The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ferdinand Zwerenz (* 1939)

• 29. května 1939 narozen v osadě Zadní Pavlův Studenec

• otec Franz Zwerenz odveden do války, matka Emma pečovala o malého Ferdla a jeho bratra Manfreda, narozeného v roce 1942

• s matkou a bratrem na statku u matčiných rodičů

• před koncem války návrat otce ze služby

• v roce 1946 s rodiči a bratrem odsunuti ze sběrného tábora v Tachově do sovětské okupační zóny v Německu

• na základě lístku pro otce s pobídkou nástupu do opětovného zaměstnání u Princovy továrny návrat k česko-německým hranicím a pak usazení ve městě Bärnau

• po získání bydlení v Bärnau nástup do školy

• po ukončení školní docházky ve 14 letech do zaměstnání v továrně na knoflíky v Bärnau

• v roce 1960 svatba, pak narození tří synů a postavení rodinného domu

• po revoluci první návštěva rodiště v již zcela zaniklé obci Pavlův Studenec

Člověk někdy očekává „nic“. Až když se s ním ale reálně setká, pochopí, že představa jeho „nic“ tomu skutečnému intenzitou moc neodpovídá. U křižovatky silnic stojí tzv. Böttgerův sloup, jen o kousek dál ve směru na sever se rozkládá hřbitov. A pak tráva, louky, cesta. Tak to je asi ten Pavlův Studenec. Působivost fyzických svědků minulosti doplňuje ticho. Vznáší se nad okolním územím, kde dříve stávaly domky, stodoly, statky, obchůdky, kostel i fara, škola a další stavby, dokládající aktivní život místních. Od roku 1949 bylo postupně vše srovnáno se zemí, když se zde budovalo hraniční pásmo, kam nikdo nepovolaný nesměl vstoupit. Okolní ticho je slyšet, když vítr fouká do trávy. Je markantní, ozvučuje to „nic“, o němž si lidé před svým příjezdem mohou myslet, že bude pravděpodobně daleko menší, než ve skutečnosti je. Ještě stále ho je ale možné rozmělňovat vyprávěním lidí, kteří zde prožili svá dětství. Jedním z těchto dětí a současných pamětníků je Ferdl, celým jménem Ferdinand Zwerenz.

Samozřejmě, že to bylo těžké, ale muselo to nějak jít

Narodil se 29. května 1939 v osadě Zadní Pavlův Studenec [1] v obci Pavlův Studenec na Tachovsku a žil zde v domě č. 151. Obec se nacházela v sudetské oblasti, a byla tak po mnichovské dohodě v roce 1938 zabrána nacistickým Německem. Sotva přišel Ferdl na svět, musel otec Franz nastoupit do války. O něj a jeho mladšího bratra se starala matka Emma. Aby uživila rodinu, chodila každý den pracovat do lesa pro české úřady. Děti občas pomáhaly matce v lese, častěji ale zůstávaly u prarodičů a čekaly, až se vrátí. Nebylo to jednoduché období. „Samozřejmě, že to bylo těžké, ale muselo to nějak jít, nic jiného jí nezbývalo,“ říká pamětník. Matce hodně pomáhali její rodiče. Bydleli společně na malém statku, kde dědeček choval „kráva“, jak pamětník česky zmiňuje, a kozy. Dům, kde bydleli, má dodnes v živé paměti.

Ve stejné osadě žili i prarodiče z otcovy strany a měli též malé hospodářství. „Pořád se tam pekl chleba, a když jsem se díval z domu na místo, kde stávala pec, a ono se zrovna kouřilo z komína, v tu chvíli jsem byl u pečení,“ vybavuje si pamětník. 

Těsně před propuštěním sloužil otec v Berlíně. Jednou tam vybuchla bomba a střepina z ní mu utrhla prst. Přišel ještě před koncem války. Kdy přesně se opět shledali ale není jisté. Okolnosti spojené s obdobím jeho nasazení ve válce pamětníka jako dítě vlastně nezajímaly. Lze předpokládat, že po otcově návratu bylo malému Ferdlovi okolo šesti let a bratrovi Manfredovi přibližně tři roky. Ještě si tehdy příliš neuvědomovali, co se děje, a o válce a politických souvislostech spolu nemluvili. Otce moc neznali, byli hlavně rádi, že je doma. 

Když přišlo to druhé špatné období

Jak pamětník podotýká: „Pak přišlo to druhé špatné období.“ S Čechy se v podstatě nestýkali. Za války zde nežili. Před ní zde bydlelo jen několik etnických Čechů. Jednalo se tedy převážně o německojazyčnou oblast. Ke konci dubna roku 1945 do Pavlova Studence vstoupili Američané [2], a jak pamětník vypráví, postupně sem přicházeli čeští finanční úředníci, aby si dělali přehled o majetku v obci a kontrolovali, jestli není pašován přes hranice do Německa. K čemuž tehdy skutečně docházelo. Mnohé německojazyčné rodiny se snažily přesunout svůj majetek přes hranici, která se nacházela hned na kraji obce, čímž ho chtěli uchránit před zabavením českými úřady. 

Rodina Zwerenzova byla oficiálně vystěhována v roce 1946. Ze dne na den museli odejít a směli si přitom vzít 30 kg zavazadel na osobu. Ráno přijel dědeček s kravským povozem před dům, ten plně naložili a vyrazili k Böttgerově památníku [3], kde se už shromažďovala nákladní auta a na nich odváželi lidi do sběrného tábora u tabákové fabriky v Tachově. Když na místo dojeli Zwerenzovi, auta byla již plná. Museli se tedy vrátit zpět a druhý den přijet znovu. Do Tachova odjeli jen rodiče s dětmi Ferdlem a Manfredem. Prarodiče i se zvířaty zůstali tehdy doma ve Studenci. Přesunuli se pak později jednou v noci na černo přes hranice do Bärnau, bavorského městečka, nacházejícího se jen pár kilometrů od bývalého Pavlova Studence. V tu dobu je už mohly zastavit probíhající české kontroly na hranicích, které byly již v podstatě uzavřené. Prarodičům pamětníka se ale přejít ještě podařilo. Před uzavřením hranic se z Pavlova Studence do Bärnau chodívalo běžně. Mnozí dokonce v Bärnau pracovali, takže se přesouvali v podstatě každý den. Měli pracovní povolení, které jim tyto časté přesuny umožňovaly. Každopádně na prarodiče pamětníka již v Bärnau čekali další příbuzní. Než se Zwerenzovi opět v Bärnau setkali, museli rodiče Emma a Franz s dětmi absolvovat nejdřív téměř půlroční transport, během nějž putovali od jednoho tábora ke druhému.

V táboře v Tachově strávili tři až čtyři týdny. Na jaře roku 1946 byli s dalšími čtyřmi až pěti rodinami i se zavazadly naloženi do dobytčího vagónu. Vlak s těmito vagóny vyjel do Chebu, pak zamířil do Wiesau, odkud pokračoval dál do sovětské okupační zóny. Některé vagóny byly ve Wiesau odpojeny, v důsledku čehož byly mnohé vysídlované rodiny rozptýleny. Vlak, v němž byli převáženi i Zwerenzovi, směřoval ještě do táborů v Hofu a Mosendorfu. V táborech nebyly k dispozici žádné postele, všude jen samá sláma, na níž ležela rodina vedle rodiny. Asi pět tisíc lidí celkem. Poslední stanicí, kam Zwerenzovi dojeli, byl tábor v Gröningenu u Magdeburku. Později tam bydleli u jedné ženy se třemi dětmi, kde měli již příjemnější podmínky k pobytu. Nicméně v sovětské zóně nesetrvali dlouho. Po přibližně třech měsících se mohli přesunout do Bärnau. 

Během odsunu nikdo neznal cíl transportu. Zároveň nebylo rodinám přesně určeno, kde musí zakotvit. Když otci Franzovi přišel lístek, v němž ho paní Princová, vedoucí továrny na knoflíky, později na perleťové zboží, vyzývala, aby se do továrny vrátil, Zwerenzovi dlouho neváhali. Továrna se nacházela mezi Pavlovým Studencem a Bärnau a pracovalo v ní ještě  před odsunem mnoho lidí právě ze Zadního Pavlova Studence včetně pamětníkova otce. Paní Princová po odsunu obyvatel ze Studence přišla o značnou část svých zaměstnanců, a tak si na úřadech vymohla, aby se mohli bývalí pracovníci vrátit. V budově továrny pracovalo asi pět nebo šest rodin původně ze Zadního Pavlova Studence. Za práci nedostávali velký plat, ale cenili si, že mohli žít jen kousek od svého domova.

V Bärnau šlo vše jako dřív, otec musel chodit do práce, děti do školy

Na otázku, jak se během odsunu cítil jako dítě, odpověděl opět otázkou: „Co se dalo dělat?!” Dále uvedl: „Bylo zkrátka nutné dělat to, co bylo předepsáno. Nic jiného nikomu nezbývalo. Dovedu si představit, že pro rodiče to bylo špatné. Pro rodiče a pro staré lidi, kteří museli ze dne na den odejít z domu – bez ničeho. To bylo nejhorší.“ 

Po příchodu do Bärnau, to měl Ferdl přibližně sedm let, bydleli nejdřív v menším tzv. baráku v městském lese. Byli ubytováni také v bývalém pivovaru a pak různě v pronájmech. Kvůli vysídlení zameškal pamětník dva roky školy. Mohl do ní chodit, až když bydleli s rodiči v Bärnau. Barák v městském lese stál od budovy školy poměrně daleko, musel by tedy chodit delší cestu sám, a tak ho odsud otec do školy pouštět nechtěl. V Bärnau se mu ale léta strávená ve škole docela líbila. Chodilo do ní hodně dětí. S mnohými z nich se znal již ze Studence, kde se potkávali při hrách. Pamětník říká, že tehdy šlo v Bärnau vše jako dřív, otec musel chodit do práce, děti do školy. A v roce 1949 do rodiny přibyl ještě jeden sourozenec, sestra Christa.

Jeden den skončila škola a druhý den jsme museli pracovat

Školu pamětník zakončil ve svých 14 letech. O prodloužení doby svého vzdělávání v podstatě neuvažoval. Pro všechny bylo nejdůležitější, aby mohli co nejdřív začít vydělávat peníze. „Ne, že bychom šli dál studovat, nebo něco takového jako dneska. Jeden den skončila škola a druhý den jsme museli pracovat,“ komentuje situaci pamětník. Jeho maminka byla delší dobu v domácnosti, pak ale i ona začala pracovat. V továrně na knoflíky v Bärnau, kde si místo našel také syn Ferdl. Jen co sourozenci dokončili základní školu, začali se stavět na vlastní nohy. Sestra se později vdala a přestěhovala do nedalekého Tirschenreuthu. Bratr zůstal v Bärnau, nejdříve pracoval s Ferdlem ve firmě Fichtner, pak u Mühlmeierů v Bärnau. Pamětník uvedl, že u této firmy sám vydržel plných 46 let, dokud neodešel do důchodu.

Kromě práce se již dospělý Ferdinand Zwerenz věnoval také rodinnému životu. V roce 1960 se oženil. Se ženou postavil dům, v němž žije dodnes. Má tři syny, kteří se usadili v Bärnau a okolí. Od té doby, co mu před šesti lety zemřela manželka, jezdívá ke staršímu ze synů pravidelně na nedělní obědy. Rád udržuje dobré rodinné vztahy. Bratr Manfred odešel později do Stuttgartu, sestra Christa zůstala v Tirschenreuthu. Oba sourozenci ale již zemřeli. Ze širší původní rodiny zůstal sám. 

Díky Bohu, že je vše teď v pořádku, člověk může zase chodit tam i zpět

O svém dětství říká, že když si ho představí, vybaví se mu „mládí“. A také to, že tehdy byla jiná doba, těžká, spojená s častými přesuny. Stěhoval se třikrát. Jeden dávný matčin přítel z Čech si prý přál, aby v Čechách zůstala. Měla tam práci, tak by to pro rodinu mohlo být svým způsobem výhodné. Pamětník vysvětluje: „Chtěla odejít s dětmi do Německa, protože byly zkrátka ještě malé a měly se učit německy. Kdyby zůstaly doma, musely by se učit česky.“ Doplňuje, že v rodině se cítili jako Němci, takže mluvili německy. Češtinu se neučili. 

Tachovsko navštívil poprvé od událostí odsunu hned záhy po revoluci. Šel pěšky do obce Branka, do Tachova, nebo oblast projížděl na kole. Zjistil, že v Brance ještě pořád stojí některé původní domy. V Pavlově Studenci však po vybudování 5kilometrové zóny s plotem a vším příslušenstvím [4] však nezbylo téměř nic. Na místo, kde stával dům jeho rodiny v Zadním Pavlově Studenci chodívá dodnes. Své pocity při pohledu na rodný kraj ale vnímá tak, že je rád, že je vše vlastně srovnáno se zemí. Nemusí totiž pozorovat, jak dům chátrá. „Vím, kde jsme bydleli. To je všechno, to stačí. Musí se jít dál,“ říká a dál vysvětluje: „ Už to pak bylo české osídlení. Lidé, co přišli včera na prohlídku [5], tomu nemohli věřit. Z okna Prinzovy továrny, kde se později opět pracovalo, bývalí studenečtí obyvatelé pozorovali, jak se všechny ty domy bourají. V těch domech už nebyl nikdo doma. Už stála hranice, tam to bylo české, tam německé. A na té straně se pak bydlelo.“

O politiku se zajímal, ale co se dělo v Československu, nestudoval. Mezi Čechy měl přátele. Také díky spolupráci ve firmě Mühlmeier, ale kontakty zpřetrhala koronavirová pandémie. Občas se potkává s obyvateli z Tachova v obchodech v Bärnau, když přijedou do města na nákupy. Několik Čechů zde také žije. Místní obyvatelstvo se podle pamětníka dost promíchalo, k čemuž přispěly právě války. Doufá, že komunikace mezi Čechy a Němci bude nadále pokračovat. Že války skončí, protože jsou tím nejhorším v životě člověka. 

Od české strany by si ještě přál: „Aby zaznělo, že co se stalo, bylo špatné. Němci se omluvili, Češi se distancují. Díky Bohu je vše teď v pořádku, člověk může chodit tam i zpět. Usmíření je opět na dobré cestě, alespoň v Bärnau.“

 

 

[1] Zadní Pavlův Studenec: Byl nejpočetnější a zřejmě nejstarší osadou obce Pavlův Studenec (něm. Paulusbrunn) v tachovské části Českého lesa. Byl situován jižněji od jádra obce, který tvořila osada Přední Pavlův Studenec. Celkově byla obec Pavlův Studenec situována při státní hranici naproti hornofalckému městu Bärnau. Katastrální území celé obce o rozloze 3058 ha bylo rozsáhlé a rozkládalo se od Zlatého Potoka až k Hraničné. Např. v roce 1943 ve Studenci žilo 1451 obyvatel. Ve středověku procházela v jeho těsné blízkosti tzv. Zlatá cesta směřující z Prahy do Norimberka. V roce 1949 se začalo s hromadnými demolicemi budov obce, aby zde mohlo vzniknout tzv. hraniční pásmo oddělující komunistické Československo od západního Německa. Zdroj: https://ceskymlesem.eu/pavluv-studenec.html, 30. 6. 2025.

[2] Zdroj: https://www.ps-pavluv-studenec.cz, 30. 6. 2025.

[3] Böttgerův památník: Jedná se o třídílný pamětní sloup, který byl postaven v roce 1895 původně v části Wittichsthal – Pomezná. Stal se výchozím bodem nově zřizované cesty z Wittichsthalu do Waldheimu pro obyvatele Pavlova Studence a okolí. Nechal ji vybudovat Dr. Josef Böttger, vládní pověřenec C.K. rakouské monarchie pro okres Tachov. Stal se místem setkávání obyvatel, zejména mladých. Zdroj: Historická Böttgerova cesta, 2022.

[4] Pozn. red.: Myšleno je hraniční pásmo budované po roce 1948.

[5] Pozn. red.: Pracovní skupina AG Paulusbrunn dnes pořádá mimo jiné také prohlídky, které návštěvníky provádějí po zajímavých místech podél tzv. Böttgerovy stezky. Návštěvníci si tak mají možnost prohlédnout např. i objekt bývalé Princovy továrny. Zdroj: Historická Böttgerova cesta, 2022.