The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lieutenant Norbert Auerbach (* 1922  †︎ 2009)

• born in Vienna on November 4, 1922

• the whole family (parents, elder sister and twin sister) moved to Prague in 1924

• his father was a famous film producer, an owner of large production companies Elekta Film, Slavia Film and a co-investor of Film Studios Barrandov

• his father insisted on his children learning foreign languages: in his childhood Norbert Auerbach knew English, German, French and the Czech language

• the family is ready to emigrate in 1936, father with the eldest sister go to the USA as the first ones

• in 1939 Norbert Auerbach, his mother and his younger sister follow them to the USA through Paris and Brazil

• since 1940 in the USA, first graduation from grammar school, then voluntary joining the American Army

• training in the tactics of intelligence services at school in Camp David

• committed at the west front in the intelligence troop of the second tank division

• an administrator of a German town after the end of the war

• return to the USA, finishing his university studies, work in film industry after that – production, laboratories, distribution

• he became a famous film producer in Columbia Pictures and the United Artists

• return to Czechoslovakia in the ’90s, he lives in the Czech Republic these days

• he died on 12th December 2009.

Norbert Auerbach, syn úspěšného producenta prvorepublikových filmů, prožil dramata 20. století naplno. Jako mladík uprchl s rodinou z okupované Prahy do Spojených států, a po vstupu USA do války se postavil zlu se zbraní v ruce. Prošel peklem vylodění v Normandii, bojoval u mostu v Remagenu a podílel se na osvobození koncentračních táborů Dachau a Buchenwald. Po válce se z vojáka stal jednou z nejvlivnějších osobností světové kinematografie – mužem, který pomáhal formovat moderní film.

To byla výjimečná věc 

Norbert Auerbach se narodil ve Vídni 4. listopadu 1922 manželům Josefu a Olze Auerbachovým. Matka pocházela z českožidovské rodiny Picků, narodila se ve Skřivánkách na Vysočině, kde rodina spravovala malé hospodářství. „To byla výjimečná věc, neboť židovští sedláci tenkrát téměř neexistovali,“ poznamenává Auerbach ve svých pamětech.[1]

Otec pamětníka vyrostl v ortodoxní židovské rodině v haličské obci Leszniów. „Moje babička si na skromný život vydělávala v malém obchodě s textilem, zatímco dědeček, elegantně oblečený a s bílým vousem rabína, studoval Talmud.“, vzpomíná na své prarodiče Norbert Auerbach. Po první světové válce, kterou otec prožil jako voják, se do svého rodiště již nevrátil. Jeho novým domovem se stala Vídeň, kde se nejprve věnoval obchodu s textilem a poté nastoupil kariéru ve filmovém průmyslu společnosti Moldaviafilm. Zde se také seznámil se slečnou Olgou, kterou do hlavního města bývalé monarchie poslali rodiče „na zkušenou“. Manželství uzavřeli v roce 1919 a brzy na to začaly přicházet děti - ještě téhož roku se narodila dcera Dagmar a v roce 1922 dvojčata Helga a Norbert.

Vlastně jsem se s ním pořádně seznámil až po návratu z války

Když Norbert oslavil dva roky, byl jeho otec povolán do ústředí společnosti v Praze, kam ho následovala i rodina. Jejich domovem byla nejprve židovská čtvrť na Josefově, ale později se přestěhovali do paláce Koruna a ve třicátých letech nechal otec pro rodinu postavit luxusní funkcionalistickou vilu v prestižní čtvrti na Barrandově. Norbert Auerbach vzpomíná, že během mobilizace v roce 1938 byla na střeše jejich domu rozmístěna protiletadlová děla.

Otec žil naplno prací a díky tomu dokázal svou rodinu velkoryse zabezpečit. Během krátké doby založil dvě úspěšné filmové společnosti Elekta Film a Slavia Film, s nimiž produkoval a distribuoval řadu českých filmů, stejně jako jejich německé verze. Československo mu však brzy bylo malé, a tak své firmy rozšiřoval i do Francie, Německa a Švýcarska.[2] Pamětník vzpomíná, že otec si se svými dětmi nikdy nehrál; doma často vystupoval spíše jako šéf firmy. „Vlastně jsem se s ním pořádně seznámil až po návratu z války, teprve tehdy to mezi námi začalo fungovat.“

Věřil v myšlenku vzniku státu Izrael

O zimních prázdninách rodina jezdila lyžovat do Krkonoš nebo do švýcarského St. Moritz, zatímco letní prázdniny trávili zpravidla ve své vile v Abazzii na Jadranu. Norbert jezdil rád na kole a závodně se věnoval plavání. V Praze byl členem židovského plaveckého oddílu Hagibor, a své sportovní úspěchy slavil i později, během studií ve Spojených státech.

Hlavou rodiny byla matka, avšak výchova dětí dostaly na starost slečny vychovatelky, které ovládaly několik cizích jazyků. Přestože se rodiče vždy hlásily ke svým židovským kořenům, kromě velkých svátků – Rosh Hashana a Jom Kipur – se doma žádné tradiční zvyky nepěstovaly. „Jedinou výjimku představovala bar micve v mých třinácti letech, kterou otec uspořádal spíše z důvodů společenských,“ vzpomíná Norbert. Otec byl sionistou, věřil v Palestinu a v myšlenku vzniku státu Izrael.

Tam viděl větší možnosti

Když se v Německu dostal k moci Hitler, otec rozhodl, že rodina odejde do USA. „Nemělo to nic společného s emigrací, chtěl do Ameriky, protože tam viděl větší možnosti,“ vysvětluje pamětník jeho motivy. Otec se starší sestrou do Států odcestovali už v roce 1936, zatímco matka se dvěma mladšími dětmi Československo opustila až v roce 1939, těsně před okupací. Potom následoval pobyt v Paříži, kde rodina s netrpělivostí čekala na udělení amerických víz. Když čekání nebralo konce, a situace v Evropě se zhoršovala, rozhodli se vyplut do Států přes Brazílii. „Přes moře nás vezla stará loď, kterou Brazilci sebrali Němcům po první světové válce. Po dvou dnech začala hořet. Jakž takž jsme dorazili do Lisabonu, kde jsme se přestoupili na jinou, o něco lepší loď, a tou jsme vypluli směrem do Brazílie,“ vzpomíná pamětník na dobrodružnou plavbu.

Po obdržení amerických víz se rodina usadila v New Yorku. Matka vydělávala vařením a úklidem, a otec, kterého válka připravila o veškerý majetek, se pustil do budování nového podnikání. Norbert nejprve absolvoval high school v Marylandu a po jejím ukončení nastoupil zemědělská studia na University of California v Los Angeles. Volba této školy souvisela s otcovou podnikatelskou vizí pomerančové plantáže v Palestině, pro kterou už od Arabů skupoval půdu. Prázdniny trávil - z otcova praktického rozhodnutí - většinou na brigádách v malé továrně u příbuzných, kde se učil „pracovat rukama“. 

Když Japonci zaútočili na Pearl Harbor

Když v roce 1941 Japonci zaútočili na Pearl Harbor a Spojené státy vstoupily do války, rozhodl se vstoupit do armády. Po základním výcviku absolvoval školení v obsluze zbraní na Weapon’s School a specializační přípravu v Intelligence School – škole průzkumníků na základně Camp David v Marylandu. „Učili jsme se tam organizaci německé a japonské armády, metody výslechu zajatců a získávání informací.“ 

„Pro mě byl vstup do armády zpočátku něco romantického a zajímavého. Na druhou stranu, spát v pokoji se stovkou dalších lidí, stát ve frontě na jídlo, záchod či sprchu je trochu otrava.“, komentuje s odstupem let své rozhodnutí. Na doporučení armády pokračoval ve vojenské kariéře pod jménem „Allen“, protože jméno jeho otce figurovalo v německých seznamech. Na základně v Marylandu navázal celoživotní přátelství s Gilbertem Rothchildem, který v armádě sloužil pod jménem Goldsmith. 

Tak začal boj od Omaha Beach až k Labi 

Za jeden z nejhorších zážitků válečných zážitků považoval přesun lodí do Británie. „Na relativně malé lodi nás bylo asi čtyři tisíce. V malých prostorech, které byly zatemněny kvůli náletům a ponorkám, spalo kolem tisícovky lidí. Vzduch k dýchání tam byl hrozný,“ vzpomíná.

V Anglii byl přidělen do druhé tankové divize americké armády – Combat Command B, která intenzivně nacvičovala vylodění a nalodění. Jednoho dne přišel povel k vyplutí. Nikdo nevěděl, kam míří – začala invaze na kontinent. Plavba v konvojích na plochých lodích v rozbouřeném moři způsobila, že většina vojáků onemocněla mořskou nemocí. „Bylo jim jedno, co dělali, šli na tu pláž s tím, že radši zemřou v boji, než aby trpěli mořskou nemocí. Určitě to nějak ovlivnilo průběh,“ popisuje s odstupem let slavné vylodění Norbert Auerbach. Tak začal boj od Omaha Beach až k Labi.

Přidělen byl k malému speciálnímu oddílu – intelligence platoon, jehož úkolem bylo získávat informace od zajatců nebo zajatce aktivně vyhledávat. „Většinou nám zajatci bez problémů poskytli informace, které jsme potřebovali. Jen jednou se setkali s jednotkou SS, která odmítala spolupracovat… Nechávali jsme zajatce sedět hodiny ve sněhu; pokud nám někdo nechtěl podat informace, nechali jsme ho mrznout. Nakonec většinou promluvil.“ Oddíl spolupracoval také s vojenskou policií při hledání amerických vojáků, kteří nebyli u svých jednotek. „Prohledávali jsme hlavně bordely – tam jsme je většinou našli,“ vzpomíná pamětník. 

Bohudík jsem už něco věděl 

Během protiofenzivy v Ardenách se Němci pokoušeli infiltrovat mezi americké jednotky svými vojáky v amerických uniformách. Američané proto zaváděli preventivní kontroly, což paradoxně jednou přivedlo Norberta do nebezpečné situace: „Byl jsem v džípu s jedním poručíkem původem z Berlína. Anglicky mluvil špatně a měl německý přízvuk. Americké hlídky zastavovaly vozy a kladly otázky třeba k americkému sportu. Bál jsem se, že nás zastřelí, a říkal jsem mu: ‚Henry, pokud nás někdo zastaví, tak mlč.‘ Když nás zastavili a ptali se na baseball, bohudík jsem už něco věděl…“. V roce 1945 se stal přímým účastníkem bojů o most u Remagenu, a jeho oddíl byl jedním z prvních, který vstoupil do koncentračních táborů Dachau a Buchenwald. „To, co jsme tam viděli…, když člověk myslel na to, že tohle udělali Němci, tak měl pocit, že má jít do ulice a začít na ně střílet…“. 

Působení jednotky však mělo i zcela jiné stránky: „Zajali jsme skupinu více než stovky německých parašutistů, kteří zřejmě byli vysláni přímo z Paříže. Můj poručík mi říká: ‚Myslím, že budou mít u sebe hodně peněz.‘ Postavil se na židli a rozkázal: ‚Všechny cizí peníze se musí ihned odevzdat.‘ Do helem nám dávali německé, holandské i francouzské franky. Později jsme tyto prostředky využili – strávili jsme tři nádherné dny v Paříži, bydleli v nejlepším hotelu, skvěle jedli a navštívili i místní bordely“.

Během své válečné mise obdržel Norbert Auerbach řád Purpurového srdce a Bronzovou hvězdu. Obě vyznamenání souvisela s drobnými zraněními: „Poprvé mě zasáhl šrapnel do zad, ale po dvou dnech jsem byl v pořádku. Podruhé to bylo v Holandsku – bombardovali nás letadla a já uklízel budovu s rozbitými okny. Řízl jsem se o sklo a silně krvácel. Na první pomoci měli zapsat, jak k tomu došlo. Řekl jsem, že to bylo při bombardování, a hned to napsali za bombardování.“, vzpomíná s nadhledem na své „hrdinství“ pamětník. 

Na konci války působil jeho oddíl poblíž Labe, nedaleko dělící linie se Sověty. Z tohoto období si odnesl ty nejhorší vzpomínky: „Často jsem s nimi jednal. Sověti byli hrozní – nenechali žádnou ženu na pokoji, dokud se s ní nevyspali. Ať jí bylo deset nebo šedesát let – byli to Kozáci.“

Občas bylo těžké uvěřit

Po válce, v době, kdy většina amerických vojáků myslela hlavně na to, jak se co nejrychleji dostat domů, byl Norbert Auerbach pověřen okupační správou malého německého městečka. „V podstatě jsem byl jejich starosta. Německá administrativa, hasiči, policie, úředníci – naštěstí stále fungovali. Nebylo to jako dnes v Iráku, kde se všechny instituce zhroutily… Němci nás vnímali jako autoritu a poslouchali. Stejně jako u nás nikdo nikdy nebyl přesvědčený komunista, tak tam nikdo nebyl přesvědčený nacista… Najednou se každý někdy projevil jako antifašista a někomu pomohl. Spousta výmluv. Občas bylo těžké uvěřit, že ti samí lidé byli zodpovědní za něco takového, jako byly koncentrační tábory.“

Zajímavě pamětník hovoří také o mentalitě amerického vojáka a vztazích s Francouzi: „Průměrný Američan holokaust moc nevnímal. Pro něj válka znamenala, že ho vlast zavolala bojovat pod americkým praporem za svobodu. Víc toho nevěděl ani nechtěl vědět – to není v americké mentalitě. Je to vlastně součást sporu Amerika versus Evropa… Francouzi Američany nikdy neměli v lásce. Oni jsou kulturní národ, Američani indiáni. Divím se, že na Omaha Beach už tehdy nebyla cedule s nápisem: ‚Yankees go home‘.“

Optimální vztahy však nepanovaly ani mezi spojeneckými vojáky. „V týlu byla vůči Američanům určitá žárlivost kvůli jejich lepšímu zázemí. V boji už pro to nebyl prostor. Většina vojáků ale neměla mnoho zkušeností s ostatními spojeneckými jednotkami… Špatně jsme nesli, když nás při osvobozování Paříže předběhla francouzská divize generála Leclerca. To byla politika…,“ konstatuje pamětník.

Rozhodl se vydat vlastní cestou

 Majetek, který Auerbachovi vlastnili v Československu, se jim už nikdy nevrátil. Přestože existovaly doklady, že se při sčítání lidu v roce 1930 Josef Auerbach přihlásil k židovské národnosti, ministerstvo informací rozhodlo, že německojazyčný Žid je vlastně Němec a podléhá stejnému režimu, jakému byli po válce vystaveni Němci a kolaboranti. Dekret o zestátnění majetku bez náhrady podepsal za ministra informací básník Vítězslav Nezval.[3]

Po odchodu z armády Norbert Auerbach odmítl nabídky svého otce ke společnému podnikání a rozhodl se vydat vlastní cestou. Ve filmovém světě začínal jako poslíček u Columbia Pictures. Společnost brzy rozpoznala jeho talent, vyslala ho do Paříže, kde se učil základům mezinárodního filmového obchodu, a po dvou letech už vedl lisabonskou pobočku společnosti. Do Paříže se pak vrátil jako generální ředitel pro Evropu, Blízký východ a Afriku.

Mezi hvězdami

Během svého působení v Evropě spolupracoval s významnými hvězdami jako Sophia Loren či Jean-Paul Belmondo, podílel se na produkci slavné série o Růžovém panterovi a byl u samotných začátků kariéry Brigitte Bardot. Jako ředitel francouzské pobočky přišel s návrhem zfilmovat knihy Iana Fleminga o agentu 007. Své válečné zkušenosti pak uplatnil i při natáčení filmu Most u Remagenu v roce 1968, který se díky jeho vyjednávání natáčel i v Československu. V 80. letech působil jako člen týmu prezidenta Ronalda Reagana, v komisi pro komunikaci a propagaci. 

Po sametové revoluci se vrátil do Prahy, kde se aktivně podílel na obnově českého filmového průmyslu. Jeho pozoruhodný životní příběh se uzavřel 12. prosince 2009.

 

[1] AUERBACH, Norbert a SOUKUPOVÁ, Lenka. Z Barrandova do Hollywoodu: [životní příběh úspěšného filmového producenta Norberta Auerbacha]. Praha: Mladá fronta, 2006.

[2] Podnikání Josefa Auerbacha je zpracováno v knize: KOSATÍK, Pavel. Podnikání pod Davidovou hvězdou. Praha: Práh, 2024, str. 477-524.

[3] KOSATÍK, Pavel. Podnikání pod Davidovou hvězdou. Praha: Práh, 2024, str. 522.