The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Professor Jehuda Bauer (* 1926  )

The Holocaust was developed in stages on the basis of a radical genocide ideology. Such an ideology can come again

  • born in 1926 in a Czech-German Jewish family in Prague.
  • His family legally emigrated to British mandated Palestine on 14th March 1939 in the last train to Poland before the occupation by Germany.
  • He attended high school in Haifa
  • In 1946 he got a British scholarship to the Cardiff University in Wales
  • in 1948 he interrupted his studies to fight in the Arab- Israeli war
  • He completed his studies in 1952
  • In 1960 he received his PhD. title at Hebrew University in Jerusalem
  • He is a Professor of Holocaust Studies at the Avraham Harman Institute of Contemporary Jewry at the Hebrew University of Jerusalem and a researcher at Yad Vashem Memorial in Jerusalem.

Jehuda Bauer je světově známý izraelský historik českého původu, který se specializuje na současnou historii, zejména na problematiku spojenou s historií holocaustu, genocidy a antisemitismu. Působí na Institutu současného Židovstva Avrahama Harmana a jako vědecký pracovník v jeruzalémském památníku Jad Vašem. Jehuda Bauer souhlasil s rozhovorem pod podmínkou, že větší část rozhovoru se bude odehrávat v angličtině, pouze pasáže týkající se dětství mohou být v češtině.

„Jmenuji se Jehuda Bauer, narodil jsem se v Praze v roce 1926 a opustili jsme Československo v březnu 1939, ještě mi nebylo třináct let. Chodil jsem do šesté chlapecké školy na Vinohradech, první roky jsem měl české vyučování a je to moje mateřská řeč. To je tak vše, co se může říct na začátkuMůj tatínek byl inženýr, ale moc se mu to nelíbilo, tak byl úředníkem ve firmě v Praze. Matka vyráběla pásky pro šaty žen, byla to nová móda. Oba rodiče pracovali, měl jsem slečnu, která se o mne starala, ta mluvila jen česky. Rodiče uměli oba jazyky, otec mluvil víc česky. Mezi sebou mluvili většinou německy, na mne česky i německy. Tak se to střídalo.“

Je vidět, že v češtině si Jehuda Bauer nevěří, tak jak by chtěl. Proto brzy poté přechází na angličtinu, i když jeho čeština je perfektně srozumitelná. Omlouvá se, že to není ono, že po několika dnech strávených v Česku se mu to obyčejně vrací, ale po návratu do Izraele se plynulost jeho českého jazyka opět ztrácí.

Mateřštinou jeho otce byla čeština, matka mluvila více německy, ale oba rodiče zvládali jak češtinu tak němčinu perfektně. Jehuda Bauer chodil do českých škol, později do anglické školy v Ječné ulici, ale po příjezdu do Izraele se musel věnovat učení hebrejštiny a angličtiny, navíc jeho otec na něj v té době mluvil převážně německy, aby si uchoval znalost němčiny. Někomu se může zdát komunikace v němčině během války jako nepřípadná, ovšem je nutné vzít v potaz, že Haifa té doby byla plná migrantů ze střední Evropy, kteří mezi sebou mluvili jidiš či německy. Jeho čeští kamarádi v Haifě se mu pomalu vytráceli ze života a postupně se plně integroval do hebrejštiny.

Jeho otec byl přesvědčený sionista, chtěl odejít do Palestiny již ve dvacátých letech, ale neměl dostatek peněz. Později nějaké peníze vydělal, ale v Praze založil rodinu, takže na ni musel brát ohledy. Ve třicátých letech dokonce do Palestiny odcestoval, k příbuzným, kteří tam byli již usazení, aby sondoval možnost, jak by se v Palestině mohl uživit. S tím, jak se situace ve střední Evropě vyostřovala, začaly být problémy s případným zhoršením životní úrovně v Palestině nicotné. V posledních okamžicích existence okleštěného Česko-Slovenska se mu podařilo zařídit pro jeho rodinu legální vystěhování do Palestiny. V Praze vše prodali, část nábytku a osobních věcí poslali předem tzv. „liftem“  ‒ dřevěnou bednou do Palestiny.

Za pět minut dvanáct

Jízdenku na vlak měli na večer 14. března 1939, shodou okolností to byl poslední večer, kdy v Praze ještě nebyli nacističtí vojáci. Jehuda Bauer si pamatuje, že ráno 15. března v Ostravě na hraničním přechodu do Polska do vlaku vstoupili nějací nacisté s páskou na rukávu, snad gestapáci či SA. Jeho otec nejenže byl Žid, ale i aktivně vystupoval proti nacistům, měl se čeho bát. Jehuda Bauer si to pamatuje tak, že je zachránil český výpravčí.

„Čtrnáctého března 1939 večer nebyli jsme jediní ve vlaku. Vlak byl plný Židů s imigračními papíry do Palestiny a českých a německých sociálních demokratů, kteří se báli, že Němci vkročí do země. Jeden z těch lidí byl přítel mého otce jménem Max Brod. To byla noc, kdy nacisté okupovali české země. My jsme to vůbec netušili, samozřejmě. Když jsme přijeli do Moravské Ostravy, Němci vstoupili do vlaku. Kdo to byl, nevím, měli svastiku na rukávu, pravděpodobně SA. Procházeli vlakem a kontrolovali dokumenty. Byl tam český výpravčí s plácačkou a zvedl zelenou. Vlak se dal do pohybu a zastavil o několik set metrů později na polské straně. Němci museli předčasně opustit vlak. My jsme pokračovali.“

Kdyby český výpravčí předčasně nezvedl svoji „plácačku“, tak by se zřejmě jeho rodina nezachránila. To jsou však jen spekulace. Z příbuzných se mnoho lidí nezachránilo. Babička z matčiny strany byla transportována do Terezína a odtud do Baranovic v dnešním Bělorusku, kde byla „zplynována“.

Historik holocaustu

Jehuda Bauer vystudoval střední školu v Haifě a pod vlivem profesora na střední škole se rozhodl pro historii. Po ukončení školy vstoupil také do hnutí odporu Palmach. Britským úřadům to však nebylo známo, takže Jehuda Bauer mohl dostat v roce 1946 stipendium ke studiu na univerzitě v Cardiffu. „Pod krycím jménem mne zatkli, pod skutečným jménem jsem od nich dostal stipendium,“ směje se dnes Jehuda Bauer. V době války o nezávislost (1948) přerušil svá studia, aby mohl bojovat za nově vzniklý Stát Izrael. Po získání nezávislosti se vrátil a dostudoval v Británii, nejprve si musel vydělat na cestu a dělal turistického průvodce. Po návratu do Izraele se přestěhoval do kibucu Šoval v Negevské poušti a zároveň začal pracovat na své doktorandské práci na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Doktorát získal v roce 1960 prací na téma o britském mandátu v Palestině, následně začal vyučovat na Institutu současného Židovstva Hebrejské univerzity.

Během svého života pracoval také na sekretariátu strany Mapam, koaličního partnera vládnoucí strany Mapai (Izraelské strany práce), dnes, jak říká, se radši od praktické politiky drží dál.  V současnosti, pokud může, radši se nezúčastňuje velkých vzpomínkových akcí na oběti holocaustu, protože je svědkem velkého zneužívání holocaustu k politickým účelům. Jako historik trpí překrucováním faktů ze strany politiků. V průběhu svého života byl i hostujícím profesorem na různých univerzitách, např. Brandeis University, Yale University a Richard Stockton College. Byl zakládajícím editorem Journal for Holocaust and Genocide Studies a podílel se na vydání Encyklopedie holocaustu vydané v Jad Vašem v roce 1990.

Jehuda Bauer se stal jedním z nejvíce citovaných historiků zabývajících se holocaustem, genocidou a antisemitismem. Za svůj život byl několikrát oceněn. V roce 1998 byl dostal Izraelskou cenou za práce na „historii židovského národa“. V roce 2001 byl zvolen členem Izraelské akademie věd a klasického vzdělávání. V roce 2008 získal každoroční ocenění města Jeruzaléma (Čestný občan Jeruzaléma).

Poslední dobou se zabývá především obecnými tendencemi při vzniku situací, které přinesly holocaust a jiné genocidy. Je pevně přesvědčen, že nemůžeme s klidným svědomím generalizovat, pokud nemáme potřebné (a podrobné) znalosti o jednotlivostech. V češtině mu nedávno (2009) vyšla v nakladatelství Academia kniha shrnující jeho obecné poznatky o holocaustu pod zřejmým názvem Úvahy o holocaustu.

Jehuda Bauer se nikdy příliš do hloubky nezabýval historií židovských komunit a holocaustu v českých zemích, ta byla zpracována docela podrobně jinými historiky. Horší situace je však ve znalostech situace židovských komunit v bývalém Sovětském svazu a či v pobaltských zemích. Například, jak uvádí profesor Bauer, pro studium situace Židů v Litvě je třeba umět německy, jidiš, polsky, rusky, litevsky a hebrejsky. Navíc pro komunity z bývalého Sovětského svazu obsazeného nacisty se nezachovalo mnoho dokumentů.

Krátce poté jsem se bavil s profesorem Bauerem o úskalích studia historie holocaustu a genocid z takových míst a namítl jsem, že je problém, že se nedochovalo mnoho dokumentů. Profesor Bauer nesouhlasí. „Zaprvé existují živé ,dokumenty. Mnoho lidí podalo svědectví o tom, co se stalo. Ta svědectví jsou stejně důležitá jako dokumenty, protože mnoho papírových dokumentů bylo napsáno aby falšovala historii, vykládala události, které se nikdy nestaly. Musíte být velmi opatrný s obojím, jak s rozhovory, tak i dokumenty. Mohu Vám dát příklady dokumentů z té oblasti, které jsou čistý výmysl. Orální historie je nepřesná, musíte být opatrný s oběma prameny.“

Teprve při dobré znalosti předmětu studia můžeme zobecňovat. „Musíme vědět, co se přesně stalo. Teprve v posledních deseti patnácti letech jsme dosáhli závěru, tím míním komunitu historiků, že holocaust nebyl předem plánovaný. Holocaust se rozvinul postupně po etapách na základě radikální ideologie genocidy. Taková ideologie může přijít znovu, takže holocaust není jedinečný. Proto kdyby byl jedinečný, nemůže se stát znovu. Ale to není pravda, může se to znovu stát. Nejen Židům, ale i ostatním, může se stát každému, spáchat ho může kdokoliv.

Traumatizovaná společnost

Jehuda Bauer se při svých vystoupeních či při své publikační činnosti musí potýkat s faktem, že holocaust (či šoa) je v Izraeli také vysoce politické téma a jako takové je politiky a jinými veřejnými činiteli zneužíváno. „Politici, spisovatelé i obyčejní lidé často mají naprosto nepřesnou představu, co se tam stalo. Je to navíc zneužíváno pro politické účely. Já osobně už radši nechodím na velké vzpomínkové akce. Nemůžu poslouchat politiky, jaké tam vyprávějí nesmysly. Tady v Jad Vašem chceme dělat něco, co je zapotřebí, když se jedná o traumatizovanou společnost (Izrael). Odvoláváme se k pravdě, aspoň co o tom víme. Je třeba se postavit přímo k faktům.

Dalo by se očekávat, že znalost historie holocaustu je v Izraeli na vysoké úrovni. To je zřejmě v podstatě pravda, ovšem i tak se najdou křiklavé případy ignorance faktů. „Nikdy nezapomenu na tohle. Byl jsem na besedě ve škole v Ber-ševě, znáte to, osmnáctiletí mladíci. Jeden z nich v zadních řadách vstal, když jsem mluvil o koncentračních táborech a plynových komorách, a zeptal se: ‚Kde bylo naše letectvo?‘ V roce 1943. Bez přemýšlení, to je známka traumatizované společnosti.“



© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century