Památce Vladimíra Hradce, člena protikomunistické odbojové skupiny kolem bratří Mašínů. Zemřel 20. února ve věku 88 let. Časté výroky, podle nichž byli Mašínové a spol. „obyčejní vrazi“, označoval za absurdní: skuteční vrazi byli podle něj komunisté.
Členové iniciativy Havlíčkova mládež dělali to, co komunistický režim po mládeži chtěl – jenže nezávisle, mimo oficiální struktury SSM. To stačilo, aby se stali „vnitřním protivníkem”. StB vynaložila nemalé prostředky na jejich šikanu.
Účastnil se dvou studentských pochodů na Pražský hrad za prezidentem Benešem v době komunistického převratu: nočního 23. února, kdy se zástupci studentů k prezidentovi ještě dostali, i druhého 25. února, který policie násilím rozehnala.
Kariéru leteckého akrobata Mila Komínka zničil komunistický převrat v únoru 1948. Nemohl odjet natáčet letecké filmy do USA, a tak se pokusil utéct. Neúspěšně. Zapojil se do odboje a v komunistických vězeních a lágrech strávil 17 let.
Sedmiletá Jana Klačerová nastoupila do transportu do Terezína dva týdny po osvobození Osvětimi. Do ghetta přijela 11. února 1945 a zažila v něm druhou „zkrášlovací“ akci, jejíž součástí bylo dětské představení Karafiátových Broučků.
Otrocká práce vězňů přinášela komunistickému režimu milióny v tvrdé měně. Podnik Preciosa zprivatizoval tehdejší ředitel Ludvík Karl. V roce 2015 mu prezident Zeman udělil státní vyznamenání. Vězni se odškodnění ani omluvy nedočkali.
Před šestasedmdesáti lety, v noci z 8. na 9. března 1944, zahubila nacistická likvidační mašinérie v plynových komorách v Osvětimi-Birkenau 3792 obyvatel tzv. terezínského rodinného tábora, úředním označením BIIb.
Před pětasedmdesáti lety začala největší bojová akce druhé světové války na našem území. Cílem Ostravsko-opavské operace bylo osvobození průmyslové Ostravy. Po boku rudoarmějců bojovali vojáci 1. československého armádního sboru.
Nevinná legrácka přivedla mladého studenta na konci 70. let k výslechu v Bartolomějské a podepsala se na celém jeho budoucím životě. Příběh Jiřího Kotka připomíná zápletku Kunderova románu Žert.
Své rodiče viděla naposledy v březnu 1940 ve vlaku. Zatímco oni z něj museli v Brně vystoupit, Margalit pokračovala v cestě do Palestiny. Když viděla maminku plakat, chtěla vystoupit také. „Potom mi něco řeklo, když chceš žít, musíš jít, a tak to bylo.“