The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gwendolyn Albert (* 1967)

• she was born on 11 January 1967 in Oakland, California

• she graduated in linguistics and Czech language and literature from the University of California, Berkeley

• first visited Czechoslovakia in the summer of 1988

• came to Prague in September 1989 as a Fulbright scholar

• during the Velvet Revolution she translated for the Civic Forum

• has lived permanently in the Czech Republic since 1994

• she has worked on the topic of the Roma Holocaust and the memorial in Lety u Písku

• dealt with cases of involuntary sterilization of Roma women

• received the Humanity Award and the Alice Garrigue Masaryk Award for her human rights activism

• she lives in Prague

Lidskoprávní aktivistka zaměřující se na romskou menšinu, novinářka a překladatelka Gwendolyn Hubka Albert poprvé přijela do Československa v roce 1988. O rok později rodilá Američanka prožila s Čechoslováky pád komunistického režimu. Sametová revoluce na ni hluboce zapůsobila a v roce 1994 se do Česka přestěhovala natrvalo.

Magická Praha ji zasáhla

Narodila se 11. ledna 1967 v kalifornském Oaklandu do rodiny, kde se dbalo na humanitní a jazykové vzdělání, oba její rodiče vyučovali angličtinu na tzv. community college. Její prostřední jméno Hubka, matčino rodné příjmení, ji upomínalo na dávné české kořeny: jeden z matčiných předků přesídlil v 19. století do USA z Čech. Jí samotné – jako příslušnici čtvrté nebo páté generace žijící v Americe – už prý z české kultury „nezůstalo nic“. I nejasné vědomí původu v malé středoevropské zemi však stačilo k tomu, aby si v roce 1985 na univerzitě v Berkeley zapsala v rámci studia lingvistiky mimo jiné i češtinu a českou literaturu.

„Probíhala studená válka a já byla fascinovaná tím ‚jiným světem‘ za železnou oponou,“ přibližuje, jaké další důvody ji vedly k volbě neobvyklého oboru, jemuž se pak na univerzitě věnovala ve velmi malém kroužku spolužáků. „Jsem zvědavý člověk a chtěla jsem na vlastní oči vidět tu ‚Říši zla‘, jak to nazýval Reagan. Kterou jsme – zpracováváni propagandou – vnímali jako jakousi antitezi Spojených států a západu.“

Po třech letech studia češtiny se dozvěděla, že pražská Univerzita Karlova otevírá letní program „češtiny pro krajany“ a po náročném administrativním procesu se jí podařilo dostat vízum a do programu se přihlásit. V létě 1988 se tak ocitla v Československu – bylo jí jednadvacet a poprvé cestovala mimo USA. „Nejvíc mě zasáhla samotná Praha, která i v době, kdy všechno bylo dost znečištěné a špinavé, byla tak výjimečná, tak magická!“ Ze svého domova na západním pobřeží USA nebyla zvyklá na architekturu starou stovky let. Rozmanité vrstvy historie, které se v Praze „zázračně“ dochovaly, na ni udělaly velký dojem.

Docházela tehdy na hodiny češtiny na univerzitu, kromě toho absolvovala se skupinou dalších Američanů různé výlety a exkurze po Čechách. Interakce s obyvatelstvem ovšem měla své limity – nejen kvůli jazyku, který tehdy ovládala jen omezeně, ale také proto, že cizinci tu byli pod stálým dohledem, museli se držet ve skupině, neměli volnost a vycítili, že na některé věci není radno se domorodců ptát. V Praze se jí ale i tak líbilo, a když byl šestitýdenní pobyt u konce, věděla, že se do Československa chce vrátit.

Revoluce opravdu byla něžná

Měla před sebou poslední rok studia v Americe, během něho si zažádala o Fulbrightovo stipendium. Byť k zákonnému zřízení československo‑americké Fulbrightovy komise došlo až po sametové revoluci, sporadicky přijížděli američtí stipendisté už před listopadem 1989. „Myslím, že jsem byla mezi prvními, kdo dostali Fulbrighta na pobyt v Československu. Samotný fakt, že to v roce 1988 bylo možné, svědčí o tom, že tání už probíhalo.“ Stipendium získala pro akademický rok 1989/1990, takže podruhé do Prahy přijela v září 1989.

Na rozdíl od první návštěvy, kdy, jak říká, necítila vzhledem ke své totální naivitě a nevědomosti ohledně toho, co by se mohlo stát, žádný strach, při svém druhém příjezdu už dostala od ambasády určité základní školení týkající se metod Státní bezpečnosti nebo toho, proč se jí jakožto cizinky mohou Češi obávat. Poprvé prý také tehdy mezi lidmi vycítila určitou autocenzuru, jíž si do té doby nebyla vědoma. V tomto ohledu ji poučil zvláštní zážitek z cesty tramvají, když vůz z neznámého důvodu náhle zastavil:

„Absolutně nikdo nic neřekl! Žádné hlášení... Nikdo se na nikoho nepodíval, nikdo se na nic neptal, nikdo nebyl netrpělivý. Všichni jen stáli a čekali, až se tramvaj znovu rozjede. Nejdřív jsem si říkala: ‚To je úžasné vidět tak trpělivé lidi!‘ Protože tam, odkud jsem já, by si lidé začali hned stěžovat. Ale když to trvalo už asi deset minut, kdy tam všichni jen stáli a mlčeli, začala jsem si uvědomovat, že existuje jakýsi nevyslovený zákaz ptát se, proč jsme zastavili – který jsem já necítila, ale všichni kolem mě ano. Vnímala jsem narůstající úzkost, kterou ale všichni drželi v sobě. To byl první moment, kdy jsem začala chápat, že lidé jsou naučení, že se ve společnosti musí kontrolovat.“

Bydlela na koleji Kajetánka spolu s dalšími zahraničními studenty a přátelství navazovala stále ještě v první řadě s nimi. Na pokoji Kanaďana Dereka Paytona se studenti scházeli k poslechu BBC a společně prožívali převratné události ve východní Evropě, jako byl pád Berlínské zdi. „Bylo to jako objev nové planety. Nemožné se stalo možným,“ komentuje Gwendolyn Albert dění, které málokterého mladého člověka mohlo nechat chladným – včetně těch, kteří jako Gwendolyn neměli žádné politické ambice.

Byť tedy původně do Prahy přijela se záměrem, že zde bude studovat lingvistiku a Pražský lingvistický kroužek a od politiky se bude držet dál, 17. listopadu 1989 se vypravila na studentské shromáždění na Albertov. Na studentskou akci ji pozvala spolužačka z katedry lingvistiky a vysvětlila, že tato sešlost je režimem povolená, takže by měla být bezpečná.

„Atmosféra a ten prožitek byl nádherný. Bylo to krásné! Bylo to něžné, opravdu bylo. Něžné, ale pevné. Lidé nesli květiny a svíčky, byl v tom takový ohromný pocit, že tentokrát prostě vytrváme,“ popisuje atmosféru průvodu mířícího na Národní třídu. Měla pak štěstí, že lidé, se kterými tam byla, včas rozpoznali, že se schyluje k brutálnímu zákroku, a z Národní třídy ještě na poslední chvíli stačili odejít.

Dát Havlovým promluvám srozumitelnou anglickou formu

Následující neuvěřitelně napjatá doba jí změnila život. „Byly to dny, které se nepodobaly ničemu, co jsem kdy zažila. Ten pocit solidarity v davu! Způsob, jakým byly věci skvěle organizovány – že sanitky dokázaly projet k někomu, kdo třeba omdlel. Že jste byl uprostřed davu a dával jste pozor, abyste druhému nešlápl na nohu. Lidé byli velmi ohleduplní vůči sobě navzájem.“

Přesto se v prvních dnech nervozita v ulicích dala krájet, neexistovala záruka, že nepřijde masakr podobný tomu, jakým o několik měsíců dřív skončily protikomunistické demonstrace v Číně. „To, že se lidé každý den shromažďovali na Václavském náměstí, bylo velmi statečné.“

Kanaďan Derek Payton začal v Občanském fóru pomáhat s překlady Havlových promluv a různých dalších materiálů do angličtiny a přes Dereka se do Občanského fóra dostala i Gwendolyn. Také ona se starala především o to, aby sdělení do světa dostalo srozumitelnou anglickou podobu. „Derek měl elektronický psací stroj, kam se používal stejný papír jako do faxu. Přinesl ho a někdy jsem prostě jen pomáhala udržovat připojení k elektřině. Ale jindy jsme vedli originální debaty, jak co přeložit. Měli jsme slovníky a sebe navzájem. Bylo to velmi zábavné, vzrušující – a snad i užitečné.“

Právě během práce v Občanském fóru se, jak říká, „nakazila novinařinou“, jíž se později věnovala, byť až do sametové revoluce ji prý nikdy nenapadlo, že by pro ni mohla mít buňky. Bylo ale fascinující snažit se světu vysvětlovat, co se v Československu děje. A ačkoliv se původně nechtěla do politiky nijak míchat, v revolučních dnech pro ni bylo nemožné zůstat stranou. „Nešlo to – kvůli lidem, kteří byli okolo vás. Opravdu to bylo mírumilovné, lidé prostě jen chtěli svobodu a demokracii. Nebylo to násilné, nebylo to ideologické. Byla to zkrátka neuvěřitelná zkušenost.“

O Češích jsem měla idealizovanou představu

Na Vánoce odjela domů do Kalifornie, a když se po Novém roce do Prahy vrátila, práce v Občanském fóru už nebyla tak naplňující jako zpočátku – čím dál víc se psaly především žádosti o finanční podporu –  takže se již tolik nezapojovala. Překládala pak jiné než politické texty: lingvistické články, různé umělecké materiály. Dění se konečně alespoň trochu zpomalilo, byť exploze ve všech možných oblastech života společnosti pokračovala a veřejná politická diskuze jí stále připadala zajímavá a velmi specifická.

Pobyt v rámci Fulbrightova programu jí skončil v květnu 1990. Návrat domů byl těžký, v Kalifornii se o Československo pochopitelně nikdo nezajímal, a tak nikdo nerozuměl její zkušenosti, která naopak pro ni byla zcela zásadní. Do akademické sféry a k lingvistice se už vrátit nechtěla. Dělala různé práce, např. manažerku překladu v Berkeley scientific translation service. Tam také potkala svého budoucího muže Vincenta Farnswortha. Oba mimo jiné psali básně a společně vydávali literární časopis Jejune: America Eats Its Young.

Co ale prožila v Československu, se jí stále hluboce dotýkalo. Chtěla se vrátit, a když se Vincentovi podařilo sehnat práci učitele angličtiny v jihočeském Táboře, v roce 1994 tam za ním přijela a od té doby oba žijí v Česku.

V roce 1995 pak přišel další zlomový okamžik. V novinách si přečetla o chystaném odhalení památníku v bývalém koncentračním táboře pro Romy a Sinty v Letech u Písku. Začala se proto zajímat o Romy, o nichž do té doby nevěděla vůbec nic. V jihočeském Táboře ji většinová společnost před nimi varovala, Romové tam žili odděleně, vídala je na stavbách, ale nikde jinde. „Neviděl jste Romy v hospodě ani v obchodě. A to mě opravdu zarazilo, protože pocházím z části USA, která je etnicky velmi rozmanitá. Pro mě bylo absolutně normální být s lidmi, kteří vypadají úplně jinak než já.“

A když pak zjistila, že v bývalém protektorátním „cikánském táboře“, tedy v místě, kde z velké části probíhal holocaust českých Romů a Sintů, stojí velkokapacitní vepřín o třinácti halách, otřáslo to s ní. „Myslím, že od sametové revoluce jsem měla dost idealizovanou představu o Češích, během revoluce jsem z nich viděla to úplně nejlepší. A teď jsem poznávala jiné části společnosti. To byl pro mě další impuls, proč mě to tak zajímalo.“

Prasečák jako symbol neúcty

V květnu roku 1995 se tedy do Let u Písku vydala a byla u toho, když padesát let po konci války prezident Václav Havel odhalil památník na předpokládaném místě hromadných hrobů obětí. Ceremonie v ní zanechala rozpačitý dojem – na obtížně přístupné místo se návštěvníci brodili v dešti blátem a ani pomník samotný nesděloval svůj smysl tak srozumitelně, jak by si bývala představovala. Mezi návštěvníky vycítila jakýsi neklid, jako by mezi nimi nepanovala jednota. „Když akce skončila, ten, kdo ovládal ozvučení, zapnul rádio. Najednou se tím prostorem rozlila hrozná popová hudba, myslím, že to byl Phil Collins... Bylo to divné. Proč tímhle rušit všechna ta slova a vážnost? Bylo to velmi hrubé. A mě prostě začalo tím víc zajímat, kdo vlastně Romové jsou.“

Svůj prožitek pak sepsala a anglický text publikovala v „obskurním“ literárním časopise. Tam si ho přečetl Paul Polansky, americký aktivista, který od roku 1992 žil v Praze a zabýval se právě historií tábora v Letech. Polansky ji vyhledal, spřátelili se a skrze něj se seznámila s dalšími lidmi zabývajícími se romským holocaustem v Česku: Čeňkem Růžičkou, Lubomírem Zubákem, Markusem Papem, Fedorem Gálem.

Čeněk Růžička, sám potomek starého romského rodu, jehož matka přežila Lety u Písku i Osvětim, spoluzaložil v roce 1998 Výbor pro odškodnění romského holocaustu. A zasazoval se za likvidaci vepřína stojícího v místech koncentračního tábora. Ve spolupráci s ním i s dalšími lidmi se Gwendolyn Albert začala v tématu angažovat. Opět pomáhala s překládáním, informovala o tématu v angličtině, doprovázela zahraniční hosty. A pochopila, jak těžké v české společnosti je mluvit o romském holocaustu a obzvlášť o českém podílu na něm.

„Nikdo to nechtěl slyšet. A myšlenka, že vepřín by se měl přestěhovat, jako by byla pro lidi úplně nepředstavitelná. Velmi smutné také bylo, že ještě v době odhalení památníku patřil prasečák obci – a teprve potom byl privatizován, což bylo opravdu skličující a velmi to ztížilo proces jeho odstranění,“ říká Gwendolyn, jež určitou rezignaci vnímala i v diskuzích s lidmi, kteří se problémem zabývali. „Někteří říkali: ‚No víte, on ten prasečák je svým způsobem symbolem neúcty, která je v tomhle tématu pociťována. Tak to nechme být, jak to je.‘ Ale to jsme nechtěli, i když bylo opravdu těžké najít lidi, kteří by sdíleli naše zaujetí pro věc.“ Trvalo dvacet let – do roku 2018 – než stát zejména díky pochopení ministra kultury Daniela Hermana konečně prasečák odkoupil a prasata z pietních míst zmizela.

To neuděláte lidské bytosti

Gwendolyn Albert se mezitím čím dál víc věnovala i dalším lidskoprávním kauzám. Když se v roce 2000 konalo v Praze zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, sympatizovala s protesty proti těmto institucím a angažovala se v poskytování právního poradenství protestujícím aktivistům. Tak se seznámila s lidmi z Ligy lidských práv, u nichž pak dobrovolničila a později byla na čas zvolena i jejich ředitelkou.

Záhy se dostala také k tématu nucených sterilizací romských žen. V roce 2003 vyšla velká mezinárodní zpráva o případech nedobrovolné sterilizace na Slovensku. Ta inspirovala i české nevládní organizace, aby prověřily, zda k podobné praxi nedocházelo i v tuzemsku. Aktivisté vyrazili mezi Romy a skutečně sebrali svědectví o tom, že i v Česku byly ženy neoprávněně sterilizovány.

„Byly ženy – a to byl i případ Eleny Gorolové – které přišly do nemocnice porodit nebo potratit nebo kvůli něčemu úplně jinému, a doktoři je sterilizovali, aniž by je vůbec požádali o souhlas nebo aniž by jim předem vysvětlili, že nevratně přijdou o plodnost. Takovou věc neuděláte lidské bytosti, to uděláte psu,“ vysvětluje Gwendolyn, že nehumánní zacházení s romskými ženami ji šokovalo o to víc, že se ho dopouštěly vzdělané elity, lékaři ve spolupráci se sociálními pracovníky. Ti se v některých dalších případech snažili souhlas od pacientky získat nepřípustným nátlakem a manipulací. „Buď ty ženy různě lákali, nabízeli jim víc peněz, než ony kdy pohromadě viděly, nebo jim naopak vyhrožovali, říkali jim, že pokud nepodstoupí operaci, odeberou jim v případě dalšího porodu děti.“

Sebraná svědectví romských žen pracovníci neziskovek předali tehdejšímu ombudsmanovi Otakaru Motejlovi. Ten případy prošetřil a vydal zprávu, která do jisté míry revidovala dosavadní stanoviska úřadů – totiž že v této věci za minulého režimu nic jako „protiromská politika“ neexistovalo. „Ombudsman – což bylo skvělé – skutečně prošel místní záznamy, kde sociální pracovníci velmi jasně psali: ‚Našli jsme dvacet cikánských žen, ale přesvědčili jsme jen čtyři z nich…‘“ Ombudsmanova zpráva tedy naopak prokázala, že romské ženy skutečně byly cílem proti nim zaměřené reprodukční politiky. Zároveň se však ukázalo, že nejde jen o problém minulosti. S případy nucené sterilizace se pracovníci neziskovek setkali ještě i po roce 2012.

Gwendolyn na tématu spolupracovala s již zmíněnou Elenou Gorolovou, která se stala jakousi neformální mluvčí neoprávněně sterilizovaných Romek. V roce 2006 společně odletěly do New Yorku a vystoupily před Výborem pro odstranění diskriminace žen, jedním z orgánů OSN. Výbor jejich zprávu přijal v doslovném znění jako doporučení pro Českou republiku. „Byl to obrovský úspěch,“ říká Gwendolyn Albert. Po návratu se jim dostalo významné mediální pozornosti, ale i negativní reakce z oficiálních míst. „Byly jsme pozvány k diskuzi s vládním zmocněncem pro lidská práva, myslím, že to tehdy byl Jan Litomiský, kde jsme byly více méně požádány, abychom o tom tématu přestaly mluvit. Řekly jsme: ‚Je nám líto, ale to nemůžeme.‘“

Dalších patnáct let společně bojovaly za prosazení legislativy, která by postiženým ženám přiznala právo na odškodnění. Podařilo se to v roce 2021 a podobně, jako byla v kauze prasečáku v Letech klíčová podpora ministra kultury Daniela Hermana, v tomto případě jim k úspěchu dopomohly zmocněnkyně vlády pro lidská práva Monika Šimůnková a Helena Válková. „Jedna věc je snažit se působit na veřejnost a veřejné mínění. Ale to ne vždy funguje, obzvlášť u velmi kontroverzních nebo nepopulárních témat. Naopak pokud získáte jednoho člověka v mocenské pozici, který se rozhodne vzít na sebe riziko, pak můžete dosáhnout mnohé. Ale trvá to,“ konstatuje Gwendolyn, která se za tu dobu stala výraznou součástí české lidskoprávní scény.

Česko není jen východní Evropa

Od roku 2020 Gwendolyn Albert působila mimo jiné jako zástupkyně občanské společnosti v Radě vlády pro záležitosti romské menšiny. Za své angažmá v romských otázkách obdržela od Výboru pro odškodnění romského holocaustu cenu Za lidskost a spolu s Elenou Gorolovou a Monikou Šimůnkovou také Cenu Alice Garrigue Masarykové, udělovanou velvyslanectvím USA.

Stále se ale věnuje také překládání a naplňuje ji, že pokud jde o češtinu a českou kulturu, pořád se má co učit. Je ráda, že může lidem odjinud prostředkovat lepší porozumění specifikům české kultury a historie. A tomu, že Česko není prostě jen východní Evropa. To považuje za důležitou práci a svým způsobem i za své poslání. „Aby lidé pochopili odlišné podoby totalitarismu, který tu vznikl, i odlišné podoby demokracie a svobody, které tu vznikly. A jakým způsobem toto místo v relativně krátké době prošlo skrze tak mnoho. Myslím, že tohle místo si zaslouží, abyste mu věnoval čas.“