme s internacionální pomocí, jak tomu říkali. A kdo to podepsal, tak byl dobrý. Kdo to nepodepsal, mohl vědět, že tím skončí. Já jsem byl rozhodnutý, že nic takového nepodepíšu, protože od začátku jsem říkal, že my jsme na vojně přísahali, že budeme bránit svoji vlast, a nikdo nám neřekl, proti komu, to nikdo nevěděl. Takže, kdo to nepodepsal, bylo jen otázkou času, kdy ho vyhodí. A zase tady byla taková taková zvláštní klička, kterou si vymysleli. Mnozí z nás, a já také, jsme se rozhodli, že armádu opustíme [dobrovolně]. Jenomže oni nás nechtěli propustit, protože podle předpisů každý voják, který opouštěl armádu dobrovolně, měl nárok na nějaký výsluhy. Kdežto, když vás vyhodili, tak vám nedali nic.“

„A pak tam přijela ta výsadková jednotka. Já byl s velitelem letištního praporu, s podplukovníkem Jelínkem na obhlídce, protože jsme tam měli letouny a já jsem za to zodpovídal, nikdo mě nezbavil té zodpovědnosti. Tak jsem chtěl vědět, co se vlastně na tom letišti děje. A od štábu k těm hangárum to je přes kilometr. Tak jsme tam s podplukovníkem Jelínkem jeli a byli jsme u toho hangáru, abychom zjistilili, jestli je střežený, jestli se tam s těmi letadly něco nedělá, protože jsme na to zodpovídali. Přijela tam jedno, dvě auta. Já si to nepamatuju, protože se to všechno stalo tak rychle. Vyskákalo z nich deset, dvanáct vojáků červených baretech, polští výsadkáři. a Okamžitě nás přes postavili před ten hangár, nařídili nám zvednout ruce a mířili na na samopaly. Tak jsme čekali, co se bude dít, jestli to myslí vážně, nebo jestli to je nějaká provokace. Tak jsme tam tak stáli. Já mám takový pocit, já jsem si vždycky říkal, když takhle vyvražďovali lidi a vodili je na smrt, jaké měli pocity? A ono, když nevíte, co se s vámi stalo, tak nemáte pocit vůbec žádný. My jsme se ani nebáli, já nevím. Přitom stačilo, aby nějakému vojákovi povolily nervy, zmáčkl by kohoutek a byli jsme na místě mrtví. A tak jsme tam tak stáli s těma rukama nad hlavou. Ono to vypadá jako, jako bychom se vzdávali nebo jako nějaká slabost, ale v tu chvíli nemáte jinou možnost. Buď ty ruce zvednete a počkáte, co se bude dít, anebo je nezvednete a oni vás zastřelí. Takže to je úplně jedno. Pak najednou prostě zase naskákali do těch aut a odjeli pryč. A my jsme tam stáli a dívali jsme se na sebe jak v jiříkově vidění. Než jsme došli na letiště, zase zpátky na štáb, tak už tam byla fáma, že nás tam Poláci zastřelili.“

„V půl sedmé přilítl stíhací bombardovací letecký pluk vyzbrojený letouny MIG 17 z polského letiště Žagaň, to je známé jméno. Dřív se jmenovalo Sagan, bylo to ve východním Prusku. Tam byl ten známý zajatecký tábor, kde byli soustředěni západní letci. Odtamtud byl podniknut ten hromadný útěk těch pilotů a letců, které potom Hitler, padesát z nich, nechal postřílet. Velitel toho přeletu byl podplukovník Gaponov, zástupce z divize. Já jsem s ním mluvil v květnu toho roku, když byli na inspekci. Vystoupil z letadla a šel na letištní věž. Já jsem tam byl dřív, a protože jsme nedostali žádný rozkaz, tak jsem nařídil vypnout radary a radiostanice, osvětlení, zamknout a nepustit. A on šel kolem mě a tvářil se, jako kdybych byl neviditelnej. On prostě dělal, jako že mě v životě neviděl, že mě nezná. Šel vedle mě, kolem mě, já tam stál ve funkci zástupce velitele letiště, čili člověk, se kterým by mohl jednat. A on šel nahoru na tu věž a dobýval se. Protože věděl, že maj přiletět další letadla. Ale bylo všecko vypnutý. Mě se na nic neptal, mě nikdo nekontaktoval. Sešel dolů a začal řídit přistávání těch letounů z vlastního letounu, se kterým přilítl. A teď si uvědomte. Teorie, nebo představa: letíte potlačit demonstraci nebo přípravu Československa proti Varšavské smlouvě a tak dále. Takhle byli ty lidi oblbnutí, to jsme se potom od nich dozvěděli, když nám to vyprávěli. A teďka ty letadla přiletí, přistanou. Nemají palivo. Jsou na zemi. Oe nás nedostali nic. Navíc začalo pršet. Piloti bez paliva na letišti, které nebylo v provozu. A čekají. No co to je za strategii? Jak může letadlo bojovat, když nemá palivo? Přistane na letišti a teď je tam padesát letadel a nemají ani litr paliva a palivo u nás na letišti žádné nebylo.“

„A on si mě zavolal, měli jsme půl roku před koncem [studia na vojenské akademii]. A řekl mi: ,Podívej se. Za půl roku končíš a jsi jediný ve třídě, je vás tam třicet, kterýj nejsi v partaji. Takže buď vstoupíš do partaje a ukončíš [studium] anebo nevstoupíš, skončíš a půjdeš nasluhovat.' A já jsem mu říkal: ,Ale soudruhu podplukovníku, já se nemůžu takhle rozhodnout, to je na mě moc.' ,Nemáš se co rozhodovat.’ Sáhl do šuplíku, vyndal vyplněnou přihlášku a říkal mi: ,Tady to podepiš.' A já jsem to podepsal. Přišel jsem domů, byl jsem krátce ženatý, měl jsem mladou ženou. Bylo jí třiadvacet let. A říkal jsem si: ,Já jí to musím říct, ale nevím jak.’ Prostě mě to nechtělo. Já jsem to považoval za nějakou slabinou. Ale tak jsem jí to pak večer řekl. A ona mi řekla: ,Udělals velkou chybu a budeš toho litovat.’ A já jsem si říkal: ,Hele, ona houby ví, nemá vůbec ponětí, co a jak.’ Namítal jsem: ,Oni by mě vyhodili. A co co bych dělal?' ,Ono by se něco našlo.' A ona měla pravdu. No, takhle to bývá. Tak já jsem to podepsal, stal jsem se kandidátem.“

“The occupation of Hradec Králové was very aggressive, and the Poles acted even more aggressively than the Russians. They sent their paratrooper unit there, I don’t know how many men, whether a column or a battalion. We did not have any contact with them. Unlike Russians who believed that they came here as our liberators and saviours, the Poles treated us in a very aggressive way. The first thing they did was that they took over our command station, and they totally looted it and destroyed it. They even – and I have this documented– made me and lieutenant colonel Jelínek, who was the commander of his own battalion – stand in front of the hangar. I don’t know if they meant it seriously, but they told us that they would shoot us. We really did stand there with our hands above our heads in front of the hangar waiting whether they shoot us or not. They were Polish paratroopers. They did not shoot us. We were standing there with Jelínek. I remember that lieutenant colonel Jelínek exclaimed: ‘Fuck, let them press the trigger, or I pee my pants.’ I have never been in a situation like this before. I have been in dangerous situations while flying. But I have never stood against the wall with somebody aiming a submachine gun at me. I don’t know how a person would react to it. An insane number of thoughts run through your head. If they had pressed the trigger, you would have been dead and unable to do anything against it. Eventually they let us go.”

“When we evaluated the operation from the military point of view, it was done in a very primitive way. An air regiment lands somewhere without securing anything, they don’t have any fuel, they have rockets and bombs in they planes but they have no fuel. The ground units which ought to provide for everything for the regiment, including radio coverage, are waiting somewhere in Trutnov. They demanded fuel from us, but we did not have any fuel at the airport. The reason was that the bunkers which were built there were leaky, and fuel was leaking to the ground, and we therefore stored extra fuel at two other airports, in Eš near Pelhřimov and in Jičín. There were fuel tanks at the airport in Jičín, but somebody opened them and all the fuel leaked to the ground. We were thus not able to give them any fuel. It started raining, they had no place to stay and they were sitting in their planes, angry and tired and without food and fuel while they were expected to fight. I cannot imagine something like that. From the military perspective, it was a botched operation. That’s really the way it was.”

“I had no money, and before they released me from pre-trial detention, they were therefore so kind to give me the Rudé Právo newspaper every morning, which was the official daily, and while reading it I learnt that there was some Charter and that they were all criminals and subversive elements, and as the newspaper called them. The article stated that the society condemned this activity, and that companies and schools were issuing proclamations against it. I thus tried to find out more about what this Charter was. Imagine this: after I learnt the names of those involved, nobody wanted to speak to me. Nobody wanted to communicate with me. All those who did not know me thought that I was an agent, a dangerous man. But eventually I got to Vaculík. Vaculík invited me for some session in a pub and there we discussed everything. He gave me some papers to sign the Charter. He asked me: ‘Do you want to make your signature public or not?’ ‘If I sign something, it becomes public, does not it?’ My wife was waiting in the car, and she then said: ‘Now you will get into hell of a trouble, this is just the beginning.’ I signed the Charter at the end of February 1977, after my release when I was on parole, but when Prečan published the book about Charter 77, he listed my signature as if from May 1978, but I don’t know why.”