Major Eliška Bočková

* 1942  

  • Řeknu číslo, to neberte za bernou minci, ale bylo tam čtyry sta vojáků a devadesát nás. A my jsme na pochoďáky chodily tak jako oni, nikdy žádnou úlevu to jsme neměly. Já si vzpomínám, že ten zimní pochoďák na těch dvacet kilometrů, tak byl z 21. na 22. prosince. To nás… Ještě kluci nám na jídelně, kuchaři, říkali, holky, vemte si chleba, dneska se bude šlapat. A my jsme si říkaly, co bysme si braly… V deset hodin večír po večerce to pískli, teď jsme musely čekat na nástupišti… zima byla hrozná, než se svezou všichni důstojníci od to… Protože to šel celej pluk, to jsme nešly jenom my. To už byly sanitky připravený, aby nás sbíraly. A my jsme byly takový hrdinky, že nás nemusely sbírat, my… I když jsme měly puchejře, protože žádný ponožky jsme neměly, měly jsme onuce do těch bagančat, to dnešní kanady, to je přepych, ale my jsme měly takový bagančata se cvokama zespodu – ty jsme si tam musely nabíjet samy, když se nám to vymlelo. No a pak když jsme přišly z pochoďáku, tak jsme měly nohy plný puchejřů, protože jsme si blbě udělaly onuce a ono to tlačilo… No a než bysme šly na ošetřovnu, jo, tak jsme si je radši propíchly, tu vodičku jsme si ztama vypustily, a pak jsme si to vystříhaly nůžkama jedna druhý, protože jsme nechtěly jít na ošetřovnu. Ale kluky ty tam úspěšně sbírali. Ty když viděli, že se můžou svést, tak se svezli, ale my jsme byly velký hrdinky, někdy až moc.

  • Mívaly jsme samostudium, to jsme se opravdu poctivě musely učit. No a… ty letouny, jako ty planžetistky, tak jsme se učily malovat letadla. Měly jsme napřed mapu Evropy na těch plexisklech, to bylo jak tady tenhle obývák. Ale to bylo potom už až v Praze. Tam jsme to měly jenom část toho. A teď jsme měly sluchátka a jedny nám vysílali z toho jako cvičně a my jsme se… to musely zakreslovat. Jenže to se kreslilo jako… Ta republika byla třeba rozdělená na čtverce a kreslilo se to, že jednička byla takhle a pozpátku, jo. Přede mnou seděly ženský potom v Praze, který to vysílaly na Lvov, na Varšavu, na Budapešť. A já jsem tam lítala, měla jsem tam takovou stoličku, takovou lavici, protože tam byla celá Evropa a teď se kreslily ty letadla, jo. Zakreslovaly, co jste slyšela, co vám tam do toho šlo, do těch sluchátek. No a oni to potom dál se vysílalo v ruštině na Lvov a, jak už jsem říkala, na Varšavu a na Budapešť.

  • Eliška Bočková: Jednou se to stalo tak, že to si pamatuju, to byl generál Lomský ministr obrany. A to bylo ale eště v Karlíně. A vono, když byl na hranicích bývaly ty vidový hlásky a ty to tam všelijaký ty kámeny a tam, kde všude to bylo, kde voni to naváděli, než se to dostalo vlastně k nám, aby my jsme to… Tak tam prostě najednou se vobjevilo letadlo, jo, a vono přistálo v Plzni a mělo výsostný znaky ne české, československé armády ale. Tak to byl tehdá takovej cvrkot… Přiletělo to k nám a naši to zjistili, až byl v Plzni. Dotazující se: Tak to byl průšvih. Eliška Bočková: No tak to byl takovej průšvih, že to si do smrti zapamatuju, když přišel ten generál Lomský, on byl takový malý, tlustý. Přišel tam a řval tam. To s náma sloužila tehdá jako velitelka tý směny podplukovnice Tučková. To byla ženská na svým místě. A dořval tam, dořval tam celý to vedení co tam bylo. My jsme jenom za těma planžetama tam stáli, ani jsme nedejchali, protože… A na tom a na tom vedlejším sále, tam řval tak, že ty operátory, to si pamatuju, jak řval, že ty operátory pověsí za koule do průvanu.

  • No a tak jsem dolítla do kasáren a teď tam u kasáren takoví vojáčci. A u nás tam byli shodou okolností… Byli to… Sověti, ale byli tam až někde jako… Oni byli takovej ten typ těch mongolíků, jo, jak Mongolci. Teď takový ty celty, žádný ty… celty špinaví, nevyspalí… No můžete se na ně zlobit, když ty kluci nevěděli, kde jsou? Oni ani nevěděli, kde jsou. Já… Podle mě, si myslím, že nevěděli, kde jsou. No tak my jsme měli hned nástup, ti, co jsme tam byli. No a byli tam mezi náma takoví, že řekli, ani kapku vody jim nedáme. No ale, to si myslím, že… Já jsem to brala z toho pohledu, že jsem měla už dvě malý děti, tak jsem říkala, ježiš dyť ty kluci ani neví, kde vlastně jsou, no.

  • My už jsme potom sloužili v kasárnách u tanku na Smíchově, jsme jezdili… No ale to, vlastně dneska už se to může říct, protože pan prezident Havel to taky řekl. My jsme vlastně sloužili… Tam byl ten vládní , vládní ten kryt vlastně. To jsme, když jsme tam přišli do kasáren, tak jsme si na uniformy museli natáhnout bílý pláště. A když jsme přecházeli přes to nádvoří, tak kdyby někdo koukal, kam jdeme, tak říkali, že tam je ňáká mlíkárna, že děláme v ňáký mlíkárně.

  • Odešli za 68. Prostě nesmířili se s tím. Ty vostatní, by se dalo říct, ať je to, ať se to dneska líbí nebo nelíbí, tak nikdo proti tomu neprotestoval ňák, aby tam prostě skládal uniformy nebo trhal výložky, to nebylo. Ale vim, co si pamatuju, tak vodešlo pět důstojníků, který to prostě, jako hned v těch začátcích, nezkousli.

  • Full recordings
  • 1

    Tábor, 31.03.2019

    (audio)
    duration: 01:46:32
    media recorded in project The Stories of Our Neigbours
  • 2

    Tábor, 24.07.2019

    (audio)
    duration: 01:47:21
    media recorded in project The Stories of Our Neigbours
  • 3

    V Táboře na Gymnáziu Pierra de Coubertina, 25.07.2019

    (audio)
    duration: 01:39:44
    media recorded in project The Stories of Our Neigbours
Full recordings are available only for logged users.

Zařadila jsem se mezi 20 procent v armádě, co nebyly v KSČ

Eliška Bočková
Eliška Bočková
photo: Eliška Bočková

Eliška Bočková, rozená Pikalová, se narodila 23. září 1942 ve Zlíně. Krátce po narození byla dlouhodobě nemocná, a lékaři ji pak představovali jako exemplární příklad úspěšně vyléčeného novorozence. Vyrůstala s rodiči a sourozenci v baťových domkách ve Zlíně a vybavuje si i několik kusých vzpomínek na konec druhé světové války. Přestože celý život snila o studiu medicíny, nakonec se rozhodla pro kariéru v armádě. V sedmnácti letech nastoupila na vojnu, kde studovala školu pozemních specialistů letectva v četě planžetistek. Po dvou letech nastoupila do služby s hodností četařky. Na vojně se seznámila se svým manželem, se kterým má tři děti: dceru a dva syny. Její manžel byl od dosažení plnoletosti členem KSČ, odkud ho ale během politických čistek v roce 1970 vyloučili. Eliška do strany nikdy nevstoupila a její kariéru to zásadně neovlivnilo. Z pohledu člena armády popsala invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. V armádě dosáhla hodnosti majora. V roce 1991 ovdověla a od roku 1997 je v důchodu. Žije v Táboře.